Falun Dafa mě naučil, jak mohu být laskavá ke svým tchánovcům

(Minghui.org) Než jsem v roce 1995 začala praktikovat Falun Dafa, byla jsem slabá a křehká, měla jsem pocit, že mě porazí i lehký závan větru. Trpěla jsem neurastenií, která způsobovala nespavost, úzkost a někdy i nekontrolovatelný smích nebo pláč. Měla jsem nervovou srdeční chorobu – už jen když jsem slyšela, jak moje mladší sestra listuje knihou, cítila jsem takovou bolest na hrudi, že mě to vyděsilo. Moje matka musela šít na stroji v jiné místnosti, protože ten zvuk byl pro mě nesnesitelný. Ačkoliv mi bylo jen třicet, měla jsem ucpané mozkové cévy. Po porodu se u mě rozvinul revmatismus – bolely a chladly mi nohy a akupunktura ani baňkování nepomáhaly. V největších letních vedrech jsem záviděla ženám, které nosily sukně, protože jsem se neodvážila svléknout silné kalhoty.

Po svatbě jsem zjistila, že domácnosti velí můj tchán. Bral si manželovu výplatu a nám nedal ani jediný jüan. Když se později rozhodl rodinu rozdělit, nedodržel žádný z příslibů, které dal před svatbou svého syna – například že mi koupí šicí stroj a postaví dům. Manžel a já jsme si museli půjčit peníze, abychom si postavili malý domek o rozloze jen 24 metrů čtverečních. Přesto moje tchyně obcházela sousedy a tvrdila: „Já jsem zaplatila trámy a sloupy jejich domu.“ Ve skutečnosti neutratila ani haléř. Neměli jsme ani skříň, ale věděli jsme, že tchán s tchyní mají jednu navíc. Když o ni manžel požádal, tchán za ni chtěl 30 jüanů a dokonce si účtoval 25 jüanů za jedinou desku, kterou jsme potřebovali při stavbě. Řekl nám, ať mu to splatíme, až budeme mít peníze. Cítila jsem se hluboce ponížená a v duchu jsem si říkala: „Je to opravdu můj tchán?“

Zimy v severovýchodní Číně jsou kruté a náš chatrný domek byl velmi děravý. Má druhá švagrová mi darovala pár vatovaných přikrývek pro dítě, protože ji nám bylo líto. Jenže tchyně mi dvě z nich sebrala. Každý den jsem seděla s dítětem v náručí a plakala – neměli jsme rýži ani dřevo na topení.

Ze všech synů v rodině mého manžela jsme na tom byli nejhůř. Tchán byl zaujatý, lakomý a povýšený. Nikdy se k nám nechoval s úctou. Když dítě trochu povyrostlo, začala jsem pracovat. V té době měl manžel měsíční plat 50 jüanů, z toho 10 šlo na podporu rodičů a dalších 20 dostávala tchyně za hlídání dítěte. Když jsem po práci přišla vyzvednout syna, tchán seděl uvnitř a večeřel. Protože jsem jim neplatila za jídlo, tchyně vzala naše dítě ven, aby si hrálo, a odmítla ho nakrmit.

Každý den jsem chodila do práce s bolestí hlavy a přemáhala nemoc. Když jsem se vracela domů, měla jsem pocit, že se mi celé tělo rozpadá. Jednou, před mladší sestrou mého manžela, mě tchyně zesměšnila tvrdými slovy a chladným pohledem: „Ty jsi ta nejhorší – dnes jsi nemocná tady, zítra jinde. Všichni jsou lepší než ty!“

Vždycky jsem byla spíše introvertní a neuměla dobře mluvit, proto jsem mlčela, když mě někdo kritizoval. Po slovech mé tchyně jsem přišla domů a potají plakala.

Poté, co jsem začala praktikovat Falun Dafa, všechny mé nemoci zmizely. Mé tělo bylo lehké a práce mě už neunavovala. Byla jsem naplněna sebevědomím a nadějí do budoucna – cítila jsem se jako ten nejšťastnější člověk na světě.

Díky principům Pravdivosti, Soucitu a Snášenlivosti, které Falun Dafa učí, jsem dokázala opustit svou zášť. Byla jsem vysvobozena z bolesti nemocí, těžkostí rodinného života i z obav o bezútěšnou budoucnost. Mé srdce bylo plné lehkosti a klidu – něco, co jsem nikdy předtím nezažila. Řekla jsem si: Musím se pilně kultivovat. Budu tolerantní ke svým tchánovcům. Budu je chápat, ctít a respektovat.

