Čínská Fahui | Už se nebojím, že mi někdo ukřivdí

(Minghui.org) Byla jsem jediným dítětem svých rodičů. Výchova ze mě udělala velmi pyšného člověka. Nesnesla jsem, když mi někdo ukřivdil nebo mě špatně pochopil, a musela jsem vše okamžitě vysvětlit. Pokud jsem to neudělala, nedokázala jsem přestat přemýšlet: „Proč jsem to tehdy nezmínila? Proč jsem to nevysvětlila takhle? Jak to, že mi ten člověk prostě nechtěl věřit?“ Po takových situacích jsem často cítila zášť a nedokázala odpustit tomu, kdo mi ukřivdil.

Praktikování Falun Dafa mě změnilo v jiného člověka. Ráda bych popsala několik svých zkušeností.

Dva měsíce jsem se zlobila na tchyni

Když jsem otěhotněla, přistěhovala se k nám tchyně, která bydlela přes 480 kilometrů daleko, aby se o mě starala. Tehdy jsem ještě nepraktikovala Dafa, a protože jsem měla ve škole dobré výsledky, domnívala jsem se, že toho vím víc, než jsem ve skutečnosti věděla. Při soužití s tchyní se proto naše názory často střetávaly a v mnoha věcech jsem s ní nesouhlasila. Přesto jsem se k ní chovala dobře, protože maminka praktikovala a vedla mě k úctě k druhým.

Tchyně několik měsíců tvrdě pracovala a pečovala o mě, a tak jsem si v létě řekla, že by uvítala možnost vrátit se domů a odpočinout si. Plánovala jsem, že během té doby budu bydlet u rodičů. Těšila jsem se, až jí svůj nápad řeknu, a myslela jsem si, že bude souhlasit, protože na ni beru ohled. K mému překvapení se však nezaradovala, ale zachmuřila se. Po chvíli mlčení řekla: „Co tím myslíš? Chceš se mě zbavit?“

Zaskočilo mě to, protože nic takového mě ani nenapadlo. Rychle jsem jí vysvětlila, že si jen přeji, aby si odpočinula. Nechtěla mě poslouchat a dál si stěžovala.

Když se večer vrátil manžel, řekla mu, co se stalo. U večeře vyprávěla, že před lety se její tchyně nastěhovala k nejstaršímu synovi. Jeho žena se k ní nechovala dobře a dala jí na spaní jen starou, opotřebovanou přikrývku. Její tchyně pak odešla a odmítla u syna dál bydlet.

Tchyně tím naznačovala, že je laskavá a ochotná s námi dál žít i poté, co jsem ji „ponížila“. Manžel si to však nenechal líbit a řekl: „Chceš tím říct, že se k tobě chováme neuctivě?“ Přestala si stěžovat, protože věděla, že se synovi takové jednání nelíbí.

Tím to ale neskončilo. Ještě toho večera zavolala tchánovi a stěžovala si na mě. Později mi zavolal a zeptal se, co se stalo, takže jsem mu všechno musela znovu vysvětlovat.

Během následujících dní jsem se opakovaně snažila vše vysvětlit, ale tchyně nechtěla poslouchat. Byla jsem čím dál rozrušenější a zavolala otci, abych si postěžovala. Řekl: „Nechala všeho, co dělala, odjela z domova a přijela až sem, aby se o tebe starala. Není to pro ni snadné, tak už to nech být.“ Přestala jsem se s ní přít, ale zášť ve mně zůstala. To léto jsme se ani jedna nevrátily domů. Náš vztah byl rozpačitý.

Falun Dafa mi pomohl zlepšit se

Krátce nato se nám narodila dcera a já trpěla poporodní depresí. Potom jsem začala praktikovat Falun Dafa. Přestože jsem chápala, že mezi lidmi existují předurčené karmické vztahy, stále jsem se nedokázala přenést přes to, že mě tchyně nespravedlivě posoudila a považovala mě za špatného člověka.

Jak se mé porozumění Fa prohlubovalo, jednoho dne jsem vůči tchyni pocítila soucit. Její rodiče zemřeli krátce po jejím narození, a tak ji vychovávali příbuzní a stala se velmi citlivou. Přestože jsem ji nechtěla vyhánět, nic to neměnilo na tom, že jsem ranila její city. Dotklo se to mého srdce a cítila jsem lítost i výčitky svědomí. Rozhodla jsem se to pustit a už se k tomu nikdy nevracet.

