Vydávám se na cestu kultivace

(Minghui.org)

Vážený Mistře, vážení spolupraktikující,

Jsem praktikující ze Slovenska. Fa jsem získala už v dětství, ale naplno jsem začala praktikovat až v květnu 2024.

Ráda bych se s vámi podělila o svou kultivační zkušenost. Jsem mladá praktikující a vyrůstala jsem v prostředí Dafa, protože maminka, babička i teta jsou praktikující. Přestože jsem v dětství kultivaci ještě plně nerozuměla a nebyla jsem pilná, vždy jsem věděla, že Falun Dafa je dobrý. Dětství ani dospívání pro mě nebyly náročné, netrápily mě nemoci ani rodinné potíže, a tak jsem se stala velmi línou a pohodlnou. Přestože jsem byla vychovávána podle principů Dafa, lákadla barevného kotle světského života mě stahovala dolů a já se stále více utápěla v pohodlí. Vždy jsem si ale říkala, že až budu dospělá a život mi přinese problémy, začnu praktikovat Falun Dafa. Vždy jsem věděla, že je to jediná správná cesta.

Mistr to se mnou však nevzdal a s nekonečnou trpělivostí a soucitem čekal, až se probudím. Jednou, když mi bylo asi čtrnáct let, se mi zdál sen, ve kterém jsem utíkala před někým zlým, kdo mě pronásledoval a chtěl mi ublížit. Běžela jsem hustým lesem, až se přede mnou objevila obrovská hora. Jediná cesta vedla na její vrchol. Podél cesty bylo několik jeskyní, které střežily děsivé démonické bytosti. Naštěstí se mi podařilo kolem nich nepozorovaně projít. Když jsem však vystoupila na vrchol hory, zjistila jsem, že přede mnou už je jen sráz a nekonečné moře. Neměla jsem kam utéct. Jedinou možností bylo skočit do moře, což bych však pravděpodobně nepřežila. Když mě začal přemáhat strach z toho, co mě čeká, náhle se vedle mě objevil kabriolet. Řídil ho Číňan a spolu s ním v autě seděly dvě Číňanky. Žena na sedadle spolujezdce, která měla dlouhé bílé šaty, vystoupila, přišla ke mně a chytila mě za ruku. Odtáhla mě na okraj útesu a skočila se mnou do moře. Nejprve jsem se polekala, ale po chvíli jsme vzlétly. Podívala jsem se na ni a uviděla velká zářivá křídla, která nás nesla vzduchem. Přeletěla se mnou přes moře až k nejbližšímu městu na pobřeží, kde mě bezpečně vysadila. Tehdy jsem se probudila. Byl to pro mě významný sen, jeden z mála, které si dodnes pamatuji tak podrobně. Nyní vím, že to byl náznak od Mistra, že na mě stále dohlíží. Vzpomínka na tento sen mi dodnes pomáhá ve chvílích, kdy mě ovládá strach a zdá se mi nemožné najít z nějaké situace východisko.

Připoutání k citům a rodině

Odmalička jsem bojovala s hněvem vůči nevlastnímu otci. V naší rodině často docházelo k hádkám a nedorozuměním kvůli jeho pití alkoholu. Pokaždé, když nás čekala nějaká důležitá událost, se večer předtím opil. Často se několik dní ani nevrátil domů a všechny povinnosti nechal na mamince. Přestože maminka praktikovala a snažila se hledat řešení podle principů Dafa, často se trápila a já to všechno prožívala s ní. Odmalička jsem na ní byla závislá a měla pocit, že jsme na všechny problémy jen my dvě. Vnímala jsem ji jako svou ochránkyni, bez které jsem nedokázala udělat ani krok, a proto pro mě bylo těžké přihlížet tomu, jak jí někdo ubližuje. Živila jsem v sobě hněv, který později v pubertě přerostl v neúctu. Otce jsem nedokázala přijímat jako autoritu a myslela jsem si, že selhal jako manžel i jako otec.

