Když jsem se skutečně vzdala připoutání, pocítila jsem úlevu

(Minghui.org) Nájemník, kterému pronajímám dům, mi zavolal, že po vypršení nájemní smlouvy v polovině letošního dubna už nájem neprodlouží. O tři dny později mi však zavolal soused: „Měla byste se sem přijít podívat. Nájemník vám uvnitř domu všechno rozbíjí. Používá palici a něco rozřezává hořákem.“ Soused mě také požádal, abych nájemníkovi neříkala, od koho to vím. Pomyslela jsem si: „Vždyť tam ani není tolik věcí, které by mohl rozebrat.“ Přesto jsem se rozhodla, že se tam půjdu podívat.

Když jsem dorazila, zůstala jsem v úžasu. Nájemník všechno rozboural a zanechal po sobě naprostou spoušť. Dělníci rozebírali lakovací kabinu a hořáky postupně rozřezávali její kovové části. Kabinu vybudoval předchozí nájemník před více než deseti lety. Dohodli jsme se tehdy, že odstraní stávající vnitřní vybavení, postaví lakovací kabinu a při odstěhování mi ji přenechá. Její vybudování stálo přes 10 000 jüanů. Byla z ocelových trubek, izolačních panelů, ocelových plátů a plechů, vše pevně ukotvené do betonové podlahy.

Když jsem přišla, nájemník nikde nebyl. Okamžitě jsem dělníkům řekla, aby přestali. Muž, který řezal kov, se ohradil: „Ne, nemůžu přestat. Za ten kov jsem zaplatil a chci si ho odvézt.“ Odpověděla jsem: „Tohle je můj majetek. Nemůžete ho rozebírat. Požádejte o vrácení peněz toho, komu jste zaplatil.“

Muž, který demontáž prováděl, přitom věděl, že jde o můj majetek. Byl také mým sousedem a více než třicet let se zabýval výkupem kovového odpadu. Kabina měla značnou hodnotu i jako šrot. Řekla jsem mu: „Víte, že to patří mně. Nájemník přece nemůže jen tak rozebrat můj majetek a prodat ho.“ Po dlouhém rozhovoru neochotně nařídil dělníkům, aby přestali.

Po nějaké době se nájemník vrátil. Zeptala jsem se ho: „Proč rozebíráte můj majetek?“ Odpověděl: „Prostě to rozeberu. Vždyť jste to ani sama nepostavila.“ Všichni v okolí, kteří se zabývali opravami, věděli, že dům nepřetržitě pronajímám, a znali i nájemníky, kteří se v něm za ta léta vystřídali.

Neustále jsem si připomínala, že jsem praktikující a neměla bych se s druhými hádat. Zůstala jsem tedy klidná a snažila se mu vše vysvětlit: „Tato lakovací kabina je tu více než deset let, zatímco vy máte dům pronajatý teprve tři roky. Měl byste ho vrátit ve stejném stavu, v jakém jste ho převzal.“ On však stále opakoval: „Vy jste ji nepostavila, takže ji rozeberu a prodám.“ Odpověděla jsem: „I když jsem ji nepostavila, patří mně. Od jejího vybudování jste už čtvrtým nájemníkem. To, kdo ji postavil, s vámi nijak nesouvisí.“ Ať jsem mu to vysvětlovala jakkoli, pořád jen opakoval: „Já ji rozeberu.“

Kolem se shromáždili lidé a přihlíželi. V tu chvíli už nešlo jen o připoutání k osobnímu prospěchu, kterého jsem se nedokázala vzdát. Cítila jsem se také ponížená a nemohla se přenést přes ztrátu tváře. Napadlo mě: „Manžel už zemřel. Nezneužívá snad toho, že jsem žena?“ Hlavou se mi honily nejrůznější myšlenky. „Vždyť mi jednoduše násilím bere majetek!“ Obrátila jsem se na jednoho z přihlížejících a zeptala se: „Co mám dělat?“ Odpověděl: „Zavolejte policii.“ A tak jsem ji zavolala.

