Nelidské mučení v šanghajské ženské věznici: malá stolička

(Minghui.org) Mnoho věznic v Číně používá metodu mučení zvanou „malá stolička“, aby přinutily protiprávně vězněné praktikující Falun Dafa vzdát se své víry. V šanghajské ženské věznici však bylo toto mučení krutější než ve většině ostatních zařízení. Praktikující byly nejen nuceny dlouhé hodiny sedět v poloze, která silně namáhala jejich tělo, ale zároveň je surově týraly spoluvězeňkyně.

Takové nelidské mučení jsem před rokem 2016 během svého protiprávního věznění v tomto zařízení osobně zažila. Nesnesitelná bolest a surové bití ve mně vyvolávaly pocit, že smrt by byla vysvobozením. Chci popsat své utrpení, abych odhalila kruté pronásledování praktikujících Falun Dafa v šanghajské ženské věznici.

Nelidské mučení

K mučení jedné praktikující v mučicí místnosti bylo přiděleno šest vězeňkyň, které se střídaly ve dvou směnách. Dozorkyně k tomu vybíraly ty nejkrutější a nejzvrhlejší mladé vězeňkyně i ženy středního věku, odsouzené za závažné trestné činy. Stolička používaná při mučení byla přibližně dvacet centimetrů vysoká, měla průměr asi dvacet centimetrů a vyvýšený okraj sedátka. Praktikující směly sedět pouze na polovině sedátka, s nohama pokrčenýma a vytočenýma dozadu a s patami pevně přitisknutými k nohám stoličky. Jejich kolena, šlachy a vazy tak byly vystaveny silnému napětí. Dlouhé hodiny v této poloze způsobovaly nesnesitelnou bolest a mohly vést k dočasnému či dlouhodobému postižení. Tuto metodu mučení vymyslela Qiu Minying, vedoucí pátého oddělení.

Tři vězeňkyně seděly na židlích s vysokými opěradly, umístěných přímo za praktikující a po jejích obou stranách. Každá z vězeňkyň po stranách natáhla jednu nohu a tlačila s ní na chodidlo praktikující. Vězeňkyně sedící vzadu byla připravena praktikující kdykoli zatlačit oběma rukama na ramena nebo horní část těla.

Praktikující byly nuceny v této mučivé poloze nehybně sedět každý den od půl šesté ráno do půl jedenácté večer, tedy sedmnáct hodin, někdy dokonce až do půlnoci. Horní část těla jsme musely neustále držet vzpřímeně. Prsty musely být natažené a těsně semknuté a hřbety rukou přitisknuté naplocho ke stehnům. Kolena i chodidla jsme musely pevně tisknout k sobě a mezi koleny držet kus lepenky. Pokud lepenka spadla, následoval trest: poté, co mučení na stoličce o půlnoci skončilo, musela praktikující opisovat vězeňský řád, a to vše pod dohledem čtyř střídajících se vězeňkyň. Většina z nás měla na spánek pouhé dvě nebo tři hodiny. Někdy nás vězeňkyně probudily kopanci a údery hned poté, co jsme usnuly.

Zatímco jsme musely více než sedmnáct hodin snášet tuto bolestivou polohu, vězeňkyně nás surově a nepřetržitě týraly. Při jídle jsme byly nuceny sledovat videa očerňující Falun Dafa. Pouze dvakrát denně jsme dostaly pět minut na vykonání potřeby, přičemž do této doby se započítávala i cesta k toaletnímu kbelíku a zpět. Ani jídlo nám nepřinášelo úlevu — jedly jsme vsedě na stoličkách a musely přitom upírat zrak na obrazovku s videem.

Mé utrpení

Během mučení na stoličce držela každá ze dvou vězeňkyň po mých stranách ostrý nástroj podobný propisce a poblíž měly připravené tvrdé krabičky. Vyčerpání z udržování této polohy nakonec způsobovalo, že se mi povolovaly prsty, kolena i horní část těla. Při sebemenším náznaku uvolnění prstů mě vězeňkyně začaly prudce bodat nástroji do hřbetů rukou, zatímco vězeňkyně za mnou mě okamžitě štípala do zátylku a surově tahala za vlasy. Pokud mi kolena povolila a lepenka vyklouzla, obě vězeňkyně po stranách mě začaly prudce bít tvrdými krabičkami do kolen. Bolest byla tak silná, že mě poléval studený pot a často jsem ztrácela vědomí, někdy i několikrát za den.

