Kultivační pokroky při práci pro média

(Minghui.org) Vážený Mistře,

zdravím vás, spolupraktikující.

Ani jsem se nenadál a do mediálního projektu jsem zapojen už téměř třináct let. Celou tu dobu jsem se při práci neustále napravoval a snažil se odstraňovat různá připoutání a lidské názory. Na této cestě byly radostné chvíle, kdy se mi něco náhle vyjasnilo, ale také zápasy a těžkosti, které zasahovaly až do morku kostí. Při příležitosti této významné konference učedníků Dafa ke sdílení zkušeností bych rád přednesl několik svých nedávných kultivačních zkušeností, podal o nich zprávu Mistrovi a podělil se o ně se spolupraktikujícími.

Zachovávat spravedlivé myšlenky při fotografování děkovaček Shen Yun

Během posledních tří let, kdy fotografuji děkovačky po představeních Shen Yun, jsem se potýkal s nejrůznějšími výzvami. Zároveň to pro mě byl proces neustálého napravování sebe sama a zlepšování charakteru. Navenek jsem pokaždé řešil technické obtíže spojené s fotografováním: osvětlení, volbu stanoviště, kompozici a nečekané situace. Když se však ohlédnu zpět, skutečnou zkouškou často nebyly mé fotografické dovednosti, ale to, zda dokážu odložit své vlastní já a pod tlakem či uprostřed konfliktů udržet spravedlivé myšlenky.

Když jsem s fotografováním děkovaček Shen Yun začínal, mé pochopení se omezovalo čistě na technickou stránku. Věděl jsem, že mezi jevištěm a hledištěm je obrovský rozdíl v jasu, a proto je třeba pořídit snímky s různou expozicí a následně je spojit. Jen tak bylo možné plně zachytit jak účinkující na jevišti, tak velkolepý a posvátný výjev diváků, kteří jsou zachraňováni a ozařováni světlem Dafa.

Jakmile jsem však začal skutečně fotografovat, zjistil jsem, že pořídit dobrou fotografii děkovačky není zdaleka tak jednoduché, jak jsem si představoval. Vyžadovalo to nejen technické dovednosti, ale také důkladnou znalost prostředí divadla, pečlivé předvídání nečekaných situací a schopnost pořídit všechny potřebné záběry v mimořádně krátkém čase.

Když mě poprvé požádali, abych děkovačku vyfotil, neměl jsem s tím žádné praktické zkušenosti. V den představení jsem si předem neprohlédl prostory divadla a nezbyl mi ani čas vyzkoušet si přímo v sále, jaké nastavení bude pro můj fotoaparát nejvhodnější. Hned po focení jsem se navíc musel vrátit k natáčení rozhovorů pro NTD. Pod časovým tlakem a s několika souběžnými úkoly jsem vhodné místo k fotografování hledal až na poslední chvíli. Výsledek se dal předvídat.

Když jsem se později nad celým průběhem zamýšlel, uvědomil jsem si, že jsem dostatečně nezohlednil různé nečekané situace, které mohly nastat. Na focení byla k dispozici necelá minuta a cokoli – diváci, kteří se postavili nebo předčasně odešli, či někdo, kdo by mi zakryl výhled – mohlo celý pokus zmařit. Tato zkušenost mi však zároveň pomohla zjistit, jaké nastavení je pro mé vybavení nejlepší.

Při druhém fotografování děkovačky jsem narazil na nový problém. Abych se mohl rychle vrátit k natáčení rozhovorů pro NTD, záměrně jsem si vybral místo poblíž východu. Vůbec mě však nenapadlo, že světla po obou stranách jeviště zakryjí většinu znaku „Yun“ na pozadí. Na fotografii tak zůstal nedostatek, který už nebylo možné napravit.

Díky této zkušenosti jsem pochopil, že úspěšná fotografie nezávisí jen na okamžiku stisknutí spouště. Záleží také na volbě stanoviště, předvídání podmínek v sále a pečlivém plánování. Každý detail může ovlivnit konečný výsledek.

Když jsem fotografoval děkovačky Shen Yun v následujícím roce, zpočátku jsem si myslel, že díky nabytým zkušenostem půjde všechno mnohem hladčeji. Ve skutečnosti mě však čekala zkouška zcela jiného druhu.

