Kultivační příběh rolnice: Svědectví o zázracích Falun Dafa (1. část) – Po prožitých útrapách se celé rodině dostalo požehnání

(Minghui.org) Jsem rolnice a předtím, než jsem v roce 1997 začala praktikovat Falun Dafa (Falun Gong), jsem prožila nesmírné utrpení. S manželem jsme byli hluboce zadluženi a náš zdravotní stav se neustále zhoršoval. Neviděli jsme tehdy žádné východisko.

V roce 1992 se nám narodilo druhé dítě. Úřady nám za porušení politiky jednoho dítěte uložily pokutu, takže jsme si museli půjčovat peníze, kde se dalo. Naše už tak tíživá finanční situace se tím ještě zhoršila.

Manžel pracoval ve dne v noci a zoufale se snažil dluh splatit. To ho však nesmírně vyčerpalo a onemocněl. Trápila ho řada zdravotních potíží, včetně onemocnění krční a bederní páteře, výhřezu meziobratlové ploténky v bederní oblasti a ischiasu.

Jednou si manžel při práci zlomil kostrč a svaly na pravé noze mu postupně začaly ochabovat. Kvůli problémům s krční páteří také nemohl používat ruce. Půjčili jsme si další peníze na léčbu, ale jeho stav se nezlepšil. Nakonec přestal chodit a zůstal upoutaný na lůžko.

V létě se manžel silně potil, a tak jsem ho každý den omývala houbou. Byla jsem tehdy slabá a nedokázala ho otočit, takže jsem mu vždy umyla jen jednu stranu těla. Bylo mu něco málo přes dvacet let, byl upoutaný na lůžko a tížila ho hora dluhů. Úzkost ho zcela pohlcovala a často propukal v hlasitý pláč.

Začal být velmi výbušný. Čím hůře se cítil, tím častěji propadal záchvatům vzteku. Někdy roztrhal oblečení, když jsem se ho snažila obléknout, nebo rozerval přikrývku, kterou jsem ho chtěla přikrýt.

Na všechno jsem byla sama. Obdělávala jsem čtyři mu (asi čtvrt hektaru) půdy a přitom ještě kojila syna. Péče o staré rodiče, malé dítě a vážně nemocného manžela mě naprosto vyčerpávala. Lidé mě nabádali, abych se rozvedla a odešla: „Už nemůže pracovat a ty se o něj nedokážeš postarat. Měla bys vzít děti a odejít, dokud ještě můžeš!“

Vzpomínala jsem však na to, jak byl manžel silný a zdravý, když jsem se do této rodiny provdala. Jak bych ho mohla v takovém stavu opustit? Když se nemůže hýbat, jak by přežil? Prostě jsem ho nedokázala opustit.

Později se manželův stav trochu zlepšil a mohl znovu chodit, a tak jsme začali v malém podnikat. Vedle práce na poli a v domácnosti jsem si našla čas na sběr a třídění druhotných surovin. Manžel řídil motorovou tříkolku jedinou zdravou rukou a pomáhal mi je prodávat.

Jednoho dne po návratu domů manžel nedokázal nastartovat vozidlo klikou. Zkusila jsem to tedy já, ale také neúspěšně. Už to chtěl vzdát, pak se však nečekaně rozhodl zkusit to ještě jednou. Když prudce pohnul paží, nechtěně do mě vrazil. Náraz mě odhodil několik metrů a dopadla jsem přímo na kostrč.

Okamžitě jsem ucítila ostrou bolest. V následujících měsících jsem ztratila schopnost chodit a ruce mi zeslábly natolik, že jsem nedokázala udržet ani jídelní hůlky. Mé tělo začalo chřadnout.

V té době jsem trpěla depresemi a už jsem měla řadu nemocí, včetně revmatických bolestí nervů po celém těle, chronických žaludečních potíží, vrozeného srdečního onemocnění a chronického zánětu průdušek. Kostní nádory metastázovaly po celém těle a bolesti periferních nervů byly tak nesnesitelné, že jsem často omdlévala. Rodinu to děsilo; často jsme se k sobě tiskli a hořce plakali.

