Čínská Fahui | Kultivace na základě Fa a odmítání uspořádání starých sil

(Minghui.org) V létě roku 2008, před olympijskými hrami v Pekingu, zahájila zlovolná Komunistická strana Číny (KS Číny) rozsáhlé zatýkání praktikujících Falun Dafa. Byla jsem protiprávně poslána do tábora nucených prací, kde mě zavřeli do cely s pevně uzavřenými dveřmi a oknem. Byla jsem pod neustálým zvukovým i kamerovým dohledem. Vedení tábora navíc do každé cely přidělilo jednoho nebo dva vězně, označované jako baojia, kteří měli praktikující Dafa bedlivě sledovat.

Považovat Fa za učitele a překonat pronásledování

V táboře nucených prací existovalo oddělení zvláštního dohledu, jehož úkolem bylo sledovat a pronásledovat praktikující Falun Dafa. Všichni praktikující byli drženi právě na tomto oddělení. Každá cela byla vybavena sledovacími zařízeními a světla zůstávala rozsvícená celou noc.

Policisté také vybírali z jednotlivých pracovních skupin vězně odsouzené za trestné činy, aby nás nepřetržitě sledovali, kontrolovali a podávali o nás policii hlášení. Tito vybraní vězni dohlíželi na praktikující ve dne v noci a ze všech sil se snažili nás „transformovat“, tedy donutit nás vzdát se Falun Dafa.

Čím více praktikujících se policistům podařilo „transformovat“, tím vyšší odměny dostávali a tím větší měli šanci na povýšení. Pokud jde o vězně baojia, čím krutěji s praktikujícími zacházeli, tím výraznějšího zkrácení trestu mohli dosáhnout, což jim mohlo umožnit předčasné propuštění z tábora nucených prací.

Všichni praktikující Falun Dafa, kteří se odmítli nechat „transformovat“, byli zavíráni do malých izolačních cel, jejichž okna byla zcela zakryta silnou vrstvou papíru. Byli jsme tam drženi nepřetržitě a celu jsme směli opustit pouze tehdy, když nám dovolili jít na toaletu.

Na toaletu jsme pod dohledem baojia směli chodit teprve poté, co se všichni vězni na celém patře vrátili do svých cel a ve společných prostorách, na chodbě ani na toaletách už nikdo nebyl.

Když jsme potřebovali nějaké předměty denní potřeby, museli jsme je napsat na papír, který baojia předávali policii ke schválení. Směli jsme si kupovat pouze věci, jako byly zubní pasta, mýdlo nebo toaletní papír, a povolená částka byla velmi nízká. Potom jsme museli čekat, až bude někdo pověřen nákupem v obchodě a baojia nám zakoupené věci předá.

Tato omezení, označovaná jako „vězení ve vězení“, měla praktikující zbavit veškeré osobní svobody, včetně práva na návštěvy rodinných příslušníků.

Na oddělení zvláštního dohledu byli praktikující Falun Dafa, které chtěli „transformovat“, drženi v izolaci v nepatrných celách označovaných písmenem A. Dohlíželi na ně baojia, pečlivě vybraná skupina otrlých, vychytralých a krutých recidivistů.

Byla jsem zavřená v cele typu A a vězeňkyně baojia, která si chtěla získat přízeň policistů, mi často záměrně znepříjemňovala život. Nedovolovala mi jít na toaletu, ani když v době oběda nebyl nikdo poblíž, a pod nejrůznějšími záminkami bezdůvodně oddalovala obstarání věcí denní potřeby, o které jsem požádala.

Někdy mi vyhodila jídlo do odpadků a policistům tvrdila, že jsem odmítla jíst. Často mě nutila nehybně stát až do půlnoci. Když jsem byla vyčerpaná a hladová, nalila jsem si sklenici vody a vypila ji. Netušila jsem, že do termosky byly přimíchány neznámé léky.