Několik měsíců před začátkem sezóny reportáží o Shen Yun jsem si nešťastnou náhodou podvrtnul kotník. Otekl mi jako bochník chleba a dokonce u mě došlo k posunu kostí. V práci jsme však zrovna měli mimořádně napilno a na odpočinek nebyl čas. Nezbývalo mi nic jiného než chodit o berlích a plnit jeden úkol za druhým.

Když začala představení Shen Yun, noha stále nebyla zahojená. Kromě samotného úkolu, jak pořídit dobrou fotografii děkovačky, jsem tak musel vyřešit i praktický problém: jak najít místo, odkud bych zachytil co nejlepší snímek, a zároveň mohl po focení co nejrychleji odejít k natáčení rozhovorů.

Při sledování představení jsem přemýšlel, odkud fotografovat, a náhle mi došlo, že vhodným místem by mohlo být přímo to sedadlo, na kterém sedím. Odpověď, kterou jsem tak usilovně hledal, jsem měl nečekaně přímo před sebou. Ten den se mi podařilo focení úspěšně zvládnout a v co nejkratším čase se vrátit k rozhovorům.

Následující den mi však spolupraktikující z Epoch Times řekl, že sobotní odpolední i večerní představení jsou zcela vyprodaná, a proto by byli rádi, kdybych děkovačky raději vyfotografoval z jiného místa. Vzpomněl jsem si na jednoho zkušeného fotografa, který kdysi mluvil o tom, že při focení zepředu od okraje orchestřiště lze zachytit několik pater hlediště a ukázat tak velkolepý pohled na divadlo zaplněné do posledního místa. Rozhodl jsem se to vyzkoušet.

Jakmile skončilo poslední číslo a světla na jevišti zhasla, okamžitě jsem zvedl fotoaparát, dokončil nastavení a čekal na opětovné rozsvícení. Sotva se však divadlo rozsvítilo, pět lidí v první řadě téměř současně vstalo a odešlo. V záběru plném diváků tak náhle vznikla velká prázdná plocha a můj plán se v jediném okamžiku zhroutil. Nechtěl jsem se vzdát, a tak jsem se ihned přesunul na stranu hlediště a pokusil se vytvořit novou kompozici. Spolupraktikující, který měl na starosti ostrahu a o mé situaci nevěděl, mě však omylem považoval za diváka porušujícího pravidla a přišel mi ve focení zabránit.

Dlouho jsem nad touto zkušeností přemýšlel. Navenek se zdálo, že za neúspěch mohou vnější okolnosti, jako předčasný odchod diváků a nedorozumění s praktikujícím z ostrahy. Když jsem se však podíval do sebe, uvědomil jsem si, že ani můj vlastní kultivační stav nebyl v pořádku. V té době jsem den za dnem intenzivně natáčel a stříhal a byl jsem naprosto vyčerpaný. Když diváci vstupovali do sálu, chtěl jsem si jen najít klidné místo k odpočinku a nevěnoval jsem dostatečnou pozornost vysílání spravedlivých myšlenek a odstraňování zasahování.

Zároveň jsem si uvědomil, že neméně důležitá je i komunikace s týmem zajišťujícím ostrahu divadla. Pokud bych se s příslušnými praktikujícími předem nedomluvil, snadno by mohlo dojít k nedorozuměním, která by mou práci ohrozila. Od té doby jsem před každým fotografováním věnoval mnohem větší pozornost celkovému plánování.

Letošní fotografování děkovaček Shen Yun přineslo další zkoušku. Kvůli zasahování ze strany zla, bombovým výhrůžkám Komunistické strany Číny a dalším okolnostem se v několika městech Spojených států neprodávaly vstupenky na Shen Yun tak dobře jako v předchozích letech. Za těchto podmínek opravdu nebylo snadné pořídit fotografie, které by věrně zachycovaly skutečnost a zároveň plně ukazovaly velkolepost představení.