Obrátili jsme se na mnoho lékařů, ti však říkali: „Téhle ženě už není pomoci, nemá žádnou naději. I kdyby dnes žil legendární lékař Hua Tuo, nedokázal by ji zachránit!“

Na pokraji smrti

Slyšela jsem tehdy, že qigong dokáže léčit nemoci, ale nevěřila jsem tomu. Protože nám však nezbývala jiná možnost, manžel mě odvezl na kole k člověku, který se qigongu věnoval. Nevěděla jsem, o jaký druh qigongu jde. Ten muž jen udělal několik gest rukama a tvrdil, že dokáže vyléčit mé nemoci.

Ten člověk se zeptal: „Kolik je vám let?“ Trpěla jsem tak strašně, že jsem si nedokázala vzpomenout ani na svůj věk. Zaryl mi prsty do ramene a řekl, abych se na něj nedívala. Zavřela jsem tedy oči a přemýšlela: „Proč se na něj nemám dívat?“ Pak mě štípl tak silně, že jsem bolestí otevřela oči. Uviděla jsem lišku s červenými pysky a zářivýma žlutýma očima, která na mě upřeně hleděla. Pomyslela jsem si: „Mám snad vidiny?“

Slýchala jsem příběhy o duchách lišek, kteří dokážou léčit nemoci. Nejprve mě napadlo: „To přece není možné, určitě se mi to jen zdálo.“ Rozhodla jsem se však podívat znovu. Opravdu to byla liška. Vyděsila jsem se. Uvědomila jsem si, že duchové lišek, kteří léčí nemocné, skutečně existují. S námahou jsem vstala, vypotácela se ven a zhroutila se. Muž přitom říkal: „Hotovo, hotovo.“

Nebyla jsem vyléčená, jen jsem zoufale chtěla utéct. Požádala jsem manžela, aby mi pomohl vstát, a řekla: „To byl liščí duch!“ Obvykle bývám velmi odvážná, ale tehdy jsem se třásla strachy.

Manžel plánoval, že se nejprve nechám ošetřit já a potom on. Nevěřil mi, a tak jsem řekla: „Viděla jsem to na vlastní oči.“ Odpověděl: „Co tedy uděláme? Ještě jsme mu nezaplatili.“

Šel dovnitř a řekl muži, že už žádnou další léčbu nechci. Muž mu odpověděl: „Vezměte si tento lék. Je z dovozu. Jedna malá lahvička stojí 200 jüanů.“ Nějak věděl, že máme u sebe právě 200 jüanů. Když jsem se vrátila domů, znovu jsem si lehla do postele a nemohla se hýbat. Lék nepomáhal a stále jsem trpěla, takže jsem ho přestala užívat.

Zpátky do práce navzdory nemoci

Protože jsme sotva vycházeli, řekla jsem manželovi: „Musíš si vydělat nějaké peníze.“ Odpověděl: „Nejsem zdravý. Zaměstnal by mě vůbec někdo?“ Vyučil se zedníkem a jeden z jeho mladších kolegů už přijímal zakázky. Řekla jsem: „Požádej toho mladšího kolegu, ať přijde. Promluvím si s ním.“

Když přišel, řekla jsem mu: „Podívej se, v jakém stavu je tvůj starší kolega. Já jsem také nemocná a nemůžu pracovat. Nemohl bys ho vzít s sebou, aby si něco vydělal? Ať ti nabídnou cokoli, vezmi to. Těžkou práci rozhodně nezvládne. Nech ho dělat něco jednoduchého. Když ostatní vydělají pět jüanů denně, dej mu třeba jen dva. Nemůžu chodit a máme dvě velmi malé děti. Co budeme dělat, když nic nevydělá? Jak má naše rodina přežít?“

Při těch slovech mi po tváři stékaly slzy smutku. Když viděl, v jak žalostném stavu jsem, řekl: „Vezmu ho s sebou do práce.“

Manžel se zeptal: „Když odjedu, co budeš dělat?“

Odpověděla jsem: „Nebojím se. Udělám, co bude potřeba. Naučím se Falun Gong od tchyně.“