Navíc mě ze setrvávání v této poloze nesmírně bolela kolena. Bolest stále sílila, až se stávala nesnesitelnou. Když už se to nedalo vydržet a měla jsem pocit, že mi kolena každou chvíli prasknou, nezbývalo mi než nohy narovnat, třeba jen na několik vteřin, přestože jsem věděla, že bude následovat surové týrání. Všechny tři vězeňkyně mě okamžitě napadly. Prudkými údery a tlakem útočily na mé vnitřní orgány a vyhrožovaly, že mi je rozdrtí, aniž by po sobě zanechaly viditelné stopy poranění. Štípaly mě po celém těle, včetně prsou. Záměrně mi svíraly a tahaly šlachy po obou stranách krku a v podpaží. Krutě se přitom vychloubaly, že mi je přetrhnou a způsobí mi trvalé postižení.

Každý den kolem čtvrté až páté hodiny odpoledne, když už jsem bolest nedokázala dál snášet, jsem se zoufale bránila a přestávalo mi záležet na tom, zda přežiji. Qiu Minying nařídila několika vězeňkyním, aby mě zvedly vysoko do vzduchu a prudce mnou udeřily o zem. Následkem tohoto surového zacházení jsem každý den několikrát ztratila vědomí. Potom mě vězeňkyně prudce tahaly za vlasy, silně mě bily pěstmi do oblasti ledvin a do hlavy a štípaly mě do prsou. Pokud jsem vykřikla bolestí, nacpaly mi do úst špinavý hadr.

Když jsem se večer vrátila do cely, střídaly se v dohledu nade mnou čtyři vězeňkyně. Nejprve jsem musela půl hodiny až hodinu mlčky sedět a potom jsem byla za trest nucena opisovat vězeňský řád až do dvou či tří hodin ráno. Následně jsem směla dvě a půl až tři hodiny spát, ale vězeňkyně mě během té doby několikrát probudily — bily mě, kopaly do mě nebo ze mě za mrazivých nocí strhávaly přikrývku. To se opakovalo každou noc.

Každé ráno mi vězeňkyně, která měla dohled na starosti, hned po probuzení dala silnou facku s tím, že jsem ji v noci rušila ze spaní. Kdykoli jsem se jejímu násilí pokusila bránit, shodila mě z postele a nacpala mi do úst špinavý hadr. Postupem času mi vyrazily všechny stoličky.

Protože jsem se po dlouhých útrapách na stoličce odmítla vzdát víry v Dafa, začaly mě vězeňkyně mučit hned, jakmile mě strčily do mučicí místnosti, bez ohledu na to, jak jsem seděla. Jakmile vedoucí vězeňkyně vykřikla „Do toho!“, všechny mě okamžitě surově napadly, bily mě pěstmi do oblasti vnitřních orgánů a zběsile mě štípaly a tahaly za kůži.

Celé tělo, včetně hlavy, krku, zad, podpaží, prsou, celé horní části těla, obou kolen, chodidel a hřbetů rukou, jsem měla neustále pokryté modřinami a otevřenými ranami, které se nehojily. Chodidla, kotníky, kolena, ruce i prsty mi otekly natolik, že byly silně zdeformované. Každý den přibývala ke starým zraněním nová. Protože mě vězeňkyně denně silně štípaly a kroutily mi kůži v podpaží, vytvořily se mi tam boule o velikosti vejce. Ty se později změnily v masité útvary, které mám dodnes, i po tolika letech. Také mě štípaly do zátylku, až mi otekl a krvácel. Bederní část zad mám bitím natolik poškozenou, že se nedokážu narovnat. Obě kolena byla tak silně oteklá, že jsem nemohla chodit. Většinu vlasů mi vytrhaly, takže mi na hlavě zůstala holá místa. Kvůli dlouhodobému sezení se mi na hýždích zanítila kůže a vytvořily se rány, které se lepily ke kalhotám. Hemoroidy kolem konečníku otekly, popraskaly a krvácely, což při sezení způsobovalo nesnesitelnou bolest. Krvácely ještě celé roky poté. Dlouho po propuštění zůstávala má kolena tak citlivá, že mě bolel i sebemenší dotyk a chůze byla mimořádně obtížná a bolestivá.

Jedna odvážná dozorkyně se smyslem pro spravedlnost nahlásila mučení, kterému jsem byla vystavena, šanghajskému úřadu vězeňské správy. Úřad však věznici nařídil, aby záležitost vyřešila interně. Když případ vyšetřovala jedna z nadřízených dozorkyň, pohled na stav mého těla ji šokoval. Qiu Minying se mi poté pomstila ještě krutějším mučením, zatímco dozorkyně, která se mě zastala, byla přeřazena k ostraze hlavní brány.

Mé utrpení bylo jen špičkou ledovce krutého pronásledování praktikujících Falun Dafa v šanghajské ženské věznici, kterou čínské ministerstvo spravedlnosti vyzdvihuje jako „civilizovanou“ věznici. Věznice jsou pro Komunistickou stranu Číny pouhými nástroji k potlačování vlastních obyvatel.