Poté, co jsem začala praktikovat, byla tchyně ohromena mým zlepšeným zdravím a laskavostí, kterou jsem jí prokazovala. Její postoj se změnil. Když čelila několika zdravotním krizím, naučila jsem ji upřímně recitovat: „Falun Dafa je dobrý; Pravdivost–Soucit–Snášenlivost jsou dobré.“ Ona i další členové rodiny na vlastní oči zažili zázraky a cítili nesmírnou vděčnost za Mistrův soucit.

Kdykoli tchyně našla vyhozené letáčky o Dafa, přinesla mi je. Jednou, když jsem ji navštívila v nemocnici, lékař řekl: „Prodělala infarkt a je v kritickém stavu. Připravte se na nejhorší. Nemá krevní tlak, nemůžeme jí odebrat krev. Její obličej i paže zčernaly.“

Tchyně mi řekla: „Yan, já nechci zemřít.“ Objala jsem ji a upřímně recitovala: „Falun Dafa je dobrý; Pravdivost–Soucit–Snášenlivost jsou dobré.“ Asi po půl hodině jí mohli odebrat krev a byla viditelně čilejší. V nemocnici zůstala jen tři dny, než ji propustili. Dokonce řekla ženám na oddělení: „Vaše nemoc se v nemocnici nevyléčí. Jděte domů a cvičte Falun Dafa.“

Moje laskavost vůči tchyni nezůstala bez povšimnutí ani u tchána, který byl hluboce dojat. Svěřil se mi, že se bojí, že se o něj v budoucnu nikdo nepostará. Utěšila jsem ho a řekla mu, aby se netrápil ani nerozčiloval, ale staral se o své zdraví. Řekla jsem mu: „Praktikuji Falun Dafa a určitě se o vás v budoucnu dobře postarám.“ Tchán mi chtěl dát 5 000 jüanů, ale odmítla jsem je přijmout. Rozplakal se a řekl: „Nikdo mi nikdy nedal peníze. Jen ty mi kupuješ jídlo a oblečení a ještě mi peníze dáváš.“ Když mi chtěl dát přikrývku, kterou považoval za nejlepší věc v domě, také jsem ji nepřijala.

Později byl můj tchán ochrnutý a jeho sedm dětí se střídalo v péči o něj. Jednoho dne se u něj objevila krev v moči a potřísnil celé lůžko. Nikdo to nechtěl vyprat. Když vyšla řada na mě, vyčistila jsem povlečení. Bylo tam tolik krve, že se skvrny těžko odstraňovaly a spotřebovala jsem na to celý velký sud vody. Když to viděla moje druhá švagrová, řekla: „Tohle by udělal jen někdo, kdo praktikuje Falun Dafa. Nikdo jiný by to neudělal.“

V horkém létě se tchán hodně potil, a tak jsem dala ohřát vodu na slunce. Když se po poledním spánku probudil, umyla jsem ho spolu se švagrovou. Jeho pozemek zůstal ležet ladem a zarostl plevelem vysokým jako člověk. Vyčistila jsem jej, plevel napytlovala a odnesla. Když švagrová přivezla vozík dřeva, nanosila jsem mu polena dovnitř. Poté jsem zryla půdu a zasadila ředkvičky. Tchán na mě volal: „Yan, už toho nech, unavíš se!“ A přitom jsem mu ještě uvařila jídlo. Protože už špatně kousal, rozmačkala jsem mu vejce a krmila ho.

Když tchán neměl tři dny stolici, měl vždy na čtvrtý den průjem. Po mrtvici se často znečistil a rozhazoval použité papíry po posteli. Říkal: „Už nechci žít, jsem k smíchu.“ Když ušpinil povlečení i postel, vyprala jsem to. Řekla jsem mu: „Tatínku, to je v pořádku. Nejsem o tolik mladší než tvoje dcera. Ber mě jako svou dceru.“

Když jsem se o něj takto starala, sousedé říkali: „Jaká úžasná snacha! Kde byste našli někoho, kdo by svému tchánovi uklízel výkaly?“ Odpověděla jsem jim: „Já praktikuji Falun Dafa. Mistr Li nás učí být ke všem dobří a mít laskavé srdce.“

Pomáhala jsem tchánovi mýt ruce i obličej, a také mu stříhala nehty. Usmíval se a ptal se: „Proč jsi na mě tak hodná?“ Odpověděla jsem: „Nejsem snad jako tvoje dcera?“ Dojalo ho to k slzám.

Byly to právě principy Dafa, které mě naučily být dobrým člověkem – a dokonce ještě lepším. Jsem vděčná, že požehnání Dafa přišlo do naší rodiny.