Viděla jsem otáčející se Falun

Řekla jsem manželovi, že se naučím Falun Gong, jen proto, abych ho uklidnila a mohl odjet bez obav. V té době už praktikovali Falun Gong oba jeho rodiče a tchyně mi často říkala: „Když budeš praktikovat Falun Gong, nebudeš nemocná.“

Pomyslela jsem si: „Kdyby nikdo nebyl nemocný, k čemu by byly nemocnice?“ Připadalo mi to příliš neuvěřitelné a vůbec jsem tomu nevěřila. Po manželově odjezdu jsem proto ve skutečnosti praktikovat nezačala.

Když manžel odjel za prací, neprospala jsem ani jedinou noc. Kdybych si totiž lehla, nedokázala bych už vstát. Dříve mi pomáhal vstávat manžel, ale děti byly ještě malé a také mi nemohly pomoci. Když jsem potřebovala na toaletu, nedokázala jsem tam sama dojít. Musela jsem se přidržovat zdi a po malých krůčcích se posouvat vpřed.

Dceři tehdy bylo osm let. Vařila pro sebe a mladšího bratra, zatímco já jsem téměř nejedla. Synovi byly teprve čtyři roky. Když si šel hrát, nevzdaloval se od domu a po chvíli se vracel s otázkou: „Mami, potřebuješ na toaletu?“

Děti v tomto věku by měly být bezstarostné a užívat si hraní. V naší rodině však starší dítě muselo chodit do školy a vařit a mladší se muselo starat o to, zda maminka nepotřebuje na toaletu. Obě děti tím velmi trpěly.

Jednoho dne koncem července 1997 mi syn řekl: „Mami, měla bys praktikovat Falun Gong. Pomohl uzdravit se jiným lidem, tak může pomoct i tobě.“

Odpověděla jsem: „Ano, ano.“ Ve skutečnosti jsem mu jen chtěla udělat radost.

Když slyšel, že souhlasím, hned vylezl na postel, zkřížil nohy do plného lotosového sedu, vytvořil rukama gesto a řekl: „Mami, ukážu ti, jak se to dělá.“

Dál jsem jen přitakávala: „Ano, ano,“ abych ho potěšila.

Syn mě přiměl, abych se posadila a opřela o zeď, a řídila se jeho pokyny. Protože jsem neuměla sedět v plném lotosovém sedu, posadila jsem se do polovičního lotosu. Také mě učil přiložit jazyk k hornímu patru a zavřít oči. Když jsem viděla, jak vážně to bere, pocítila jsem vděčnost a pomyslela si: „Tohle se určitě naučil od babičky.“

Zavřela jsem oči a po chvíli jsem uviděla něco, co se otáčelo: kruhový kotouč, uvnitř něhož zářilo jasné světlo. Pod tím světlem byly útvary připomínající malé rybičky, na jednom konci širší než na druhém. Některé se otáčely jedním směrem, jiné opačným. Byly tam také otáčející se žluté květiny a uprostřed jedna velká žlutá květina. Co to jen mohlo být? Trvalo to asi deset minut a naprosto mě to ohromilo.

Chtěla jsem najít někoho, kdo praktikuje Falun Gong, a zeptat se, co jsem to viděla. Ten den právě pršelo a cesta byla kluzká, takže jsem se pomalu posouvala a přidržovala se zdi. K mému překvapení jsem došla až k domu jedné ženy, která praktikuje Falun Gong. Povídala si s jinou praktikující o pozoruhodném snu, který se jí zdál. Řekla jsem: „Také vám chci něco povědět, ale nebyl to sen.“ Popsala jsem jim, co jsem viděla.

