Neochvějně kráčet po cestě, kterou nám Mistr vytyčil

(Minghui.org)

Zdravím Vás, soucitný a velký Mistře, zdravím vás, praktikující!

Jsem mladá studentka Dafa z Chorvatska. Narodila jsem se v Číně a od útlého věku jsem se spolu s rodiči věnovala kultivaci Falun Dafa.

Když se ohlížím zpět na svou kultivační cestu, byla plná radosti, hořkosti, dojemných okamžiků i bolesti: směsice všech možných pocitů. Vím, že to vše pramenilo z lidských citů, lidských představ a lidského uvažování propletených s nesčetnými připoutanostmi. A přece zároveň, když se zbavíme těchto zkažených látek, které nejsou součástí našeho pravého já a sjednotíme se s Fa, zdá se, že každá buňka v těle jásá a skáče radostí a všechny společně oslavují a radují se v tom nádherném okamžiku. V takových chvílích nemohu než žasnout nad tím, jaké mám skutečné štěstí, že jsem mohla následovat Mistra a získat Fa. Jsem bezpochyby nejšťastnější bytost v tomto obrovském vesmíru. V těch okamžicích se v mém srdci ozývá hlas a sotva se dokážu udržet, abych neřekla každému, koho potkám, jak úžasný je Dafa!

Cesta byla plná překážek. Byla jsem jako dítě, které se učí chodit a pod vedením Mistra jsem se opatrně posunovala vpřed krok za krokem. Někdy bylo velmi těžké projít zkouškou. Dříve než jsem jednu pořádně zvládla, přišla další, že jsem sotva mohla popadnout dech. V okamžicích, kdy jsem měla pocit, že mě to rozdrtí, se mi v mysli objevila věta z Mistrova Fa: „Každá překážka musí být prolomena,“ (Zocelování vůle z Hong Yin) a zdálo se, že mi dodává sílu, abych se mohla znovu postavit na nohy, zatnout zuby a pokračovat dál. Padala jsem a zase se zvedala, den za dnem, až jsem se dostala tam, kde jsem dnes. Jediná věc, která se nikdy nezměnila je mé odhodlání následovat Mistra a kultivovat se až do samého konce. A s každým uplynulým dnem se toto odhodlání stává ještě pevnějším.

Když bylo těžké projít nějakou zkouškou, napadlo mne, že se mi do toho budou snažit zasahovat i karma a zvrhlé bytosti a otřást mým odhodláním. V tu chvíli se mi však v mysli vynořil Mistrův Fa:

„Ať je to jakýkoliv takzvaný Buddha, jakýkoliv Tao, jakýkoliv Bůh či jakýkoliv démon – nemohou mne ovlivnit.“ Pokud se chováte takto, je určitě dobrá naděje, že uspějete.“ ( Přednáška šestá, Zhuan Falun)

Díky posílení od Mistra se mi vždy podařilo je hladce rozložit, pevně se držet svých spravedlivých myšlenek a nechat svou hlavní duši převzít vedení.

Níže uvádím některé ze svých zkušeností a poznatků, které jsem získala při procházení těmito zkouškami. Zapisuji je u příležitosti evropské konference Fa, abych o nich podala zprávu Mistrovi a podělila se o ně s ostatními praktikujícími. Pokud by se v textu vyskytlo něco nevhodného, prosím, laskavě na to upozorněte.

Zkoušky

Po bolestivé lekci jsem pochopila, že pokud nekráčím po cestě, kterou mi Mistr připravil, pak kráčím po cestě, kterou mi připravily staré síly.

Než jsem začala studovat postgraduální studium, téměř všechno v mém životě šlo hladce a každý krok se zdál snadný. I věci, které vypadaly obtížně, jsem zvládala bez potíží, pod soucitnou péčí a ochranou Mistra. Dokonce i něco tak zásadního, jako je studium v zahraničí se mi naskytlo náhodou

a během týdne, či dvou jsem se rozhodla a vyřídila všechny formality. Těšila jsem se tehdy na šťastný a krásný život. Osmnáct let ubíhalo hladce a já jsem prostě považovala za samozřejmé, že to tak bude pokračovat i dál.

Po absolvování studia jsem chtěla zůstat v zemi, kde jsem studovala. Posílala jsem tedy životopisy, hledala práci, obracela se o pomoc na své profesory a přátele a nenechala si ujít žádnou relevantní firmu ani příležitost. I tak však mé žádosti o práci zapadly beze stopy. Nedostala jsem ani odpověď a pohovorů bylo žalostně málo.