Když jsem před dvěma lety začala praktikovat pilněji, tento hněv se stále více dostával na povrch. Čím víc jsem se však na otce zlobila, tím hůře situace dopadaly. Uvědomila jsem si, že příčinou mého hněvu je silná citová vazba na maminku. Ve skutečnosti to však vycházelo ze sobectví – bála jsem se o sebe a věděla, že maminka mě před vším ochrání. A nejen to, také za mě všechno udělá a zařídí, takže budu žít v bezpečí a pohodlí.

Mistr řekl:

„Proč mohou být lidské bytosti lidmi? Právě proto, že lidské bytosti mají emoce. Žijí právě pro tyto emoce. Náklonnost mezi členy rodiny, láska mezi mužem a ženou, láska k rodičům, pocity, přátelství, dělání věcí ve jménu přátelství a všechno ostatní s těmito emocemi souvisí. Zda člověk dělá něco rád nebo ne, je šťastný nebo nešťastný, něco miluje nebo nenávidí – všechno v celé lidské společnosti vychází z těchto emocí. Když se emocí nevzdáte, nebudete se schopni kultivovat. Pokud se z emocí vymaníte, nikdo vás nemůže ovlivnit a obyčejná lidská připoutání vás nedokáží ovlivňovat.” (Přednáška čtvrtá, Zhuan Falun)

Uvědomila jsem si, jak mi tyto city brání v kultivaci, protože jsem se často opírala o maminku, abych nemusela sama procházet utrpením. Snažím se proto těchto pocitů zbavovat, opouštět připoutání k rodině a být samostatnější. Mým skutečným ochráncem, kterému vděčím za uspořádání svého života a kultivační cesty, je jedině Mistr. Budu-li mít dostatečnou víru v Mistra, budu věřit i sobě a dokážu překonávat těžkosti, aniž bych se spoléhala na někoho jiného. To je jediný klíč k překonání jakéhokoli problému.

Pochopila jsem, že nezdravá citová závislost mi nejen brání v samostatnosti a překonávání strachu, ale také zkresluje můj pohled na otce.

Mistr řekl:

„Kultivace Soucitu může vytvořit velké, dobrotivé soucítění, a když se soucit rozvine, člověk shledá, že všechny bytosti trpí. Škola buddhismu tak vytváří touhu spasit všechny bytosti.“ (Přednáška první, Zhuan Falun)

Jako praktikující bych měla v otci vidět trpící bytost, která nám kvůli karmickým vztahům způsobuje těžkosti. Možná jsme mu v minulém životě působili stejné trápení a on nám svým jednáním pomáhá splácet karmu. Proč se na něj tedy zlobím? Pokud se bojím utrpení a chci se mu vyhnout, jaký je vlastně cíl mé kultivace? Přestože je to často náročné, když nás postaví do těžké situace, už si to tolik neberu. Přijímám to jako součást splácení karmy a snažím se k němu být za všech okolností soucitná a laskavá. Jen tak mu mohu ukázat sílu Dafa a povzbudit ho, aby na sobě pracoval.

Od té doby, co jsem změnila svůj postoj a pohled na otce, se zlepšila i situace doma. Podporuje mě v praktikování i v působení v Pochodové kapele Tian Guo, a dokonce s námi začal studovat Zhuan Falun a cvičit. Vyhýbá se alkoholu a snaží se být lepším člověkem.

Začátky v Tian Guo

Naplno jsem začala praktikovat až v květnu 2024 a od začátku jsem bojovala s pohodlností a nechutí pouštět se do nových věcí. Když mi v listopadu 2025 jedna spolupraktikující řekla, že Pochodová kapela Tian Guo vítá nové členy, zejména mladé, přijala jsem to jako náznak od Mistra, abych se k tomuto projektu přidala. Od dětství jsem měla blízko k hudbě a hrála na klavír, a tak jsem si řekla, že bych to měla zkusit. Zároveň jsem však hodně pochybovala, zda něco takového zvládnu. Vyžadovalo to spoustu času, odhodlání a cestování. Musela jsem zcela opustit své zažité pohodlí a osamostatnit se.

