Čínská Fahui | Vážná kultivační zkouška

(Minghui.org) Před třemi lety u mě doma nešťastně upadla matka, která se rovněž věnuje Falun Dafa. Vzhledem k tomu, že je silnější postavy, byl to opravdu těžký pád. Bez ustání opakovala: „Mistře, prosím, ať se mi s nohou nic nestane! Co si počnu, když nebudu moct chodit?“

V duchu jsem si řekla: Tohle je forma pronásledování, kterou je nutné beze zbytku odmítnout. Nechala jsem proto maminku chvíli vydechnout a pak jsem jí pomohla pomalu přejít do pokoje. Společně jsme studovaly Fa a vysílaly spravedlivé myšlenky.

Podlitiny na chodidlech i nohou se sice postupně vstřebávaly, otok však přetrvával. Zeptala jsem se jí: „Jak se cítíš?“ Bylo vidět, jak nesmírně trpí: „Hrozně to bolí a vůbec mi není dobře. Nikdy dřív mě to takhle nebolelo… Neměla bych si na to dát teplý obklad?“ Na okamžik jsem zaváhala, ale horkou vodu i ručník jsem jí nakonec přinesla.

Rodiče i já jsme začali praktikovat už v roce 1998, je to tedy téměř třicet let. Tatínek zemřel v roce 2017 poté, co byl opakovaně protiprávně zatýkán, bit, posílán do táborů nucených prací a vězněn. Zůstaly jsme s maminkou samy.

Když se matce tohle stalo, začala jsem se dívat do sebe: Co se vlastně děje? Věděla jsem, že jde o pronásledování ze strany starých sil, ale proč k němu vůbec došlo? Uvědomovala jsem si, že musím mít mezery a připoutání, kterých staré síly využily jako záminky.

Když jsem šla v dívání se do sebe ještě hlouběji, jako první jsem narazila na silné citové pouto k matce. Po otcově smrti jsem si předsevzala, že když už mi zbyla jen ona, udělám všechno pro to, abych se o ni dobře postarala. Skutečně jsem se k ní začala chovat čistě jako běžný člověk, plnila své dceřiné povinnosti a pouštěla ze zřetele, že jsme v prvé řadě obě praktikující.

Matka je učitelka v důchodu a pobírá penzi přesahující 5 000 jüanů [747 amerických dolarů] měsíčně. Protože jsem však tuto rovinu vztahu nedokázala správně vyvážit, má vdaná mladší sestra ke mně začala pociťovat zášť a křivdu. Domnívala se totiž, že za to, že u matky téměř deset let trvale bydlím, od ní na oplátku dostávám velkou finanční podporu. Jakmile jsem si to uvědomila, dokázala jsem toto lpění na rodinných citech opustit.

Při dalším dívání se do sebe jsem odhalila další zádrhel: čím déle jsme spolu žily, tím víc mi vadilo téměř všechno, co dělala. Ačkoli jsem se s ní nehádala, vnitřně mě dráždily i ty nejmenší každodenní maličkosti. Matka mou nespokojenost vnímala, a tak jsme postupně začaly studovat Fa i provádět cvičení každá zvlášť. Mezi námi dvěma praktikujícími vyrostla zeď. Nekultivovaly jsme své srdce a netvořily jedno tělo, čehož staré síly vzápětí využily.

Zhruba deset dní po matčině pádu mi mladší sestra navrhla, abychom se i s mým dítětem přestěhovaly k ní. Můj charakter v té době nebyl na dobré úrovni, a tak jsem svolila. Hned následující den po přestěhování však sestra se svým manželem odvezla matku do ortopedické nemocnice.