Naší dceři bylo téměř deset let a tchyně s námi s přestávkami žila asi osm let. Zásady Falun Dafa změnily můj pohled na ni a chovala jsem se k ní laskavě. Také ona se ke mně chovala velmi dobře, jako k vlastní dceři, a svěřovala se mi.

Když byla tchyně doma, často se cítila sklíčená a měla pocit, že si mezi lidmi v práci i doma musí dávat na všechno velký pozor. Stále si myslela, že ji nadřízený chce propustit a kolegové ji nemají rádi. Její tchán se k ní choval špatně a ona nevěděla, komu se svěřit, když byla pod tlakem a smutná. Někdy si prostě povídala s cizími lidmi.

Když žila se mnou, mohla se mi bez obav svěřit. Když se cítila sklíčená, pomáhala jsem jí prostřednictvím principů Dafa změnit způsob uvažování. Postupně začala být optimističtější. Často se usmívala a vypadala mladší, než odpovídalo jejímu věku. Jednou potkala starou známou, která překvapeně řekla: „Jak to, že pořád vypadáš tak mladě? Ty jsi nakonec u syna nebydlela, viď?“

Právě když jsem si myslela, že už mezi námi žádná nedorozumění nevzniknou, stalo se něco dalšího. Měla jsem velmi rušný den a večer jsem zjistila, že nemůžu najít kabelku. Hledala jsem ji všude, protože v ní byly klíče a důležité doklady. Byla jsem ustaraná a nervózní a zeptala se manžela, jestli ji neviděl. Odsekl: „Kdo ví?“

Nemohla jsem si vzpomenout, jestli jsem ji někde nenechala, ani zda jsem si ji vůbec vzala, když jsem odcházela z domu. Zeptala jsem se dcery, jestli mě ráno při cestě do školy viděla s kabelkou. Řekla, že ano, protože jsem kupovala potraviny.

Začínala jsem propadat panice a zamumlala jsem: „Snad jsem ji někde venku neztratila.“ Když dcera viděla, jak jsem rozrušená, řekla: „Půjdu se zeptat babičky.“ Byla zvyklá ptát se babičky, když nemohla najít své věci, protože babička po ní uklízela. Rychle jsem řekla: „Nechoď. Babička to nebude vědět.“

Nestačila jsem jí zabránit, aby vběhla do babiččina pokoje. Když jsem tam přišla a pokusila se vysvětlit, co se stalo, tchyně chladně řekla: „Jak bych měla vědět, kde máš kabelku?“ Potom dodala: „Podívej se na postel.“ Spěchala jsem k posteli a našla kabelku pod složeným oblečením. S úlevou a radostí jsem jí poděkovala za pomoc.

O chvíli později tchyně vyrazila z pokoje a rozzlobeně řekla: „Poslala jsi dítě, aby se mě zeptalo, takže si myslíš, že jsem ti kabelku vzala?“ Rychle jsem jí znovu vysvětlila, co se stalo, ale nevěřila mi. „Kdybys něco takového udělala v práci, měla bys problém,“ řekla.

Přitakala jsem: „Souhlasím, v práci by se takové věci dělat neměly. Ale my jsme rodina. A já jsem dítě neposlala, aby se tě na to ptalo. Šla se zeptat sama.“

„Dítě by to neudělalo, kdybys ho neposlala!“ rozčílila se ještě víc.

V tu chvíli manžel vstal ze židle a řekl matce: „Proč to pořád tak rozebíráš? Jen se ptala, kde má kabelku!“

„Proč se nezeptala tebe?!“

„Ptala! Nechtělo se mi tím zabývat.“

Stále jsem se jí omlouvala a snažila se zmírnit napětí. Nakonec odešla do svého pokoje. S úlevou jsem si vydechla a myslela si, že už je konec.

Druhý den ráno po snídani, když jsem se chystala odvést dceru do školy, tchyně zopakovala všechno, co říkala předchozí den. Dokonce vyprávěla příběh o tom, jak její tchyně obviňovala svou nejmladší snachu, že jí bere peníze, když spolu bydlely. Snacha se tak rozčílila, že uprostřed noci zavolala několik příbuzných, aby přišli peníze hledat. Nakonec se našly ve škvíře v tchynině posteli. Od té doby měla snacha s tchyní napjatý vztah.