Když policisté zacházeli s praktikujícími Falun Dafa tak krutě, zeptala jsem se jich, zda v sobě ještě mají alespoň trochu lidské slušnosti. Odpověděli mi: „My ctíme věrnost straně, ne lidskou slušnost.“

Řekla jsem: „Jsme zavření v celách čtyřiadvacet hodin denně a nemáme ani tu nejzákladnější osobní svobodu.“ Policistka odpověděla: „Tady existuje jediný vztah, a to vztah mezi utlačovatelem a utlačovaným. Žádný jiný vztah tu není.“

Když jsem policistce řekla, že Falun Dafa praktikuje velké množství lidí po celém světě, s jízlivým a zlověstným tónem odpověděla: „Tak proč tě matka neporodila v zahraničí?“

Vězeňkyně baojia mě bedlivě sledovaly, a kdykoli se jim zdálo, že jsem udělala něco nevhodného, okamžitě to oznámily policii. Policisté pak rychle přišli a začali mě kárat. Následně mě přinutili dlouhou dobu nehybně stát, zatímco mě baojia pozorně hlídaly.

Také mě nutili sledovat videa pomlouvající Falun Dafa. Pokaždé jsem zavřela oči a odmítla se dívat. Vězeňkyně baojia pak udeřila do stolu a začala na mě křičet. Nevšímala jsem si jí a se zavřenýma očima jsem dál recitovala Fa. Nakonec si nevěděla rady a nechala mě být.

Každé ráno, když policisté přišli, požadovali, abych odříkala kázeňský řád tábora nucených prací. Vždy jsem odmítla a politická instruktorka se rozzuřila a začala mi nadávat.

Každé ráno jsem mlčela, když mi policisté nařizovali odříkat předpisy. Jedna policistka mi řekla: „Raději se chovej slušně. Takových, jako jsi ty, už jsme tu viděli spoustu.“ Nevšímala jsem si jejích slov a pevně se držela myšlenky: „Nikdy nepřijmu žádné utrpení, které nemám snášet.“

Nikdy pasivně nepřijímat pronásledování

Když člověk čelí pronásledování a neodmítne ho, je to stejné, jako kdyby ho přijal, a tím nevědomky uznal uspořádání starých sil. Proto kdykoli mě policisté chtěli pronásledovat, hlasitě jsem jim říkala: „Pokud mě budete pronásledovat, až opustím tábor nucených prací, odhalím před celým světem, co jste udělali. Mezinárodní společenství vás dříve či později požene k odpovědnosti za vaše zločiny.“

Většinou mě po těchto slovech policisté tiše nechali být. Vězeňkyně baojia, která stála vedle mě, zašeptala: „Já bych se nikdy neodvážila něco takového policistům říct.“

V táboře nucených prací byly osobní věci každého praktikujícího uloženy v plastové krabici v jeho cele. Policisté často bez varování přicházeli, prohledávali cely a kontrolovali osobní věci, aby se ujistili, že v nich nejsou žádné materiály Falun Dafa.

Jednou jsem seděla na stoličce vedle postele, když se náhle otevřely dveře a dovnitř vtrhl policista. Prudce strhl rohož z mé postele a důkladně ji prohledal. Nic však nenašel a zklamaně odešel.

Jak do tábora přiváželi další praktikující Falun Dafa, přestěhovali mě do jiné cely. Později se ke mně nastěhovala také jedna praktikující se svou vězeňkyní baojia.

Jednoho dne, když jsem se chystala jít na toaletu a moje baojia mě následovala, mi tato praktikující podala sklenici a požádala mě, abych jí cestou zpět přinesla vodu z prádelny.

„Ale vždyť máme převařenou vodu v termosce,“ řekla jsem. Zavrtěla hlavou, a zatímco si obě baojia povídaly, mi tiše sdělila: „Policisté přidávají do termosek léky.“

Vzpomněla jsem si, jak mi v cele typu A vězeňkyně baojia ukázala na červenou termosku a řekla, abych se z ní napila. Tehdy jsem tomu nevěnovala pozornost a vůbec mě nenapadlo, že by policisté mohli do vody něco přidávat. Vybavila jsem si také, že když jsem si z termosky nalévala vodu, baojia mě nenápadně pozorovala koutkem oka.

Následujícího rána přišla vedoucí skupiny na kontrolu. Když zjistila, že se mnou celu sdílí další praktikující, velmi se rozzuřila a nařídila, aby ji okamžitě přestěhovali jinam.

