Čínská Fahui | Můj skromný domek slouží jako místo výroby materiálů

(Minghui.org) Zdravím Vás, ctěný Mistře! Zdravím vás, spolupraktikující!

Je mi 64 let a Falun Dafa jsem začala praktikovat v roce 1997. Díky povzbuzení spolupraktikujících jsem v roce 2007 zřídila doma místo pro výrobu materiálů. Už dvacet let funguje bez problémů.

Jako praktikující, která je úzce spjata s webem Minghui, cítím, že je pro mě ctí dělat tuto posvátnou práci. Díky Mistrově ochraně se důsledně řídím doporučeními webu Minghui a mohu potvrzovat Fa a pomáhat Mistrovi zachraňovat vnímající bytosti. Ráda bych se se spolupraktikujícími podělila o některé své kultivační zkušenosti a podala o nich zprávu Mistrovi.

S manželem jsme žili na venkově, ale v roce 1997 jsme se přestěhovali do města a koupili si malý domek. Živili jsme se příležitostnými pracemi. Jedna příbuzná věděla, že mám špatné zdraví, a navrhla mi, abych vyzkoušela Falun Dafa. Když jsem uslyšela slova „Pravdivost–Soucit–Snášenlivost“, cítila jsem, že je tato praxe dobrá, a řekla příbuzné, že budu praktikovat.

Spolužačka mě pozvala do své skupiny studia Fa. Tamní praktikující byli starší a četli Fa s obtížemi. Já jsem byla ještě mladá, a tak mě požádali, abych vedla společné čtení Fa. Když Komunistická strana Číny (KS Číny) zahájila 20. července 1999 pronásledování praktikujících, přestali jsme se scházet a já jsem studovala Fa doma.

V roce 2000 syn občas někde našel letáky o Falun Dafa a přinesl je domů. Četla jsem je, připadaly mi velmi dobré a schovávala jsem si je. Později jsem si uvědomila, že mají sloužit k záchraně vnímajících bytostí, a tak jsem synovi řekla: „Když na ulici uvidíš letáky o Dafa, zasuň je prosím lidem pod dveře.“

V roce 2006 se mi podařilo znovu navázat kontakt s praktikujícími a každý týden jsem dostávala Minghui Weekly, díky němuž jsem měla přehled o aktuálním dění. Z jeho článků a z letáků, které syn nosil domů, jsem se dozvěděla, jak brutálně KS Číny pronásleduje praktikující.

Na jaře 2007 jsem začala opravovat náš malý domek, protože už chátral. Manžel nemohl sledovat televizi, a tak jsem ho požádala, aby si četl Minghui Weekly a dozvěděl se fakta o Falun Dafa. Když jsem četla příběhy o pronásledování, řekla jsem manželovi a synovi: „Kdybych měla peníze, koupila bych stroje na tisk letáků, abych odhalovala pronásledování a umožnila lidem poznat pravdu.“

Když manžel četl příběhy o tom, jak KS Číny brutálně pronásleduje praktikující, rozzuřil se. Nadával a říkal: „Tyhle pronásledovatele by měli zabít.“

Po několika měsících usilovné práce se oprava domu toho podzimu chýlila ke konci. Jednoho dne mě přišly navštívit dvě praktikující a uviděly můj opravený dům. Jedna z nich mi tiše řekla: „Chtěly bychom u tebe zřídit místo pro výrobu materiálů. Ostatní praktikující by pak mohli chodit k tobě domů a vyrábět je tady. Souhlasila bys s tím?“ Odpověděla jsem: „Samozřejmě, to je moc dobře. Chtěla jsem to dělat, ale nic jsem neměla. Když sem budou moci praktikující chodit a vyrábět materiály, nebude to úžasné?“ Praktikující řekla: „Prosím, prober to s manželem. Nerozhoduj sama.“ Promluvila jsem si tedy s manželem. Nic neřekl a dal tím svůj tichý souhlas.

V srpnu praktikující přestěhovali do mého domu všechny stroje na výrobu materiálů objasňujících pravdu. Jeden stroj byl velký a vysoký a stál přes 30 000 jüanů – tolik jako oprava mého domu. I ostatní vybavení bylo velmi drahé. Jedna praktikující se mě zeptala, zda se chci naučit materiály vyrábět. Tehdy jsem musela chodit do práce, abych se uživila, a mohla jsem jim pomáhat pouze tehdy, když jsem byla doma. Mým hlavním příspěvkem bylo poskytnout místo, kde mohli materiály vyrábět.