Tímto příběhem naznačovala, že jsem záležitost neřešila správně a že by to mohlo vážně ohrozit náš vztah. Ujišťovala jsem ji, že šlo jen o nedorozumění, a prosila ji, aby se tím netrápila.

Když manžel poslouchal, jak matka stále dokola rozebírá totéž, ztratil trpělivost a začal na ni křičet. Uklidnila jsem ho a řekla: „Maminka má pravdu, neřešila jsem to správně.“

Utěšovala jsem tchyni a upřímně se jí omluvila: „Mami, je to moje chyba. Neměla jsem ve věcech pořádek a nevěděla jsem, kam jsem kabelku dala. Když jsem bydlela s rodiči, často jsem ji nemohla najít a musela je požádat, aby mi pomohli hledat. Maminka mi vždycky pomohla, ale tatínek ne. Huboval mě a říkal, že jsem tak nepořádná, že nakonec promarním třetinu života hledáním věcí. Slibuji, že najdu pevné místo pro kabelku a telefon a už se to nestane. Také jsem měla dítěti zabránit, aby se tě na to šlo ptát. Měla jsem být ohleduplnější. Bála jsem se hlavně o doklady a klíče, ne o peníze, tak si to prosím nevykládej jinak.“

Když jsem domluvila, už nevypadala tak rozrušeně a řekla: „Ano, jsi dost zapomnětlivá.“ Slíbila jsem jí, že si budu dávat větší pozor. Když jsem viděla, že se uklidnila, odvedla jsem dceru do školy, aby nepřišla pozdě.

Ale ani tím to neskončilo. O dva dny později za mnou tchyně přišla do kuchyně, když jsem vařila, a řekla, že jde k zubaři. Nijak zvlášť jsem nad tím nepřemýšlela a řekla jí, že jí nechám něco k jídlu na později.

Když se vrátila, vypadala rozladěně. Řekla, že podle zubaře bude muset dva měsíce čekat, než jí bude moci nasadit zubní náhradu. Utěšovala jsem ji a říkala jí, ať trpělivě počká. Odpověděla: „Musím si pospíšit. Možná se za pár dní vrátím domů.“

Bylo to zcela nečekané. Teprve tehdy jsem si uvědomila, že ji záležitost s kabelkou stále trápí. Znepokojilo mě to, protože jsme v té době měli už dvě děti a oba s manželem pracovali, takže jsme její pomoc doma opravdu potřebovali.

Sevřelo se mi srdce. Po celou dobu jsem sice nebyla úplně klidná, ale příliš mě to netrápilo, dokud jsem věřila, že mi rozumí. V tu chvíli jsem se cítila bezmocná a pomyslela si: „Pořád říká, že jsem jí ukřivdila, ale přitom ona ukřivdila mně! Proč je tak těžké s ní vycházet?“

Začala jsem se dívat do sebe a ptala se: „Proč se to děje? Mohu udělat ještě něco, abych situaci zlepšila? Chovám vůči ní stále zášť? Opravdu jsem se s ní nechtěla přít, nebo jsem si jen chtěla zachovat tvář a předvést se?“ Odpověď byla, že jsem se zášti nezbavila úplně a nebyla zcela nesobecká.

Tentokrát jsem se jí chtěla omluvit bez výhrad. Byla jsem pokorná, upřímná a ohleduplná. Řekla jsem: „Mami, omlouvám se, že jsem nespolehlivá a zapomnětlivá. Opravdu tě považuji za vlastní maminku, a tak mě bez přemýšlení napadlo zeptat se tě na kabelku. Prosím, odpusť mi.“ Usmála se a vrátila se do svého pokoje.

U večeře mi s úsměvem řekla: „Jsem přímý člověk a říkám, co si myslím. Nenech se tím, co říkám, trápit.“ Věděla jsem, že mi začíná odpouštět, a odpověděla: „Je dobře, že mluvíš na rovinu. Měla bys říct všechno, co tě trápí, a můžeme to společně napravit. Já jsem v pořádku. Dceři nic nevyčítám – když tě šla požádat o pomoc, myslela to dobře. Nemyslíš?“ Zdálo se, že konečně přijala, že se dítě rozhodlo zeptat samo a já ho neposlala. Od toho dne už o návratu domů nemluvila. Pak jsem kabelce vyhradila zvláštní místo a už ji nikdy neztratila.