Její manžel to zaslechl a zeptal se: „Jak to vypadalo?“ Gesty rukou jsem mu to tedy ukázala. Potom přinesl knihu Zhuan Falun a zeptal se: „Byl to tento Falun, Kolo Zákona?“

Podívala jsem se na vyobrazení na obálce a řekla: „Tohle je Falun? Vypadalo to velmi podobně. Ten váš je tak zřetelný! Ten můj nepůsobil tak skutečně.“

Manžel té ženy řekl: „Máte dobrý základ. Pojďte praktikovat s námi.“

Odpověděla jsem: „Budu praktikovat, budu.“

Dal mi knihu Falun Gong. Když jsem však viděla, jak malé je v ní písmo, odložila jsem ji a řekla: „To písmo je tak malé, nedokážu ho přečíst. Nemám vzdělání, ani všechny znaky neznám.“

Řekl: „Najdu vám knihu s větším písmem,“ a přinesl mi Zhuan Falun (Díl II.).

Otevřela jsem ji. Na první stránce Mistr říká:

„Vesmír je tak široký a nebeská těla tak ohromná, že to nikdy nemůže být pochopeno lidmi pomocí zkoumání. Nepatrnost hmoty nemůže být lidmi nikdy odhalena. Lidské tělo je tak záhadné, že je to mimo dosah lidského poznání, které se sotva může dotknout povrchu. Život je tak bohatý a složitý, že pro lidstvo navždy zůstane věčnou záhadou.“ („Nebeská klenba“, Podstata dalšího pokroku)

Ve skutečnosti jsem mnoho znaků neznala, ale jakmile jsem je uviděla, nějak jsem věděla, co znamenají.

Když jsem onemocněla, přemýšlela jsem, proč lidé bývají nemocní. Máme tak malé hlavy. Jak se do nich může vejít tolik různých myšlenek? Mám mladší sestru, která doma nemá příliš čisto, a přesto nikdy neonemocní. U mě doma je čistěji než u ní. Proč je tedy moje rodina nemocná? Čím to je? Nerozumíme ani lidskému tělu, a přitom Mistr dokáže tak jasně vysvětlit vesmír. To je opravdu pozoruhodné.

Otočila jsem stránku a byla tam kapitola „Opravdová kultivace“. Hned první věta zněla: „Učedníci, kteří se opravdu kultivujete, to, co vás učím, je Fa, s nímž se lze vykultivovat na Buddhu či Taa.“ Najednou mi v mysli svitlo a pochopila jsem, že toto je metoda kultivace Buddhova Fa a Taa. Musela jsem se ji naučit.

Vzala jsem si knihu domů a během jediné noci ji přečetla celou. Dokonce jsem zapomněla na bolest, kterou jsem cítila. Druhý den jsem řekla dceři: „Musím se naučit Falun Gong, ale mnoho znaků neznám.“

Odpověděla: „Znaky, které neznáš, si opiš na papír. Až se vrátím, vyhledám ti je ve slovníku.“

Po třech dnech všechny nemoci zmizely

Dočtení knihy Zhuan Falun (Díl II.) ještě posílilo mé odhodlání cvičit. Potom jsem získala knihu Velká Cesta k Dovršení Falun Dafa a učila se podle ní pohyby. Na cvičební místo jsem chodit nemohla, protože jsem sama nedokázala chodit ani stát.

Když jsem se dívala na pohyby prvního cvičení, vůbec jsem je nedokázala pochopit. Připadaly mi obtížné. Druhé cvičení vypadalo o něco jednodušeji, a tak jsem se rozhodla naučit se nejprve to. Opřela jsem se o postel v polosedu. Začala jsem polohou „Držení kola“ a postupně se učila jednotlivé pohyby. Vždy jsem si jeden osvojila a teprve potom přešla k dalšímu. Při učení jsem rovnou cvičila a pokaždé, když jsem se unavila, jsem si krátce odpočinula.

Když jsem dokončila všechny čtyři polohy „Držení kola“, potila jsem se a oblečení jsem měla promočené. Od chvíle, kdy jsem onemocněla, jsem se téměř tři roky nepotila. I v nejteplejších letních dnech jsem musela nosit vatovaný kabát. Ten den jsem se při cvičení zpotila. Jak úžasné! Po cvičení jsem byla unavená, a tak jsem si lehla a usnula. Má nespavost zcela zmizela. Druhý den jsem cvičila o něco déle.

Třetí den jsem cvičila před zrcadlem, abych pohyby prováděla správně. Během cvičení se však objevilo zasahování. Vzpomněla jsem si, že Mistr říkal, že když dojde k zasahování, máme zavolat jeho jméno.