Dva praktikující k nám chodili vyrábět brožury Devět komentářů ke komunistické straně. Každému jsem dala klíč od domu. Já jsem chodila do práce a oni zůstávali u mě doma. Naše místo výroby materiálů začalo fungovat.

Po roce tito praktikující odešli. Potom přišlo několik praktikujících žen, které se ujaly výroby materiálů. Nikdy jsem se jich nevyptávala, kdo přišel nebo odešel, a strojů ani počítačů jsem se nedotýkala.

Jednoho večera ke mně přišla jedna praktikující a učila mě řadit stránky. Zeptala se: „Chceš vědět, co se nám dříve přihodilo?“ Odpověděla jsem: „Nezáleží mi na tom, co jste dříve dělaly. Když přicházíte ke mně domů, máme předurčený vztah.“ Vyprávěla mi, jak byly ona i další praktikující pronásledovány. Bylo to děsivé. KS Číny používala k pronásledování praktikujících všechny možné prostředky. Byla tak zlá.

Svůj příběh mi vyprávěla, aby mi připomněla, že zřídit místo pro výrobu materiálů není snadné. Zlo nás sledovalo a bylo třeba zůstat ostražité a dbát na bezpečnost. Kultivaci musíme brát vážně. Hned nato mě však napadlo, že pronásledování se mnou nemá nic společného. Od chvíle, kdy jsme u mě doma zřídili místo pro výrobu materiálů, jsem neměla žádné negativní myšlenky.

Pronásledování bylo tehdy velmi tvrdé. Jednou mě přišel navštívit synovec, uviděl stroje i ostatní praktikující a pochopil, že vyrábíme materiály. Jindy přišel švagr, uviděl všechno vybavení a poznal, že doma tisknu letáky.

Oba řekli mému otci, co u mě doma viděli. Otec požádal bratra, aby mi vyřídil jeho vzkaz. Zakazoval mi dělat doma takové věci. Říkal, že lidé jsou kvůli praktikování Falun Dafa posíláni do vězení. Bratrovi jsem řekla: „Vyřiď prosím tatínkovi, že se mi nic nestane.“

Když jsme u mě doma začali vyrábět materiály, slýchali jsme z okolních ulic houkání policejních aut. Zůstávala jsem klidná a nemyslela si, že by policie měla něco společného se mnou. Když pronásledování sílilo, ostatní praktikující mě žádali, abych schovala to či ono, a já to rychle udělala. Později jsem si uvědomila, že ať ty věci schovám kamkoli, pořád budou u mě doma. Proč je tedy schovávám? Praktikující pokaždé vyrobili hodně materiálů. Rozkládali jsme je po celém mém kangu, druhu lůžka používaného v severovýchodní Číně, aby zaschl inkoust.

Na podzim a v zimě jsme obvykle vyráběli stolní kalendáře objasňující pravdu. Papír býval vlhký. Pokládali jsme jeho role na kang a přikrývali je dekami, aby vyschly a papír se při tisku neslepoval.

Každý rok jsme u mě doma vyrobili přes 30 000 stolních kalendářů. Kartonové podstavce se k nám přivážely nákladním autem. Uvnitř domu byly naskládané od podlahy až ke stropu. Kalendáře jsme balili do krabic a nákladním autem je rozváželi praktikujícím. Z mého domu se stala malá výrobní dílna a stále jsme měli plné ruce práce. Prosila jsem Mistra o ochranu a říkala: „Mistře, prosím, posilte nás. Děláme tu nejspravedlivější věc. Nikdo by nám neměl zasahovat.“

Naše místo výroby materiálů bylo největší v okolí. Po celý rok v něm pracovaly čtyři praktikující. K ostatním praktikujícím odtud putovala jedna krabice za druhou. Jedna praktikující spravovala finanční dary od spolupraktikujících a pečlivě na ně dohlížela, aby nedošlo k žádným chybám.

Na výrobu stolních kalendářů jsme každý rok potřebovali více praktikujících. V té době jsem přestala chodit do práce a zůstávala doma, abych pomohla dokončit tento projekt na záchranu vnímajících bytostí. Učila jsem se přitom vzdávat se svého já, oceňovat přednosti ostatních praktikujících a být tolerantní k jejich nedostatkům. Pomáhala jsem všude, kde jsem mohla.