Když jsem koncem listopadu poslala přihlášku a čekala mě vstupní zkouška, doufala jsem, že mi přidělí flétnu nebo klarinet – nástroje, které se snadno převážejí a nejen pěkně znějí, ale také vypadají. Po zkoušce mi však oznámili, že potřebují jen určité nástroje, mezi nimiž flétna ani klarinet nebyly. Vybrala jsem si tedy saxofon, protože mě ze všech nejvíce zaujal. Pak mi ale řekli, že by více potřebovali trubku, lesní roh nebo eufonium. Znovu jsem si chtěla vypočítavě zvolit to nejpraktičtější, a tak jsem sáhla po trubce, která byla z uvedených nástrojů nejmenší a nejsnáze se převážela. Ani tato volba však nevyšla, protože hra na trubku vyžaduje opravdu velké úsilí – trumpetisté hrají hlavní melodie. Na to jsem si tehdy ještě netroufala, a tak mi nezbylo než si vybrat lesní roh, protože eufonium bylo příliš velké a těžké.

Do té doby jsem ani nevěděla, že nástroj jako lesní roh existuje, a zpočátku jsem se potýkala s tím, že se mi vůbec nelíbil. Začala jsem si o něm něco zjišťovat. Když jsem narazila na informaci, že patří k nejobtížnějším dechovým nástrojům a naučit se na něj hrát trvá několik let, zaplavila mě úzkost. Bylo mi až do pláče, protože nic nešlo podle mých představ a měla jsem pocit, že jsem odsouzená k neúspěchu, přestože jsem nástroj ještě ani nedržela v rukou. Tehdy mi velmi pomohly zkušenosti ostatních hudebníků z Tian Guo. Uvědomila jsem si, že celou tuto cestu uspořádal Mistr a nic se neděje náhodou. Musela jsem tedy přijmout, že právě tento nástroj mi Mistr vybral a že při práci na tomto projektu musím opustit všechny lidské myšlenky a představy. Když jsem ho nakonec o Vánocích rozbalila pod stromečkem a vzala do rukou, vyhrkly mi slzy dojetí. Cítila jsem silné spojení s bytostí za tímto nástrojem, která mi bude pomáhat v kultivaci a při záchraně bytostí.

Další zlom však nastal, když jsem se do lesního rohu pokusila poprvé fouknout. Nedokázala jsem vyloudit jediný tón. Bylo to velmi náročné a připadalo mi to nemožné. Tehdy jsem se snažila najít učitele, ale neúspěšně. I když jsem někoho našla, neměl na mě čas. Uvědomila jsem si, že se na to stále dívám příliš světsky a toužím po tom, aby všechno šlo podle mých představ. Mistr řekl: „Když vám to připadá nemožné nebo jen těžké, zkuste to a uvidíte, co dokážete.“ (Přednáška devátá, Zhuan Falun)

Když se mi podařilo opustit světské myšlenky, pochopila jsem, že se musím začít učit sama. Každý den jsem proto cvičila na nástroj a hrála alespoň dvě hodiny. Přestože mi to zpočátku vůbec nešlo, po dvou týdnech se mi podařilo zvládnout první oktávu a po třech týdnech jsem se naučila první skladbu, Falun Dafa Hao. První dva měsíce jsem se učila sama. Navzdory všem těžkostem jsem se nevzdávala a byla pevně odhodlaná naučit se další skladby, abych se mohla ke kapele co nejdříve přidat. Cítila jsem jakési vnitřní nutkání a odpovědnost doplnit řady hráčů na lesní roh, kterých je málo.

Protože jsem kvůli připoutání k pohodlí mívala sklon zanedbávat cvičení Falun Dafa, při hře na lesní roh jsem to okamžitě pocítila. Když jsem dobře dělala tři věci a zacvičila si, šlo mi hraní jako po másle. Když jsem naopak některý den podlehla lenosti a polevila ve cvičení, hrálo se mi velmi těžko. Zpočátku jsem se zlobila na nástroj a obviňovala vnější okolnosti, ale později jsem pochopila, že nástroj jen odráží můj kultivační stav. Díky odhodlání přidat se k Tian Guo jsem tak začala pilněji cvičit.