Ta bytost zkoušela různé triky, aby mě vyrušila. V jednu chvíli řekla: „Přestaň praktikovat Falun Gong. Proměníš se v kamenného Buddhu a nebudeš moci nic dělat.“

Odpověděla jsem: „To by bylo skvělé. Neublížil by mi vítr, déšť ani spalující slunce.“

Potom mi to něco řeklo: „Přestaň praktikovat. Když toho necháš, dám ti obrovské množství peněz.“ Objevilo se velké množství stojüanových bankovek, navršených do výšky jako hora.

Řekla jsem: „K čemu potřebuji peníze? Když jsem nemocná, co mi budou platné? Rozhodně tě nebudu poslouchat!“

Přestože tento rozhovor probíhal v mé mysli, věděla jsem, že ty hlasy nejsou moje. Zdálo se, že jich je několik. Jeden řekl: „Jestli budeš dál praktikovat, probodnu tě vidlemi.“ Viděla jsem ty vidle v jiné dimenzi, ale nebála jsem se.

Předpokládala jsem, že každý prožívá totéž a že vidět takové věci, například jevy z jiných dimenzí, je zcela běžné. Protože jsem je dokázala vidět od samého začátku, nijak zvlášť jsem o tom nepřemýšlela.

Když jsem přešla do polohy držení kola nad hlavou, objevil se stařec s bílým vousem a metličkou z koňských žíní. Podíval se na mě, poznamenal: „Není to špatné,“ a odešel.

Přemýšlela jsem: „Co to znamenalo? Mohla to být zkouška?“

Později jsem se napila studené vody a náhle si vzpomněla, že mi nedělá dobře. Teprve pak jsem si uvědomila, že jsem ji už pila třikrát a žaludek mě vůbec nebolel. Až v tu chvíli jsem si skutečně všimla, jak zdravě se cítím: Vždyť stojím, můžu chodit, nic mě nebolí. Všechno je v pořádku! Měla jsem takovou radost, že jsem hned uklidila celý dům, až se všechno lesklo čistotou, a vyběhla jsem ven.

Nadšeně jsem volala: „Praktikuji Falun Gong! Moje nemoci zmizely! Jsem zdravá!“

Když to vesničané slyšeli, říkali: „Falun Gong je opravdu zázračný! Člověk, který byl upoutaný na lůžko a ochrnutý, po pouhých třech dnech vstane a běhá.“

Tato dobrá zpráva se rychle rozšířila do okolních vesnic. Lidé se dozvídali o zázračných účincích Falun Gongu a ve velkém přicházeli na cvičební místa, aby se naučili cvičení.

Když jsem se učila meditaci, stalo se něco pozoruhodného. Zkoušela jsem různé způsoby křížení nohou, ale žádný se mi nedařil. V srdci jsem řekla: „Mistře, nedělám to správně.“

Potom se přímo přede mnou objevil Mistr ve žlutém buddhistickém rouchu, seděl přímo naproti mně a řekl: „Děláš to špatně. Jdi najít toho a toho.“

Šla jsem do vesnice a zeptala se: „Žije tady někdo toho jména?“

Jeden vesničan odpověděl: „Ano. Co od něj chcete?“

Řekla jsem: „Chci s ním praktikovat Falun Gong.“ Ukázalo se, že jeho žena praktikuje Falun Gong a že mají doma cvičební místo.

Druhý den jsem k nim přišla, abych se naučila meditaci. První čtyři cvičení mi šla dobře a meditaci jsem se učila s nimi.

Při meditaci jsem nohy nespouštěla dolů, ať mě bolely sebevíc. Nějaký hlas mě oslovil jménem a řekl: „Prosím, vstaň. Zabíjí mě to.“

Odpověděla jsem: „Zabíjí tě to? To ty cítíš bolest.“ Zpočátku jsem nevěděla, co to je, ale po studiu Mistrova učení jsem pochopila, že je to karma.

