Švýcarská Fahui | Má kultivační cesta za poslední dva roky

(Minghui.org) Již několik let mi dělá potíže vstávat ráno v pracovní dny a pravidelně cvičit. Omlouval jsem to tím, že kvůli časovému rozdílu oproti New Yorku pracuji často dlouho do noci a obvykle se dostanu do postele až v jednu hodinu ráno nebo ještě později. Snažil jsem se cvičení dohánět během dne, kdykoli jsem měl volnou chvíli, ale většinou se mi podařilo cvičit jen několik minut, nebo jsem přes den zvládl jen půl hodiny meditovat.

Myslel jsem si, že potřebuji alespoň pět až šest hodin spánku, protože musím brzy vstávat, abych pomohl dceři vypravit se do školy, a pak pracovat na dalších projektech Dafa, včetně editace a překládání článků. Tento rozvrh někdy fungoval, ale ne vždy. Přes den jsem se často cítil unavený a čas od času jsem si potřeboval na 15 až 30 minut odpočinout, a to dokonce ještě před začátkem večerní směny. Únava mě přemáhala i při studiu Fa s rodinou nebo o samotě. Jednou večer, když jsem se chystal ke spánku, jsem si uvědomil, že jsem Mistra dosud neprosil z hloubi srdce o pomoc a že se svými lidskými názory tuto překážku sám nepřekonám. Posadil jsem se před Mistrův portrét a upřímně ho poprosil o pomoc. Pak jsem šel spát a už jsem na to nemyslel.

Druhý den mi přišla zpráva od jednoho z mých bratrů, jestli bychom spolu nezačali každé ráno cvičit. Během uplynulého roku naši rodinu postihlo několik nemocí a úmrtí, což bylo pro mě i pro celou rodinu velkou zkouškou. Máme hospodářství s lesem, zahradou, včelami a slepicemi, o které se mnoho let starali maminka, tatínek a starší bratr. Když ale otec a starší bratr zemřeli, nebylo již možné udržet vše v chodu, protože maminka zůstala na hospodářství sama.

Všichni jsme procházeli dlouhým obdobím zármutku, které mi pomohlo hlouběji pochopit hodnotu života i to, jak může být křehký. Uvědomil jsem si, jak vzácná pro mě rodina je a že každý z nás má svůj podíl na vzájemné péči. Maminka dříve cvičila Falun Gong, ale kvůli nemocem otce a bratra nemohla v praxi pokračovat. Přál jsem si ji podpořit tím, že bychom na dálku cvičili společně, ale nikdy se mi to nepodařilo zrealizovat.

Když mi bratr poslal zprávu, uvědomil jsem si, že Mistr mou prosbu o pomoc vyslyšel. Bratr, který stejně jako já studuje Fa a cvičí nepravidelně, navrhl, abychom začali hned následující den. Přizval také dalšího praktikujícího, který měl stejný problém. Pozvali jsme tedy maminku a onoho praktikujícího. Oba ihned souhlasili, že se připojí.

Večer před prvním společným cvičením jsem jako obvykle pracoval dlouho do noci a předpokládal jsem, že se mi podaří vstát včas. Byl jsem však tak unavený, že jsem se probudil o hodinu později, a tuto příležitost jsem tak opět zmeškal. Během té hodiny se mi ale zdál sen. Byl jsem na turistickém ostrově a viděl jsem skupinu praktikujících, kteří v malém průvodu cvičili Falun Dafa za doprovodu hudby. Přišla další skupina praktikujících a připojila se k nim. Ve chvíli, kdy začali cvičit společně, hudba zesílila a dva velké rotující Faluny vyzařovaly jasné světlo. Byla tam velmi silná a pozitivní energie. Přihlíželo mnoho lidí.

Probudil jsem se a uvědomil si, že nesmím propadat zklamání a že je to přesto dobrý začátek. Druhý den se mi podařilo vstát včas a poprvé jsme všichni čtyři cvičili společně přes internet. Připojila se i maminka. Během následujícího týdne jsme všichni vstávali v šest hodin ráno a dařilo se nám společně cvičit – kromě jednoho dne, kdy jsem šel cvičit s jinou místní skupinou.