Od té doby jsem už nikdy nepila vodu z termosky v cele. Policisté mi řekli: „I když nebudeš pít vodu z termosky, můžeme ti léky přidávat do jídla nebo do polévky. Máme spoustu způsobů, jak si s tebou poradit.“

V srdci jsem zůstávala klidná a vyrovnaná, jako bych jejich slova vůbec neslyšela. Už dříve se stalo, že když jsem byla na toaletě a baojia čekala venku, vzduch náhle naplnil silný zápach léků. Někdo, kdo procházel kolem, poznamenal: „Proboha! Proč jsou tady tak silně cítit léky?“

Vzpomněla jsem si, že mi policisté často říkali: „Kdyby ti nebylo dobře, musíš nám to říct.“ Nechápala jsem, proč mi to neustále opakují. Teď jsem tomu porozuměla. Divili se, proč se u mě neprojevily žádné příznaky, přestože jsem vypila tolik vody z termosky.

Uvědomila jsem si, že Mistr z mého těla odstranil všechny neznámé léky i další škodlivé látky, které při použití toalety vydávaly nepříjemný zápach léčiv.

Recitování Fa a vysílání spravedlivých myšlenek v srdci

V tomto temném doupěti, pod nesmírným tlakem a uprostřed pronásledování, stačilo, aby se myšlenky praktikujících byť jen na okamžik odchýlily od Fa, a okamžitě je pohltily vlny zla.

Od chvíle, kdy jsem koncem roku 1998 získala Fa, jsem svým vnitřním okem nikdy nic neviděla. To, že jsem ve své kultivaci dospěla až tam, kde jsem dnes, bylo založeno na mém pochopení principů Fa.

Během pobytu v táboře nucených prací jsem si každý den v duchu recitovala Fa, navzdory neustálému zasahování. Jednoho dne jsem při recitování Fa nepatrně pohybovala rty. Všimla si toho policistka a zamířila přímo ke mně. Popadla mě za límec, prudce mě přirazila ke zdi a udeřila mě pěstí do hrudi.

Věděla jsem, že se tak projevuje zasahování zla z jiných dimenzí, a proto jsem vůči policistce necítila žádnou zášť ani nenávist.

Vězeňkyně baojia někdy pouštěla videa pomlouvající Falun Dafa na nejvyšší hlasitost. Bylo to nesmírně nepříjemné. Dokonce ani ona sama ten hluk nedokázala vydržet a odcházela ven.

Snažila jsem se zachovat klid a recitovat Fa. Když to bylo příliš obtížné, recitovala jsem místo toho básně z Hong Yin. Nakonec musela baojia hlasitost snížit, protože hluk už nedokázali snášet ani lidé v okolí a začali si stěžovat.

Jednou v noci, když jsem recitovala „Lunyu“, se mi náhle vyprázdnila mysl a nemohla jsem si vzpomenout na slova. Začala jsem tedy znovu od začátku. Během recitování se mě zmocnila ospalost, a když jsem se snažila udržet oči otevřené, spatřila jsem u postele temný stín v černém oblečení, který na mě mával rukama. Potom jsem usnula.

Když jsem se probudila, cítila jsem na zádech velký chlad. Byla zima a přikrývala jsem se silnou prošívanou přikrývkou, přesto jsem měla záda mokrá od studeného potu. Okamžitě jsem začala recitovat Fa a nevšímala si toho, jak se cítím. Nic mi nemohlo zabránit v recitování Fa. Pokračovala jsem v recitování „Lunyu“ a básní z Hong Yin. Právě díky tomu se mi podařilo překonat nejtěžší dny a noci v táboře nucených prací.

Kromě recitování Fa jsem se soustředila také na vysílání spravedlivých myšlenek, protože jsem skutečně cítila jejich sílu, která se projevuje pouze tehdy, když má člověk čisté a klidné srdce.