Měla jsem pocit, že jsem začala praktikovat poměrně pozdě, a tak jsem každý den cvičila, jak jen jsem mohla, někdy i dvakrát nebo třikrát. Chtěla jsem knihu Zhuan Falun, ale neměla jsem peníze. Jedna spolupraktikující řekla: „Tady je kniha. Jiný praktikující už zaplatil část její ceny, takže stačí, když zaplatíš čtyři jüany.“

Neměla jsem však ani čtyři jüany. Našla jsem ženu, která pletla svetry, a požádala ji, aby mě to naučila. Řekla jsem: „Půjčte mi prosím nejprve čtyři jüany a já vám tady budu plést svetry.“ Souhlasila a dala mi pět jüanů. Tak jsem získala knihu Zhuan Falun.

Kdykoli jsem potom knihu otevřela a začala číst, každý znak zářil jasným zlatým světlem. Nejprve jsem vídala symbol šrívatsy a po něm otáčející se Falun. Pokud jsem narazila na znak, který jsem neznala, začal se otáčet a náhle jsem pochopila jeho význam. Později se znaky občas zvětšovaly a někdy jsem za nimi viděla vrstvu za vrstvou Mistrových Fashen (Těl Zákona). Knihy Zhuan Falun jsem si opravdu vážila jako nevyčíslitelného pokladu.

Pod Mistrovou ochranou

Po přečtení knihy Zhuan Falun se mi vybavilo mnoho věcí z dětství. Jako dítě jsem lidem ráda vyprávěla příběhy o tom, kolik lidí je pod zemí a v nebesích, odkud přišli a podobně. Nevěděla jsem, odkud tyto věci znám. Prostě jsem je věděla.

Když jsem byla malá, dokázala jsem dokonce létat. Jediným skokem jsem se mohla vznést poměrně vysoko, až do poloviny výšky stromu. Další skok mě vynesl do koruny. Ve třinácti nebo čtrnácti letech jsem však tuto schopnost ztratila. Někdy, když jsem si šla ven hrát, jsem měla pocit, že na mě rostliny mávají.

Čím více jsem studovala Fa, tím silněji jsem cítila hluboký předurčený vztah s Mistrem. Věřím, že o mě Mistr pečoval už předtím, než jsem začala cvičit. Jinak bych dávno zemřela.

Když mi bylo čtrnáct let, matka mi nadávala tak hrubě, že jsem to nedokázala snést a nechtěla jsem dál žít. Pomyslela jsem si: „Když už mám zemřít, alespoň zemřu s plným žaludkem.“ Obvykle jsem se o jídlo nepřetahovala. Čekala jsem, až ostatní dojedí, a pak jsem jedla já. Ten den jsem se však protlačila dopředu a najedla se dosyta.

Pomyslela jsem si: „Jeden sáček jedu na krysy mě nezabije,“ a tak jsem vypila dva sáčky. Potom jsem si lehla a čekala na smrt. Za chvíli mi znecitlivělo celé tělo a začalo se mi chtít zvracet. Bála jsem se, že na to matka přijde, a tak jsem vyběhla ven, abych se vyzvracela. Přišlo malé kuře, sezoblo mé zvratky a krátce nato uhynulo. Věděla jsem tedy, že jed je opravdu silný.

Zvratky jsem zahrabávala do země a dál se dávila. Když kuře umíralo, třáslo se mu tělo a já jsem se také začala třást. Když jsem přestala zvracet, nezemřela jsem, jen jsem měla celé tělo znecitlivělé. Dva týdny jsem ležela a potom jsem se zotavila.

Strašně jsem trpěla a nechtěla dál žít, ale nedokázala jsem ani zemřít. Jiní zemřeli po jediném sáčku, zatímco já vypila dva a přesto jsem přežila. Postupně se u mě však rozvinuly žaludeční potíže. Nemohla jsem pít studenou vodu, protože vyvolávala bolesti žaludku, které přetrvávaly celé měsíce. Věřím, že mě Mistr nenechal zemřít, protože mi bylo předurčeno získat Dafa.