Nebyla jsem ochotná to přijmout. Tvrdohlavě jsem věřila, že to byl Mistr, kdo zařídil, abych tu byla a že když jsem ještě nic neudělala, jak bych mohla odejít? Takže to všechno musela být pro mě zkouška. V té době jsem nedokázala přijmout žádnou radu od praktikujících, natož tu radu, abych odešla do jiné země. Vždy jsem to smetla ze stolu výmluvami jako „nelíbí se mi tam“, nebo „to místo mi nesedí“ a zůstala jsem přesvědčena, že cesta, kterou pro mě Mistr připravil je právě tady a že se vše bude odvíjet přesně tak, jak jsem si to představovala.

A tak od toho okamžiku byla moje cesta předurčena k tomu, že bude trnitá. Věci se nevyvíjely podle mých představ. Bylo to čím dál horší až už nebylo kam se obrátit. Úplně jsem to zpackala a přesto jsem se až do poslední chvíle neprobrala. Nakonec jsem byla nucena tu zemi opustit. Začala jsem se cítit ztraceně, jako bych zabloudila hluboko do lesa a v mlze nebylo vidět žádný směr. Přicházely úzkosti, každý den mne tíha tížila tak, že jsem sotva dýchala a mé konflikty s praktikujícími, se kterými jsem spolupracovala se kvůli vzdálenosti mezi námi vyostřovaly. Tou dobou jsem už dávno upadla do pasti starých sil, aniž bych si to uvědomovala.

Přišly pochyby, zda se o mě Mistr stále stará a přemýšlela jsem, jestli jsem si vedla tak špatně, že jsem Mistra zklamala. Neodvážila jsem se Mistra zeptat, co se pokazilo a neměla jsem odvahu podívat se na jeho fotografii. Prostě jsem se držela s tím málem síly, co mi ještě zbývalo. Pak jednoho dne, při meditaci, se mi najednou v uchu ozval hlas: „Kultivace je tak těžká. Proč to prostě nevzdáš a nepřestaneš se kultivovat?“

To bylo šokující. Odkud se ta myšlenka vzala? Bylo to děsivé! Okamžitě jsem zpozorněla a hned jsem si uvědomila, že to nejsem já: byly to staré síly, které se mě snažily zničit. V tu samou chvíli se mi v mysli objevil Mistrův Fa:

„Lidé si myslí, že hodně trpí. Osvícené bytosti si ale myslí, že čím víc trpíte, tím lépe, protože si rychleji splatíte své dluhy. Takový mají názor. Někteří lidé to nechápou, a když jejich naléhavé prosby nezabírají, začnou Buddhu vinit: „Jak to, že mi nepomáháš? Pálím ti kadidlo a klaním se ti každý den.“ Možná proto hodí někteří lidé sochu Buddhy na zem a od toho dne začnou Buddhu odsuzovat.“ (Přednáška čtvrtá, Zhuan Falun)

Do hlavy mi s řevem vtrhl silný proud tepla, jako by přímo nade mnou zazněl poplašný zvon, a ten šok mi způsobil mravenčení na hlavě. Okamžitě jsem vyslala silné 灭 (mie), abych se to pokusila zničit a řekla jsem tomu: „Staré síly, ani nemyslete na to, že byste mě stáhly dolů. Jsem žákyně Dafa. Budu se kultivovat s Mistrem až do samého konce a vy se mnou takhle zacházet nemůžete!“

Když jsem se vzpamatovala, byla jsem zcela při smyslech a teprve tehdy jsem si uvědomila, jak moc jsem se odchýlila od správné cesty, jak staré síly využily mých slabých míst a málem mě zničily. Zároveň jsem v duchu považovala za štěstí, že jsem si v tom kritickém okamžiku vzpomněla na Mistrův Fa.

Začala jsem se intenzivně věnovat studiu Fa a velmi intenzivně vysílat spravedlivé myšlenky. Postupně jsem cítila, jak se mé spravedlivé myšlenky stávají čím dál silnějšími a když jsem zvedla dlaň, cítila jsem, jak mi z konečků prstů proudí něco, co připomínalo oheň. Věděla jsem, že se jedná o obrovskou energii a že to je Mistr, který posiluje mě, svou žákyni.

Ještě nějakou dobu poté jsem každý den plakala, když jsem četla Mistrovy články a nedokázala jsem zadržet slzy. Někdy to bylo proto, že jsem měla pocit, že jsem si nevedla dobře a zklamala jsem Mistra. Jindy jsem věděla, že to bylo proto, že někde, kde jsem to neviděla, soucitný Mistr opět tiše obětoval a snášel vše pro žáka, který nesplnil jeho očekávání.