Jednou se mi baojia pokusila znepříjemnit život tím, že mi celý den zakázala chodit na toaletu. Klidně jsem vysílala spravedlivé myšlenky a výsledkem bylo, že jsem toho dne vůbec nepotřebovala na toaletu jít. Naproti tomu obě baojia musely chodit na toaletu častěji než obvykle. Nedokázaly pochopit proč a říkaly si mezi sebou: „To je zvláštní. Co se to děje?“

Kdykoli jsem během dne zvedla dlaň před hrudník, baojia mi v tom zabránila a nahlásila mě policii. Proto jsem při denním vysílání spravedlivých myšlenek přestala zvedat dlaň.

V noci jsem vysílala spravedlivé myšlenky s rukama pod přikrývkou. Ve tmě nebylo vidět na hodiny, ale každý večer ve deset hodin se celým táborem nucených prací rozezněly dva hudební tóny.

Abych nepropásla vysílání spravedlivých myšlenek o půlnoci, kontrolovala jsem čas na televizoru. Ve deset hodin večer jsem sedmkrát odrecitovala „Lunyu“ a několik básní z Hong Yin. Tou dobou už byla přibližně půlnoc a já začala vysílat spravedlivé myšlenky.

Udržovat silné spravedlivé myšlenky a nenechat se svést z cesty

Na našem oddělení měl vždy někdo noční službu. Když sloužila instruktorka, vedoucí skupiny nebo policistka, která mě měla na starosti, vždy si mě zavolaly do kanceláře a snažily se mě „transformovat“. Při těchto příležitostech se chovaly docela mile. Někdy mě instruktorka dokonce chválila a říkala, že by chtěla být mou přítelkyní, a podobně.

Bez ohledu na to, jak se ke mně chovaly, zda mi v hněvu nadávaly, nebo při snaze mě „transformovat“ předstíraly laskavost, jsem v srdci zůstávala klidná a vyrovnaná. Myslela jsem si: „Ať se snažíte sebevíc, nikdy mě nedonutíte vzdát se kultivace v Dafa.“

Když všechny jejich úklady selhaly, jedna policistka mi řekla: „Komunistická strana Číny nakonec očistí vaše jména.“

„Ale k tomu nemá žádné oprávnění,“ odpověděla jsem rozhodně. Policistka na dlouhou dobu zmlkla. Později se ke mně začala chovat mnohem lépe než dříve.

Vedení tábora nucených prací také zařídilo, aby se mnou mluvili někteří bývalí praktikující, kteří již byli „transformováni“, v naději, že mě přesvědčí, abych se rovněž nechala „transformovat“. Jejich slova mi připadala naprosto absurdní a směšná, a tak jsem jim řekla, aby odešli.

Jednou vedení tábora poslalo za mnou několik „transformovaných“ praktikujících najednou. Domnívalo se, že když na mě bude vyvíjet nátlak tolik lidí současně, nakonec ustoupím.

Zpočátku toho mnoho neříkali a působili poněkud rozpačitě. Jedna z nich tiše promluvila: „Když se na tebe dívám, docela se za sebe stydím.“

Později začala jedna z nich vyprávět, jak v počátečním období chodila na náměstí Tiananmen apelovat za Falun Dafa, a ostatní také přidali několik slov. Potom začala další vyprávět o tom, jak získala Fa. Připadalo mi, jako bychom se účastnili společného sdílení kultivačních zkušeností.

Policisté si na záběrech ze sledovací kamery všimli, že se situace nevyvíjí podle jejich očekávání, a tak rychle přiběhli a „transformované“ praktikující odvedli. Podobné setkání už nikdy znovu neuspořádali.

Jednoho dne přišly do mé cely čtyři policistky, každá si přinesla židli, a posadily se kolem mě. Jedna z nich mě chytila za paži a snažila se mě přimět, abych si sedla do řady s nimi. Odmítla jsem a vrátila se na svou stoličku. Bez ohledu na to, co říkaly, jsem pouze zavřela oči a dál tiše vysílala spravedlivé myšlenky, aniž bych na jejich slova reagovala.