Policejní stanice byla jen něco přes sto metrů daleko, takže policisté přijeli rychle. Když si vyslechli, co se stalo, jeden z nich mi řekl: „Vy jste ji sama nepostavila, takže musíte doložit, že vám patří.“

Odpověděla jsem: „Je v mém domě už více než deset let, zatímco on si ho pronajímá teprve tři roky. Jestli chcete, abych předložila důkazy, požádejte také jeho, ať doloží, že má k lakovací kabině nějaký vztah.“

První policista mlčel. Bylo zřejmé, že se staví na stranu nájemníka. Druhý policista řekl: „Není to snad váš dům? Tak prostě zamkněte dveře.“ Vysvětlila jsem mu, že nájemní smlouva skončí až přibližně za deset dní. Nato řekl: „Pořiďte si fotografie jako důkaz. Jinak, až bude všechno rozebrané, nebudete mít žádné důkazy, pokud se rozhodnete obrátit na soud.“

Pochopila jsem, co tím naznačuje. Neměla jsem v úmyslu jít k soudu, ale jeho slova měla zjevně nájemníka zastrašit. Řídila jsem se tedy jeho radou a začala fotografovat. Když si toho všiml policista, který stranil nájemníkovi, řekl: „Tohle je občanskoprávní spor. My ho nemůžeme řešit. Budete se muset obrátit na soud.“ Poté policisté odešli.

Cestou domů se mi hlavou honily myšlenky na to, co dál – na koho se obrátit a zda nejít rovnou za vedoucím Úřadu veřejné bezpečnosti. Říkala jsem si: „Někdo mi přímo před očima bere majetek a policie ještě stojí na jeho straně. Možná bych měla podat stížnost i na ty policisty.“ Už jsem se spojila s člověkem, který lakovací kabinu postavil. Řekl mi: „Co s ní má společného? Jakým právem ji rozebírá?“ Nabídl se, že mi to dosvědčí. I po návratu domů jsem stále přemýšlela, co mám dělat.

Po vysílání spravedlivých myšlenek v šest hodin večer se mi vybavila řada Mistrových učení – pasáž o ztrátě a zisku i učení o vzdání se připoutání k osobnímu prospěchu. Připomněla jsem si: „Jsem kultivující. Něco tak závažného a zdánlivě tak nesmyslného se muselo stát z nějakého důvodu. Bylo zničeno něco, co stálo více než 10 000 jüanů. Pro kultivujícího má však všechno, s čím se setká, nějaký důvod.“ Když jsem si to uvědomila, rozhodla jsem se celou záležitost nechat být.

Později mi soused řekl, že jeden z nájemníkových rodičů je ve stáří nemocný a upoutaný na lůžko. Nemocné jsou i jeho dvě děti, z nichž jedno právě podstoupilo operaci. Pomyslela jsem si: „Nechám to být. Už se tím nebudu zabývat. Možná je to dluh z minulého života a teď mám příležitost splatit, co dlužím. Bylo by skvělé, kdybych tím mohla vyrovnat svůj dluh vůči němu. Nezáleží na tom, jestli se mi sousedé budou smát nebo utrpím finanční ztrátu.“

Nejsou to pro praktikujícího Falun Dafa všechno dobré věci? Je to také vhodná příležitost odstranit připoutání k osobnímu prospěchu. Všechno, co se učedníkovi Dafa přihodí, je dobré. O co kultivujícímu skutečně jde? Nejde snad právě o pochopení principu ztráty a zisku? S klidem jsem celou záležitost nechala být. Jakmile jsem se připoutání skutečně vzdala, pocítila jsem v srdci velikou úlevu.

Děkuji Vám, Mistře, že mě učíte o předurčených vztazích a principech Fa. Kdybych nebyla kultivující, nedokážu si představit, jaké by to mohlo mít následky. Jaké štěstí mají praktikující Dafa, že je Mistr chrání a vede! Neexistuje připoutání, kterého bychom se nedokázali vzdát. Pokud budeme věřit v Mistra a Fa a zůstaneme pilní, jistě budeme moci následovat Mistra domů. Děkuji Vám, Mistře, že mě zachraňujete!

Články, v nichž se kultivující dělí o svá pochopení, obvykle odrážejí osobní porozumění v určitém okamžiku, které vychází z jejich tehdejšího kultivačního stavu. Jsou předkládány s cílem umožnit vzájemné zlepšování.