Budu kráčet pouze po cestě, kterou Mistr připravil

Poté, co jsem se usadila v nové zemi, můj život a prostředí pro kultivaci se postupně začaly stabilizovat. A právě když jsem se začínala uvolňovat a toužit po pohodlí, přišla další zkouška.

Po roce v této práci se něco podobného opakovalo. Změny v personálu i v širším kontextu znamenaly, že se moje práce začala měnit a já jsem přišla o místo. Znovu jsem začala hledat pracovní příležitosti a posílat žádosti online a opět jsem nedostala vůbec žádné odpovědi. Jediný rozdíl byl v tom, že tentokrát jsem zůstala klidná. Pevně jsem věřila, že na mě čeká nějaká cesta, i když jsem ještě nevěděla, kam vede.

Kolem mě zaznívalo mnoho hlasů: ustaraných, stěžujících si, úzkostlivých, znepokojených. Žádný z nich mě neovlivnil. Když jsem dostala dobrou radu, přijala jsem ji s myšlenkou, že to musí být Mistr, kdo ke mně promlouvá skrze praktikující, a tak jsem podle ní jednala. Už jsem nebyla připoutána k tomu, jakou práci dělám, nebo v jaké zemi pobývám. I kdyby se mi to nelíbilo, nebo mě to nezajímalo, říkala jsem si, že pokud je to to, co po mě Mistr chce, udělám to, zbavím se svých vlastních připoutání a preferencí a opustím to srdce, které si vždy chtělo cestu zařídit samo. Říkala jsem si: tentokrát budu poslouchat Mistra. Budu kráčet pouze po cestě, kterou mi Mistr připraví.

O dva měsíce později, díky milosrdnému zásahu Mistra a pomoci praktikujících jsem našla novou práci. Kvůli jazykové bariéře to pro mne bylo zcela nové. Zpočátku moje nadřízená nevěřila, že bych to zvládla a nechtěla mě přijmout a ani já jsem si nebyla jistá, jestli to dokážu. Je však pozoruhodné, že poté, co s ní promluvil jeden kolega, souhlasila, abych to zkusila.

Moje šéfová měla poměrně výbušnou povahu a často ztrácela trpělivost, když bylo v podniku rušno a já nerozuměla tomu, co zákazníci říkají. A v okamžiku, kdy ztratila trpělivost, byla jsem ještě více bezradná a dělala jsem ještě více chyb. Jednou na mě dokonce přede všemi zakřičela: „Jestli se pořád nedokážeš naučit ten jazyk a nebudeš rozumět, příští měsíc se rozloučíme.“

Byla jsem zahanbená a ačkoli se mě všichni kolem zastali, měla jsem trochu obavy, že bych mohla znovu přijít o práci. Ale jakmile jsem se uklidnila, pomyslela jsem si: tuto práci mi dal Mistr, takže na tom, co říkají ostatní nezáleží. Proč se ke mně tedy tak chovala? Ach, bylo to proto, že jsem měla připoutanosti, které bylo třeba odstranit. Chtěla jsem si zachovat tvář, nechtěla jsem být kritizována a bála se dělat chyby, záleželo mi na tom, jak mě ostatní vnímají, ráda jsem poslouchala lichotky. Tak to tedy bylo. Vlastně mi pomáhala.

Od té doby už nic podobného neřekla a občas mě dokonce chválila za to, jak rychle se učím. Čísla, která si ostatní zaměstnanci těžko pamatovali jsem si zapamatovala během několika málo dnů, aniž bych se je vůbec snažila naučit nazpaměť. Prostě se mi postupně vryla do paměti v průběhu běžné práce. Vím, že mi to vše dal soucitný Mistr. A pevně věřím, že opravdový kultivující dokáže dobře zvládnout cokoli, do čeho se pustí.

Všechno, co Mistr zařídí je nejlepší

Bydlím na velmi malém místě, kde společné prostory sdílím s několika dalšími lidmi. Vzhledem k tomu, jak moc se změnila moje pracovní situace, mi stačilo, že jsem měla prostě kde bydlet. A nikdy mi moc nezáleželo na tom, jak velký ten prostor je, nebo jaké vybavení má.