Nevím, kolik času uplynulo, ale nakonec se rozhostilo ticho. Potom jsem uslyšela svou baojia, jak na mě volá: „Hej, už jsou všechny pryč!“ Později toho dne jsem zaslechla, jak na chodbě říká jiné baojia: „Páni, opravdu ji obdivuji. Ať policistky říkaly cokoli a křičely na ni sebehlasitěji, celou dobu mlčela a ani se nepohnula.“

Pouze opravdovou kultivací lze kráčet po cestě uspořádané Mistrem

Když mě nečekaně umístili na samotku do temné a děsivé cely, kde jsem nemohla vidět žádné další praktikující ani s nimi mluvit a byla jsem vystavena nesmírnému tlaku, bylo by pro mě velmi obtížné všechno překonat bez Mistrovy ochrany a opravdové kultivace založené na principech Fa. V těchto strašlivých podmínkách jsem byla zavřená více než sto dní.

Vzpomínám si, jak za mnou jednoho dne přišla vedoucí skupiny s několika policistkami a řekla: „Sbal si věci, stěhuješ se do cely typu A.“

Rozhodně jsem vedoucí skupiny prohlásila: „Nikdy se nenechám transformovat!“ Věděla, že neustoupím, a řekla ostatním: „Má hlavu tvrdou jako žula. S ní nic nezmůžeme.“

Později mě z té strašlivé izolační cely přestěhovali. Přestože mi stále přidělovali baojia, aby mě bedlivě sledovala, mohla jsem volně vycházet z cely a vracet se do ní. Také pro mě bylo mnohem snazší používat umývárnu a toaletu a kupovat si potřebné věci denní potřeby.

Jednou za mnou přišla jedna „transformovaná“ praktikující, nadzvedla si spodní lem košile a předstírala, že potřebuje pomoci rozvázat uzel na opasku. Zatímco jsem předstírala, že jí pomáhám, zašeptala: „Doba mého věznění skončila a zítra se vracím domů.“ Také mě upozornila, abych si v táboře nucených prací dala na jednu věc pozor.

Když jsem viděla, že míří do umývárny, vydala jsem se za ní a rychle jí řekla, než mě baojia stačila dohnat: „Až se vrátíš domů, přečti si prosím Mistrovy nové články.“ Nechápavě na mě hleděla a potom lehce přikývla.

Doslov

Před propuštěním mě tři policistky různými způsoby varovaly, že až se vrátím domů, místní policie mě bude sledovat ještě bedlivěji, protože Úřad 610 věděl, že jsem se odmítla nechat „transformovat“.

Vedení tábora nucených prací původně plánovalo prodloužit dobu mého věznění nebo mě poslat do střediska pro vymývání mozků. Nakonec se však rozhodlo propustit mě domů a zpřísnit dohled nade mnou.

Jedna policistka projevila určitou soustrast, když mi zemřela matka. Díky tomu jsem si uvědomila, že přestože se policisté podíleli na pronásledování praktikujících Falun Dafa, někteří z nich si stále zachovali svědomí.

Když mě poslali do tábora nucených prací, matku to naprosto zdrtilo. V té době byla v konečném stadiu rakoviny a neměl se o ni kdo starat. Zemřela ještě před mým propuštěním, aniž by se dočkala mého návratu z tábora. Ztratila jsem tak posledního člena své rodiny.

Někdy jsem v srdci cítila hlubokou bolest a kultivace mi připadala nesmírně obtížná. Ale bez ohledu na to, jak těžké a bolestné všechno bylo, nikdy jsem se kultivace nevzdala a vytrvale pokračovala dál.

Hluboce si uvědomuji závažnost kultivace v Dafa a vím, že musím své srdce opravdově kultivovat na základě rozumového pochopení principů Fa.

Cítím, že pokud budeme principům Fa rozumět na základě Fa a soustředíme se na skutečnou a důslednou kultivaci svého charakteru, dokážeme se vymanit z uspořádání starých sil a jejich zasahování a pevně kráčet krok za krokem po cestě, kterou pro nás uspořádal Mistr.

Tato cesta je úzká a plná obtíží. Jediným způsobem, jak ji úspěšně projít, je vytrvalá a pilná kultivace. Jiná možnost jednoduše neexistuje.

(Vybraný příspěvek pro 23. čínskou konferenci Fa na Minghui.org)