Po dvou měsících se mi konečně podařilo najít učitelku, která mi velmi pomohla. Už po první hodině s ní se zlepšila kvalita tónů, které jsem hrála, a o měsíc později jsem dokázala zahrát pět skladeb. Přestože jsem postupovala poměrně rychle, stále jsem o sobě pochybovala. Někdy v dubnu se mě učitelka při hodině zeptala, kdy se hodlám k Tian Guo přidat. Odpověděla jsem, že průvody začínají v létě, ale že se ke kapele připojím nejdříve za rok, protože mé tóny jsou ještě dost nejisté a čeká mě dlouhá cesta. Na to mi řekla: „To není pravda, tak pojďme, pustíme se do toho, do léta to stihneme!“ Její reakce mě velmi překvapila, protože nepraktikující mi většinou říkali, že musím několik let cvičit, než budu moci hrát v nějaké skupině. Ona mě však, přestože sama nepraktikovala, podporovala bez ohledu na to, že jsem se začala učit teprve nedávno. Vnímala jsem to jako povzbuzení od Mistra, abych si pospíšila. Pokud tomu věnuji dostatek času a budu mít v srdci odhodlání, vše se uspořádá tak, abych to stihla.

A tak se také stalo. Mistr mi uspořádal i to, abych měla kde cvičit – poblíž školy jsem měla k dispozici prostory, kam jsem mohla každý den chodit hrát, a využívala jsem je během přestávek mezi přednáškami. V květnu, po pěti měsících hraní, jsem se odhodlala poslat nahrávky k první části zkoušky. Vůbec to pro mě nebylo jednoduché. Musela jsem se zbavit představy, že nahrávky musí být dokonalé, jinak nemá smysl je posílat. Bála jsem se kritiky. Zároveň jsem však věděla, že to musím stihnout do začátku června, abych mohla hrát na svém prvním průvodu. Po první části zkoušky jsem musela zvládnout ještě druhou – zahrát zpaměti sedm skladeb. Nebylo to snadné, protože jsem tehdy měla na vysoké škole zkouškové období a čekaly mě náročné zkoušky. Přesto pro mě byla hra na lesní roh na prvním místě, a tak jsem střídala přípravu do školy s učením skladeb zpaměti.

Týden před průvodem jsem úspěšně složila závěrečnou zkoušku, a po šesti měsících jsem se tak stala oficiální členkou kapely Tian Guo. Jsem nesmírně vděčná za trpělivost, kterou se mnou Mistr měl po celou dobu. Bez jeho pomoci a povzbuzení bych to nikdy nedokázala a považuji to za obrovský zázrak.

Vždy jsem se potýkala s nízkým sebevědomím a často o sobě pochybovala. Měla jsem pocit, že nikam nedokážu zapadnout, a to nejen ve světské společnosti, ale ani mezi praktikujícími. Často mě napadalo, že nejsem dost dobrá praktikující a že nemám žádnou hodnotu. Kvůli tomu jsem se bála navazovat kontakt s novými lidmi. Připadala jsem si nezajímavá. Měla jsem pocit, že zkušenosti, o které se dělím, nemají význam, a nedokázala jsem o nich poutavě vyprávět. Přestože v mém městě působí skupina praktikujících, kteří se snaží vytvářet harmonické prostředí a navzájem se podporují, stále jsem se cítila, jako bych stála stranou a nedokázala mezi ně zapadnout. Podobně jsem se už od útlého dětství cítila v jakékoli skupině. S tímto postojem jsem bojovala rok a půl, dokud jsem se nerozhodla přidat k Tian Guo. Myšlenky, které mi podsouvaly staré síly, mě brzdily v kultivaci a nedokázala jsem se posunout dál. Připadala jsem si úplně neschopná. Často to pramenilo z porovnávání s ostatními. Silně jsem záviděla těm, kteří byli společenští a uměli dobře mluvit. Věděla jsem však, že tuto závist musím co nejdříve odstranit.