Při zpětném pohledu mě překvapilo, jak dobře jsem dokázala zvládnout nespravedlivé posuzování. Aniž jsem si toho všimla, Fa mi pomohl zlepšit se.

Když mě tchán neprávem obvinil, rozesmála jsem se

Tchán byl tvrdohlavý a pevně si stál za svými názory. Žádné vysvětlování ho nedokázalo přesvědčit. Jednou jsme spolu vzali mou dceru do nemocnice. Zatímco jsme čekali, až přijdeme na řadu, seděl s ní a já si sedla poblíž cizího muže. Chtěla jsem mu objasnit pravdu, a tak jsem začala otázkou, jak dlouho už čeká.

Řekl mi, že i když jeho žena v nemocnici pracuje jako lékařka, čeká už dlouho, protože je tam mnoho nemocných dětí. Za ním seděla jeho matka s jeho dítětem. Začala jsem mluvit o pandemii covidu-19 a on se náhodou zmínil, že pochází z Changchunu. Zeptala jsem se, jestli ví, že právě tam byl Falun Dafa poprvé představen veřejnosti. Řekl: „Ano, bydlel jsem velmi blízko Li Hongzhi. Mnoho mých spolužáků ze střední školy praktikovalo Falun Dafa, ale já ne.“ Ještě chvíli jsem s ním mluvila a pomohla mu vystoupit z Komunistické strany Číny (KS Číny) a jejích přidružených organizací. Potom se otočil, aby si promluvil s matkou.

O několik dní později se tchán během běžného rozhovoru náhle rozčílil a řekl: „Když jsme byli v nemocnici, dlouho jsi mluvila s nějakým mužem. A pak jsem viděl, jak tě objal. To bylo nepřijatelné!“ Zlostně na mě hleděl. Nemohla jsem uvěřit, že si o mně něco takového myslí. Kdybych nepraktikovala Falun Dafa, převrátila bych stůl a hádala se, dokud by se neomluvil. Místo toho jsem klidně vysvětlila, že se muž otočil, aby promluvil se svou matkou, a ne aby mě objal.

Tchán mi nevěřil a řekl několik ostrých slov. Neřekla jsem mu, že jsem s tím mužem hovořila o Falun Dafa, protože pevně věřil propagandě KS Číny a nikdy by mi to nedovolil.

Když jsem se mu dál snažila vysvětlit, co se v nemocnici stalo, nemohla jsem se ubránit smíchu. Celá ta záležitost mi připadala absurdní. V tu chvíli se mi vybavila Mistrova slova:

„Když zaslechneš, jak někdo říká, že chceš spáchat nějaký strašný zločin, přijde ti to jenom zábavné. (Mistr se směje) Pomyslíš si: „Jak by tohle mohlo být možné?“ a zasměješ se tomu. Vůbec to nebudeš brát vážně. Protože ty ani nemáš tu myšlenku, ta slova se tě nemohou dotknout. Jestliže takovouto myšlenku nemáš, nemohou se tě dotknout.“ (Učení Fa přednesené na konferenci Fa v San Francisku 2014)

Protože jsem věděla, jaký tchán je, přestala jsem se přít. Přestože jsem se stále cítila ukřivděná, alespoň navenek jsem byla klidná. Podívala jsem se do sebe a napadlo mě, že možná stále mám připoutání k chtíči.

V průběhu let mi tchán s tchyní, manžel i nadřízení v práci mnohokrát ukřivdili. Někdy jsem cítila zášť, ale častěji jsem se jí dokázala zbavit a řídit se zásadami Falun Dafa.

Falun Dafa jsem začala praktikovat poměrně pozdě a praktikuji sama. Někdy jsem měla pocit, že nejsem dost dobrá, a dokonce že jsem hrozná. Když jsem se však podívala na své dřívější články se zkušenostmi, nakonec jsem vždy dospěla k závěru, že mě Falun Dafa neustále mění a očišťuje.

Děkuji Falun Dafa. Děkuji Vám, Mistře!

(Vybraný příspěvek pro konferenci Fa v Číně v roce 2026 na Minghui.org)