Mistr řekl:

„Dobře spolupracujte, otevřeným a důstojným způsobem. Nezáleží na tom, čí nápad je nejlepší. Dokonce i když něčí nápad není až tak skvělý a nevzal v úvahu všechno, prostě tiše doplňte, co chybí. Odveďte poctivou práci! Teprve pak vás budou bohové považovat za pozoruhodného! Nemluvě o tom, že jste to udělali tiše. Klíčem není to, kdo s tou myšlenkou přišel, ale kdo v tom procesu odvedl dobrou práci na své kultivaci – ten, kdo se kultivoval, se zlepšil.“ (Učení Fa na konferenci Fa v New Yorku 2019)

Všechny čtyři praktikující byly starší než já. Nepřispívala jsem penězi, ale poskytovala jsem jim prostory. Dělala jsem, co jsem mohla, a cokoli mě ostatní praktikující požádaly udělat. Když tiskly materiály a před odchodem mě požádaly, abych je uklidila, srovnala jsem je do hromádek a uklidila místnost.

Při spolupráci s nimi jsem si práci nevybírala. Dělala jsem všechno, o co mě požádaly. Když bylo třeba něco vytisknout, pracovala jsem s tiskárnami. Přečetla jsem si několik technických článků a naučila se tisknout letáky.

V rušném období, kdy praktikující potřebovali hodně materiálů, jsem na ostatní praktikující nečekala. Spustila jsem stroje a začala tisknout letáky. Když přišly, pokračovaly v práci.

Praktikující si nosily vlastní obědy v krabičkách a kupovaly jídlo i pro mě a manžela. Po nějaké době jsem je požádala, aby manželovi jídlo přestaly nosit. Také manžel je žádal, aby pro naši rodinu už žádné jídlo nenosily. Ony na tom však trvaly.

Dvě praktikující mi kupovaly hodně jídla, protože byly poměrně zámožné. Třetí praktikující říkala, že jsou bohaté, a proto bych se neměla cítit provinile. Odpověděla jsem: „Děkuji, ale chápu to jinak. Takové bohatství mají ony, já ho nemám. Kultivace je vážná věc. Měla bych se kultivovat ve všech ohledech. Neměly bychom věci posuzovat podle lidských názorů.“

Také jsem na provoz místa výroby materiálů přispívala. V létě a na podzim jsem vařila zeleninu ze své zahrady a dávala ji praktikujícím. Chtěly platit za elektřinu a uhlí. Odmítla jsem to a řekla jim, že tyto náklady bych měla hradit já. Následujícího podzimu však nechaly k nám domů přivézt uhlí. Odhadla jsem jeho cenu a stejnou částku věnovala na výrobu materiálů.

Jednou si syn vzal z místa výroby materiálů list papíru formátu A3. Řekla jsem mu, že by za něj měl zaplatit, a tak za něj zaplatil 50 centů. Jsem praktikující a měla bych na sebe být přísná. Neměla bych mít žádné sobecké myšlenky.

Protože se u mě doma vyráběly materiály po celý rok, stal se členem našeho výrobního týmu i manžel. Když jsme měly hodně práce, pomáhal nám řadit stránky, vázat brožury, skládat stolní kalendáře a dávat letáky do sáčků.

Během dvou zim jsme na místě výroby materiálů pracovaly jen já a jedna další praktikující. Ostatní měly jiné povinnosti a nezařídily, aby přišli pomoci další praktikující. Nebyla jsem si jistá, zda tu práci ve dvou zvládneme. Druhá praktikující mě ujišťovala, že ano. Řekla jsem: „Měly bychom brzy vstávat a chodit pozdě spát, abychom práci dokončily.“ Manžel se nabídl, že nám pomůže. Když druhé praktikující skončila pracovní doba, odešla. Já pokračovala v tisku materiálů. Manžel nic neříkal a dál mi pomáhal s tím či oním. Oba jsme každý den brzy vstávali a končili s prací pozdě. Kalendáře jsme dokončili včas.

Jiný rok jsme po dokončení stolních kalendářů pokračovaly ve výrobě brožur objasňujících pravdu. Blížil se čínský Nový rok a tři praktikující musely odejít. Zůstaly jsme jen já a jedna další praktikující. Obávala se, že práci do čínského Nového roku nestihneme. Požádala jsem ji, aby si nedělala starosti. Žila sama, ale i tak ke mně chodila v obvyklou dobu. Když přišla, měla jsem už vytištěné hromady brožur. Neustále se mě ptala, zda práci dokončíme včas. V duchu jsem si říkala, že by se neměla ptát, ale prostě pracovat. Požádala jsem manžela, aby nám pomohl řadit stránky, a ona brožury vázala. Já tiskla a dávala hotové brožury do sáčků. Měla jsem plné ruce práce.