Když se manžel vrátil, řekla jsem mu: „Jsem zdravá.“ Když odjížděl, měla jsem záda posetá zhoubnými nádory, které se rozšířily všude. Lékaři řekli: „Už pro vás nemůžeme nic udělat. Jeďte domů a dobře jezte a pijte.“ V podstatě mi tím říkali, abych čekala na smrt.

Věděl, že jsem měla na zádech čtyři zvlášť velké nádory. Když na ta místa sáhl a zjistil, že zmizely, užasle zvolal: „To snad není možné, ty jsi opravdu zdravá!“ Zůstala tam jen plocha ztvrdlé kůže připomínající jizvu.

Když manžel viděl, že se mi díky praktikování zlepšilo zdraví, také začal praktikovat. Řekl: „Už nikdy nebudu dělat špatné věci. Chci se naučit být dobrým člověkem.“ Jeho zdraví se zlepšilo, přestože občas vykašlával látky připomínající krev nebo shnilé maso. Trvalo to několik let, ale dokázal pracovat stejně energicky jako mladý člověk.

Když jsem se uzdravila, začala jsem chodit cvičit na cvičební místo. Asi po měsíci praktikování jsem při druhém cvičení náhle pocítila naléhavou potřebu jít na toaletu. Když jsem se podívala, uviděla jsem velké množství hnisavých shluků připomínajících černé pruhy látky a také bílé shluky hnisu! Manžel rovněž vyloučil mnoho bílých hnisavých shluků a krátce nato byl opět v pořádku.

Dceři tehdy bylo teprve devět let a synovi pět. Když viděli, jak moc se můj stav zlepšil, oba začali praktikovat se mnou. Když jsem sledovala videa s Mistrovými přednáškami, dívali se také. Když jsem šla na cvičební místo, chodili se mnou.

Při studiu Fa se mnou dcera četla. Později, když jsme se začali učit nazpaměť O Dafa, mi to nešlo, ale syn to zvládl, přestože ještě nechodil do školy.

Dcera řekla: „Mistrovo Tělo Zákona vidím už dlouho. Když jsem ve škole udělala něco dobrého, Mistr se usmál. Když jsem udělala něco, co nebylo tak dobré, tvářil se vážně.“ Tehdy jsem pochopila, že i dceři se otevřelo vnitřní oko. Později napsala článek o své kultivaci a zúčastnila se místní konference sdílení zkušeností.

V roce 1998 bylo synovi teprve šest let. Sklízeli jsme pšenici a už jsme byli téměř hotovi. Zbývající pšenice bylo na jeden vůz příliš, ale na dva zase málo. Manžel tedy řekl: „Odvezeme to všechno najednou.“

Cestou domů jsme museli vyjet do kopce. Manžel jel příliš rychle a vůz se začal převracet. Syn měl sedět na sedadle spolujezdce, aby vůz vyvážil, ale byl příliš lehký, aby převrácení zabránil. Vůz se převrátil, dopadl na kola a syn zůstal přimáčknutý pod ním. Na celá záda se mu vylila horká voda.

Když jsme syna vytáhli, vyděsilo mě, že má celá záda pokrytá velkými puchýři. Co si v takovém vedru počneme? Syn řekl: „To je v pořádku. Mistr se o mě stará.“ Tchyně navrhla: „Měli bychom ho odvézt do nemocnice.“ Syn odpověděl: „Není třeba. Nic to není.“

Nechala jsem ho ležet na posteli na břiše a zapnula elektrický ventilátor. Také jsem ho ovívala, ale nakonec jsem se unavila a usnula. Když jsem se probudila, slyšela jsem syna venku, jak si hraje, běhá a skáče. Zeptala jsem se: „Synku, už je ti dobře?“ Odpověděl: „Je mi dobře, opravdu dobře.“ Řekla jsem: „Pojď sem, ať se podívám.“ Když jsem ho prohlédla, byl skutečně úplně zdravý. Záda měl hladká a nezůstal na nich jediný puchýř!

Přestože jsme tehdy stále čelili finančním potížím, naše zdraví se zlepšilo a byli jsme plní elánu. Každý den jsme prožívali radost, obklopeni soucitem Dafa.

(Pokračování příště)