Ale neustále mne obklopovaly hlasy lidí, kteří tomu nerozuměli: „Proč bydlíš v tak malém pokoji a platíš za něj tolik?“ „Jak můžeš spát s tak malým oknem?“ „Jak přežiješ léto bez klimatizace?“

Zpočátku mi to moc nevadilo. Pak jsem jednoho dne zjistila, že koupelna je strašně špinavá, že jeden spolubydlící si pere boty ve společné pračce, že si jeden spolubydlící bez ptaní vzal oblečení, které jsem tam nechala a že se na chodbě objevují švábi. Cítila jsem se zoufalá. Chtěla jsem si to s nimi vyříkat. Proč bych měla trpět v takovém prostředí? Měla bych se přestěhovat jinam?

Tak jsem si položila otázku: „Proč se chceš přestěhovat? Odpověď: „V tomhle prostředí už nevydržím. Chci si najít nějaké klidné a příjemné místo.“ Otázka: „Až se přestěhuješ, přestanou se tyto problémy vyskytovat? Odpověď: „Samozřejmě, že ne. Dokud tu budou tato připoutání, budou se objevovat buď tyto problémy, nebo jiné.“

Tehdy jsem pochopila, že to vše způsobila má vlastní připoutání a že na samotných záležitostech ve skutečnosti vůbec nezáleželo. Kdybych si za výchozí bod vzala řešení problému a uvažovala o něm z pohledu obyčejného člověka, neustále by se objevovaly nové problémy. Bylo by to jako léčit příznaky, nikoli příčinu a zmařilo by to pečlivé uspořádání, které Mistr naplánoval.

Další otázka: „Je tedy špatné, když se s takovými věcmi setkáš? Proč vždycky chceš utéct? Může útěk něco vyřešit?“ Odpověď: „Vím, že je to dobrá věc. Stalo se to proto, abych se mohla zbavit svých připoutání.“

A znovu: „Proč jsi přišla na tento svět? Přišla jsi kvůli pohodlí a snadnému životu?“ Odpověď. „Ne. Přišla jsem kultivovat a pomáhat Mistru při nápravě Fa.“

„Tak proč tedy toužíš po pohodlí?“ Když jsem došla k této odpovědi, styděla jsem se. I po tak dlouhé době kultivace byl mým prvním instinktem, když jsem narazila na konflikt, stále pohled ven a nahlížení na věci lidskými představami, lidským uvažováním a lidskými city.

V tom samém okamžiku se mi v mysli objevil Mistrův Fa:

„Složité prostředí, jako je prostředí současného světa, je ve skutečnosti dobrá věc. Podívejte se, čím je složitější, tím úžasnější osoby vytvoří. Pokud takové podmínky někdo dokáže překonat, položí základ k nejpevnější kultivaci. Ale právě proto je to těžké – protože se kultivujete mezi obyčejnými lidmi v tom nejsložitějším prostředí. Navíc se ukáže, že je to výborné, protože to umožňuje získat kultivační energii vašemu pravému já.“ (Přednáška devátá, Zhuan Falun)

Ptala jsem se sama sebe, jestli se ještě chci přestěhovat. Odpověděla jsem si s lehkostí: vše, co pro mne Mistr zařídil, je to nejlepší a je to stejné, ať už jsem kdekoli. Děkuji Vám, Mistře, za pečlivá uspořádání, která Jste učinil pro takového žáka, jako jsem já. Heshi!

Závěr

Psaní tohoto článku o sdílení bylo mimořádně náročné. Několikrát jsem to chtěla vzdát, ale nakonec jsem ho dokončila díky posílení od Mistra a povzbuzení od spolupraktikujících. I poté, co jsem odstranila velkou část rušivých vlivů, jsem při psaní stále narážela na to, že nemohu pokračovat, že nevím, co napsat, že mi v hlavě zůstává prázdno, nebo že se mi nedaří spojit věty dohromady. Jediné, co jsem mohla dělat bylo psát a mazat, mazat a psát znovu. Díky tomu, že jsem se pevně držela svých spravedlivých myšlenek se mi to nakonec podařilo dokončit.

Děkuji Vám Mistře, za Vaši podporu a za to, že na mě v každém okamžiku dohlížíte. A děkuji Vám, Mistře, že Jste mi dal příležitost tento příspěvek dokončit.

(Příspěvek přednesený na Evropské konferenci Fa 2026)

Články, v nichž se kultivující dělí o svá pochopení, obvykle odrážejí osobní pohled v určitém okamžiku, vycházející z jejich tehdejšího kultivačního stavu. Jsou předkládány s cílem umožnit vzájemné zlepšování.