Když jsem tento úkol dostal, zpočátku jsem se obával, že nedokážu pořídit fotografie odpovídající našim požadavkům. Rychle jsem si však uvědomil, že si nesmím vypěstovat strach z obtíží, natož se nechat ovlivnit tím, jak věci navenek vypadají. Když představení začalo a já přemýšlel, jak focení pojmout, náhle se mi vybavila Mistrova slova: „Když je těžké to vydržet, zkuste to vydržet.“ (Přednáška devátá, Zhuan Falun)

Mistr řekl:

„Když je těžké to vydržet, zkuste to vydržet. Když vám to připadá nemožné nebo jen těžké, zkuste to a uvidíte, co dokážete. A jestli tohle opravdu dokážete, zrovna tak jako ten unavený a vyčerpaný cestovatel, uvidíte: „Stinné vrby, rozkvetlé květiny, místo, kam složit hlavu“!“ (Přednáška devátá, Zhuan Falun)

Jakmile jsem odložil připoutání k výsledku, přestal jsem se soustředit jen na hledání místa, odkud by „nebyla vidět prázdná sedadla“. Místo toho jsem průběžně upravoval polohu fotoaparátu, kompozici a úhel záběru podle aktuálních podmínek v sále.

Nakonec se mi podařilo pořídit několik fotografií děkovačky, které věrně zachycovaly celou scénu a zároveň plně vystihovaly atmosféru představení. Při zpětném pohledu si ještě více uvědomuji, že dobrá fotografie vyžaduje mnohem víc než jen fotografické dovednosti. Je k ní zapotřebí také trpělivost, pozorné sledování, důkladná příprava a udržení spravedlivých myšlenek v těch nejrozhodnějších okamžicích.

Když se pak představení vrátila do Vancouveru, kde jsem byl na domácí půdě, nároky se ještě zvýšily.

Letos ode mě NTD kromě fotografií očekávala také videozáznam děkovačky. Zároveň Epoch Times potřebovaly fotografii zachycující velkolepost představení už do uzávěrky čtvrtečního vydání novin. Přestože fotografie i video zachycovaly tu samou scénu, požadavky byly zcela odlišné: u fotografie záleželo na vystižení klíčového okamžiku, zatímco při natáčení videa nesmělo dojít k žádné chybě po celou dobu záznamu. V té době jsem si ještě nebyl úplně jistý, zda vůbec dokážu pořídit dobrou fotografii děkovačky, a do toho jsem měl zvládnout i video. Přirozeně jsem tak cítil určité obavy.

Díky vzájemné spolupráci praktikujících v týmu NTD mohli při natáčení rozhovorů vypomoci další kolegové. Konečně jsem tak nemusel obětovat nejlepší místo k focení jen proto, abych se co nejrychleji vrátil k rozhovorům, jako tomu bylo v předchozích letech. Ještě více jsem si díky tomu uvědomil, že dobrá spolupráce spolupraktikujících dokáže často překonat omezené možnosti jednotlivce.

Znovu jsem si uspořádal plán: nejprve pořídím fotografii děkovačky pro noviny, následně vyberu představení s největším počtem diváků a soustředím se na videozáznam. Před fotografováním jsem však znovu nečekaně narazil na zaměstnance divadla, kteří o naší domluvě nevěděli a zpočátku mě nechtěli pustit dovnitř. Představení se blížilo ke konci, začínal jsem být nervózní a pociťoval jsem křivdu. Během čekání mi však náhle došlo: kdybych se dál nechával ovládat těmito negativními emocemi, nebylo by to přesně to, co chce zlo vidět? V duchu jsem tedy požádal Mistra o pomoc a připomněl si, že musím zůstat klidný a pevný a nenechat se ovládnout netrpělivostí ani stěžováním.

Velmi rychle nastal obrat. Zaměstnanci divadla mi oznámili, že mohu vstoupit a fotografovat. Rychle jsem našel vhodné místo, odložil všechny rušivé myšlenky a v srdci vyslal pevnou myšlenku: „Klid.“ Přál jsem si, aby diváci po celou dobu děkovačky zůstali pokojně sedět, neodcházeli předčasně a nezakrývali výhled. Nakonec vše proběhlo naprosto hladce a fotografování jsem úspěšně dokončil.

Poté, co jsem pořídil fotografii pro Epoch Times, jsem původně plánoval využít k natáčení videa sobotní odpolední představení, na kterém mělo být nejvíce diváků. Nečekaně se mi však znovu ozval spolupraktikující z Epoch Times s prosbou, abych při plném sále vyfotil ještě jednu fotografii, která by lépe zachycovala velkolepost celé scény. Ocitl jsem se ve složité situaci a nezbývalo mi nic jiného než znovu požádat Mistra o podporu.