Rentgenové vyšetření odhalilo zlomeninu v oblasti kotníku a lékaři nohu okamžitě dali do sádry. Předepsali také spoustu léků na vnitřní i vnější užití. Když se sestra se švagrem a matkou vrátili z nemocnice, cítila jsem, že veškerou vinu svalují na mě. Sestra se tvářila temně a nepromluvila se mnou ani slovo, z matčiny tváře čišela čistá výčitka. Švagr si nebral servítky a jedovatě utrousil: „Pořád jen samé ‚nic se nestalo‘, ‚vůbec nic se nestalo‘ – co to má znamenat? Až člověk umře, tak už se mu taky nic nestane…“

Z jedné strany stáli nepraktikující sestra se švagrem, z druhé matka bez pevných spravedlivých myšlenek. Všichni mi vyčítali, že jsem ji hned po úrazu nevzala do nemocnice. Když jsem odcházela z bytu, s vypětím všech sil jsem zadržovala slzy. Teprve venku na ulici jsem se naplno rozplakala.

To, co mě tolik zraňovalo, však nebyly výtky sestry a švagra – chápala jsem, že nepraktikují. Nedokázala jsem se však vyrovnat s matčiným obviňováním. Do nemocnice na rentgen jsem ji nevzala v přesvědčení, že pokud bude jednat podle Fa, tuto těžkou zkoušku překoná. Zcela jsem však opomněla vzít v úvahu její tehdejší úroveň charakteru. Vždyť už v samotném okamžiku pádu k situaci přistupovala jako běžný člověk a uvěřila tomu, že se zranila.

Matka se pak striktně držela všech pokynů lékařů a dělala přesně to, co jí nařídili. Mně nezbylo než se starat o běžné dceřiné povinnosti. U sestry jsme zůstaly 45 dní, dokud matce sádru nesundali.

Z této zkušenosti jsem si odnesla hluboké poznání, jak zásadní je, aby spolupraktikující při vzniku jakéhokoli nedorozumění včas odložili lidské city plynoucí z rodinných vazeb a otevřeně si vše vyříkali. Kdyby mi matka tehdy bez obalu řekla, že chce jet na rentgen, aby věděla, na čem je, nevznikla by u sestry a švagra vůči Dafa taková zášť. Vnucovala jsem jí vlastní pochopení Fa, aniž bych si ověřila, zda má v sobě skutečně dostatek pevných spravedlivých myšlenek, aby takovou těžkou zkouškou prošla.

Přitom z jejích slov i chování bylo zřejmé, že její spravedlivé myšlenky pevné nejsou. Vždyť její bezprostřední reakce po pádu zněla: „Mistře, prosím, pomozte mi! Co si počnu, když nebudu moct chodit?“ Jako praktikující Dafa, jež stanula tváří v tvář těžké zkoušce, neměla jako první myšlenku: „Jsem praktikující a pád mi nemůže ublížit. Chodit rozhodně můžu. Nesmím poškodit dobré jméno Dafa, musím potvrdit Fa!“

Místo toho podlehla strachu z nepohyblivosti a starala se o vlastní újmu. Dokonce sama požádala o horkou vodu a obklad. Uvažovala jako nepraktikující, zatímco já jsem setrvávala ve svých představách a očekávala, že situací projde se spravedlivými myšlenkami praktikujícího. Ani mě nenapadlo se nejprve zastavit a položit si otázku: „Proč se to děje právě mně? Co tato událost vypovídá o mé vlastní kultivaci?“ Můj chybný úsudek pak vedl k celému řetězci potíží.

Už to, že se každý praktikující díky neotřesitelné víře v Mistra a Fa dokázal dostat až sem, je neobyčejně cenné. Přesto se může stát, že při odstraňování svých připoutání tápeme. Tato zkouška pro mě byla naléhavým připomenutím, abych ke spolupraktikujícím přistupovala s opravdovou laskavostí, vážila si našeho předurčeného vztahu, kráčela po kultivační cestě obezřetně a pevně a důvěřovala, že my, praktikující Dafa, vytvoříme neochvějné jedno tělo, v němž se při potvrzování Fa naplno projeví nesmírná moc Fa.

(Vybraný příspěvek pro Čínskou konferenci Fa 2026 na Minghui.org)