Tato praktikující si přitom stále pracovala svým tempem, jako by pracovala pro mě. Uvědomila jsem si, že se to děje proto, abych se mohla kultivovat. Zůstala jsem klidná a nic jí nevyčítala. S manželem jsme brzy vstávali, pracovali dlouho do noci a projekt dokončili včas. Dodání materiálů ostatním praktikujícím jsme nezdrželi.

Dělat věci samo o sobě není kultivace. Kultivujeme se při tom, co děláme. Když jsme tiskly a kompletovaly brožury Konečný cíl komunismu, měla jsem pocit, že do toho ostatní praktikující nevkládají srdce. Vyrobily sto brožur, ale následujícího dne jsem zjistila, že u více než padesáti z nich odpadly obálky, protože byly špatně přilepené. Musíme vyrábět kvalitní materiály a být na sebe přísné, protože tím pomáháme Mistrovi zachraňovat lidi.

Opakovaně jsem jim říkala, aby při přilepování obálek používaly více lepidla, ale má slova nebraly vážně. Důrazně jsem řekla: „Prosím, přilepte ty obálky znovu. Použijte více lepidla. Berte prosím tuto práci vážně.“ Nic neřekly.

Web Minghui doporučil, aby místa výroby materiálů vznikala po celé Číně. Jak jich v naší oblasti přibývalo, nemuseli jsme jich u mě doma vyrábět tolik jako dříve a ony čtyři praktikující odešly. Práci jsem převzala já a manžel mi občas pomáhal.

Když v roce 2020 vypukla pandemie covidu, praktikující si uvědomili naléhavost záchrany vnímajících bytostí a začali ve velkém rozdávat materiály objasňující pravdu. Znovu jsem měla hodně práce a často pracovala až do půlnoci. I ostatní praktikující se velmi snažili. Pokaždé si ode mě odnášeli stovky brožur a jezdili je rozdávat do vzdálených oblastí.

Ostatní praktikující se nebáli těžkostí ani rizik a vycházeli ven zachraňovat vnímající bytosti. Ve srovnání s nimi jsem jen zůstávala doma a vyráběla materiály, což nebylo těžké. Potřebovala jsem svou práci dělat dobře, abych je podpořila. V předchozím roce praktikující roznesli materiály do všech vesnic a obcí v naší oblasti. Rozdali také letáky tisícům domácností v městských obytných čtvrtích. Společně jsme pracovali na záchraně vnímajících bytostí. Mé místo výroby materiálů se stalo hlavním dodavatelem pro místní praktikující.

V roce 2023 Mistr zveřejnil článek „Jak vzniklo lidstvo“ a praktikující ho začali ve velkém rozdávat. Brzy jsem vstávala a chodila pozdě spát, abych pro ně vyrobila více materiálů. V naší oblasti nebylo mnoho praktikujících, ale žije zde hodně lidí. Spolupraktikující dělali, co mohli, a usilovně pracovali na jejich záchraně.

Nepočítala jsem, kolik letáků, brožur a dalších materiálů jsem vyrobila. Mé místo výroby materiálů se točilo jako káča a bylo velmi produktivní. Stalo se místem mé kultivace a pomáhalo mi odstraňovat připoutání a zlepšovat si charakter. Prostřednictvím tohoto projektu jsem pomáhala Mistrovi zachraňovat vnímající bytosti.

Takto už dvacet let procházím jarem, létem, podzimem i zimou a tiše se kultivuji. Děkuji Mistrovi, že mi poté, co jsem si přála kultivovat se, pečlivě uspořádal kultivační cestu. Díky Mistrově spásné milosti mohu po této cestě kráčet a bez obtíží naplňovat své sliby. Mou vděčnost Mistrovi nelze vyjádřit žádným lidským jazykem.

Mistr řekl:

„Kultivujte se se srdcem, jaké jste měli na začátku, a určitě dosáhnete duchovní dokonalosti! Čím více se blíží konec, tím buďte pilnější!“ (Konferenci ke sdílení zkušeností na Tchaj-wanu)

Budu si pamatovat Mistrova slova, kráčet po své kultivační cestě v období Nápravy Fa a následovat Mistra zpět do svého původního domova.

Děkuji Vám, Mistře, za soucitnou spásu! Děkuji vám, spolupraktikující!

(Vybraný příspěvek pro 23. čínskou konferenci Fa na Minghui.org)