Naším cílem v kultivaci je vrátit se ke svému pravému já a uvědomila jsem si, že toto mé pravé já není. Musím se zbavit všech připoutání, včetně nízkého sebevědomí a pocitu méněcennosti. Právě tato zkušenost mi pomohla pochopit, že každý praktikující má svou hodnotu a vlastní poslání. Já jsem své poslání našla v projektu Tian Guo. Kdybych nepřekonala strach z nových situací a z neúspěchu, nikdy bych se nedostala tam, kde jsem nyní, a neměla bych možnost pocítit, že i já mám svou hodnotu a mé působení má smysl. Pomohlo mi to uvědomit si, že jsem malou součástí velkého projektu a že každá jeho součást je důležitá bez ohledu na to, jak kdo vystupuje navenek. Hlavní je mít víru v Mistra, vnímat sounáležitost s ostatními a myslet na záchranu vnímajících bytostí.

První průvod

První průvod pro mě byl velmi silným zážitkem. Musela jsem překonat mnoho obav – od strachu z komunikace a ze začlenění do nové skupiny až po strach ze ztráty tváře – a také se zbavit přehnaných nároků na dokonalost. Překvapil mě přístup členů Tian Guo, kteří mě během celého průvodu velmi podporovali. Cítila jsem se, jako bychom byli jedna velká rodina. Když mě někdo opravil, nevnímala jsem to jako kritiku, ale měla radost, že se mohu zlepšit. Bylo pro mě nezvyklé, že si mě ostatní všímali a snažili se mě povzbudit, když viděli mou nejistotu. Mezi běžnými lidmi jsem se s tím setkávala málokdy. Cítila jsem, že v poli spoluhráčů není žádné ego ani sobectví, jen čistý soucit, spolupráce a odhodlání. Přestože jsem se velmi obávala, že budu hrát špatně a ostatní to uslyší, uvědomila jsem si, že jsme tam všichni se stejným záměrem, ať už je někdo začátečník, nebo pokročilý, a důležité je vložit do toho srdce. Při hraní jsem navíc cítila silné pole, které nás obklopovalo. Čím víc jsem se soustředila na to, abych hrála dobře a nedělala chyby, tím falešněji jsem hrála. Když jsem uvolnila mysl, opustila všechny světské myšlenky a plně se oddala našemu poslání, měla jsem pocit, jako by nástroj hrál sám – všechno šlo najednou mnohem snáze a přirozeněji. Jako praktikující bych měla nechat věci přirozeně plynout a neupínat se na výsledek, a to nejen při hraní, ale také v každodenní kultivaci. Mistr řekl: „A proto se my kultivující nemáme tak chovat. My necháváme věcem přirozený vývoj. Když je něco vaše, nikdo vám to nevezme. A když něco vaše není, nepodaří se vám to získat, i když o to budete bojovat.“ (Přednáška sedmá, Zhuan Falun) Po celou dobu působení v Tian Guo jsem se učila nechat věci přirozeně plynout. Musela jsem odstranit mnoho rušivých myšlenek, které odhalovaly má připoutání a neschopnost vzdát se kontroly nad vlastním osudem.

Byl to krásný zážitek, který mi pomohl odhalit hluboce zakořeněné připoutání ke strachu a změnit můj postoj. Stále mám před sebou dlouhou cestu, ale navzdory mnoha těžkostem a nezvládnutým zkouškám jsem dokázala dojít až sem. Je to pro mě důkaz, že nic není nemožné – i ten nejlínější a nejpohodlnější člověk se může změnit a dosáhnout svého cíle, pokud si upřímně přeje pomáhat Mistrovi při záchraně vnímajících bytostí. Za to samozřejmě vděčím našemu milosrdnému Mistrovi, který nám neustále pomáhá. Bez jeho ochrany bych to nikdy nezvládla. Doufám, že mi tato zkušenost bude navždy připomínat sílu Dafa. Budu se snažit být i nadále pilná a překonávat pohodlnost a strach. Děkuji Vám, Mistře! Děkuji také spolupraktikujícím a spoluhráčům z Tian Guo za podporu a sílu, kterou mi dodávají.

Vzhledem k mé omezené úrovni se v tomto příspěvku mohou vyskytnout nepřesnosti. Prosím, laskavě na ně poukažte.

(Předneseno na Evropské konferenci Fa v roce 2026)