K mému překvapení šlo tentokrát vše mimořádně hladce. Během jediného představení se mi podařilo splnit oba úkoly – pořídit fotografii i natočit video. Jsem hluboce vděčný za Mistrovu soucitnou ochranu a podporu, díky níž jsem mohl znovu zažít mimořádnou sílu Dafa.

Moje pochopení snášení těžkostí

Velkou zkouškou pro mě letos byly barevné korekce záznamů rozhovorů do reportáží o Shen Yun. Dříve jsem při těchto úpravách směřoval spíše k přirozenému vzhledu, ale můj nadřízený chtěl, aby záběry lépe odpovídaly vizuálnímu stylu značky Shen Yun. Dostal jsem za úkol upravit modrou stěnu v pozadí do sytějšího a důstojnějšího odstínu a zároveň zajistit, aby lidé působili živěji.

Abych těmto požadavkům vyhověl, opakovaně jsem upravoval barvy, světlo a tóny pleti. Úpravy jediného záběru mi často zabraly i dvě hodiny. Přes den jsem natáčel rozhovory a v noci zůstával dlouho vzhůru kvůli barevným korekcím. Neměl jsem navíc žádnou pevně stanovenou referenční verzi, které bych se mohl držet. Někdy jsem kvůli tónu pleti dotazovaného musel dokonce stěnu, kterou jsem už pracně upravil do sytě modré, změnit zpět na světlejší. Jednotlivé verze jsem musel předělávat znovu a znovu.

Pokud barevné korekce nebyly schváleny, nemohl navazující střih pokračovat. Zároveň se ale hromadily další a další natočené rozhovory. Tlak začínal být neúnosný a já byl velmi nervózní. Neustále jsem si přál mít už všechno co nejrychleji hotové a dočkat se uznání. Tajně jsem doufal, že ostatní pochopí obtíže, kterým čelím. V té době jsem často myslel na příběh ctihodného Milarepy, který musel stavět domy: jeden den dům dokončil, aby ho hned další den zase zbořil. Potom přešel na jinou horu, znovu stavěl a po dokončení ho musel opět zbořit. Navenek se zdálo, že jen neustále opakuje to samé, ale ve skutečnosti se tím zocelovala vůle kultivujícího. Když se mé barevné korekce musely opakovaně předělávat a stále nebyly schváleny, často jsem měl pocit, že už to dál nevydržím. Někdy mě dokonce napadalo: „Vždyť už jsem do toho vložil tolik úsilí. Proč pro mě nemohou mít trochu víc pochopení?“

Tento proces mi však zároveň umožnil hlouběji pochopit, co doopravdy znamená snášet těžkosti. Stejně jako noví praktikující často doufají, že po získání Fa budou mít zdravé tělo, uvědomil jsem si, že i já jsem možná tak nějak očekával, že po tolika letech kultivace už půjde má práce hladce a ubude konfliktů. Jenže každý den na nás čeká tolik úkolů a mně se v mysli často objevovala myšlenka: „Kdy už to všechno konečně skončí?“

V tu chvíli mi náhle došlo, že noví praktikující hned po získání Fa skutečně prožívají požehnání, které Dafa lidem přináší. U nás učedníků, kteří se kultivujeme už mnoho let, však možná nastal čas zcela změnit způsob našeho uvažování.

Mistr nás v článku Jak vzniklo lidstvo učil:

„Je jisté, že když lidé procházejí utrpením, může jim to pomoci odstranit hříchy a karmu. A každý, kdo si uprostřed bolestných situací a mezilidských konfliktů stále dokáže zachovat dobrosrdečnost, nashromáždí zásluhy a ctnost a díky tomu dosáhne pozvednutí své duše.“ (Jak vzniklo lidstvo)

Když se dnes za touto zkušeností s barevnými korekcemi ohlédnu, jasně vidím, že jakmile jsem začal snášení těžkostí skutečně vnímat jako příležitost ke zlepšení charakteru, opakované předělávání, které se dříve zdálo tak těžko snesitelné, už nebylo jen pouhým utrpením. Stalo se naopak neocenitelnou součástí mé kultivační cesty.

Toto jsou některé z mých kultivačních zkušeností, které jsem získal během práce na reportážích o Shen Yun.

Prosím, laskavě mě upozorněte na cokoliv, co není v souladu s Fa.

Děkuji, Mistře! Děkuji vám, spolupraktikující!

(Příspěvek přednesený na kanadské konferenci Fa v roce 2026)