Účinky této změny se projevily i v jiné oblasti. S dcerou jsme dlouze probírali, zda by se měla zúčastnit evropského letního tábora škol Minghui. V minulosti tam jezdila vždy, ale když jsme o tom mluvili letos, už jet nechtěla. Uvedla několik důvodů, proč jí tábor již nepřipadá přínosný. Řekla, že se jí tam už nelíbí. Snažil jsem se ji přesvědčit, ale marně.

V týdnu, kdy jsem začal pravidelně cvičit, se mi dařilo udržet si klid a lépe jí naslouchat. Dokázal jsem brát její obavy a pocity vážně a vnímat její připomínky jako něco, z čeho se můžeme poučit. Promluvil jsem s organizátory tábora. Všichni s dceřinou kritikou souhlasili a chtěli věci zlepšit. Ona si však stále nebyla jistá, zda chce jet.

Druhý den jsem s ní znovu promluvil s upřímnou snahou jí pomoci – bez ohledu na má vlastní přání, ale výhradně v jejím nejlepším zájmu. Vysvětlil jsem jí, že vedoucí tábora naslouchají jejím připomínkám i připomínkám ostatních a že provedou změny k lepšímu. Následující den mi řekla, že se tábora Minghui zúčastní i letos.

Jasnější mysl

Během uplynulého roku jsem bývaval občas roztržitý a na mnoho věcí jsem zapomínal. Dokonce jsem cestou na letiště ztratil ve vlaku telefon, což pro mě i dceru znamenalo velkou zkoušku. Ve stresových situacích jsem snadno podléhal názorům ostatních. Když jsem se díval do sebe, obvykle jsem u kořene své roztržitosti nacházel strach, že mě druzí nepřijmou, a potřebu zavděčit se jim.

V témže týdnu, kdy jsme začali pravidelně cvičit, jsem se měl sejít s tchyní a vyzvednout dceru, která u ní strávila víkend. Cestou na nádraží jsem opět cítil určitý stres, ale dokázal jsem se uklidnit. Včas jsem si všiml, že jsem málem zapomněl telefon na lavičce na autobusové zastávce, a později také brýle na čtení při vystupování z autobusu. Za běžných okolností bych v takových situacích ve spěchu odešel a o obě věci přišel.

Připoutání k času

Další věcí, která ovládá mě i celou naši společnost, je připoutání k času. Čas může lidi nutit k mnoha činnostem a dostávat je pod tlak. Co se za tím skrývá v mém případě? Proč cítím stres, místo abych se radoval z toho, že dělám mnoho věcí? Není za tím také strach? Bojím se, že mi nezbude čas, že selžu a že se na mě ostatní budou dívat spatra? Zároveň se ve mně objevuje odpor, když něco nechci dělat, protože to ve skutečnosti nevychází z mého vlastního přání.

Domnívám se, že to pramení z myšlenek a pocitů spojených s tlakem zvenčí, z pocitu, že si mě druzí neváží, a z toho, že jen dělám věci, o nichž si myslím, že je ode mě ostatní očekávají. To ve mně vyvolávalo odpor k těmto činnostem, protože jsem měl pocit, že mi nikdo nenaslouchá a že jsem k nim nucen. Kvůli tomu jsem je nevědomky odkládal a cítil se unavený. Většinou jsem s nimi čekal až na poslední chvíli a pociťoval stud nebo strach z toho, co si o mně druzí pomyslí. Zápas s časem, stresem a strachem se stal mým způsobem života a vysával mi energii. Díky tomu, že nyní více cvičím, medituji a studuji Fa, konečně cítím, že se z toho mohu vymanit a začít jednat na základě upřímné dobré vůle, jasného záměru a hlubokého pochopení.

Fa odstraňuje strach vyvolaný socialistickými vlivy

Když jsem hlouběji hledal kořen svého strachu z chyb, uvědomil jsem si, že celou společnost, zejména tam, kde jsou silné sociálnědemokratické a socialistické vlivy, řídí autoritářská pravidla. Ta určují, co je pravda a co lež, vyžadují slepou víru a ti, kteří se nepodřídí, jsou odstraněni nebo vytlačeni na okraj.

Tento důraz na soupeření a mocenské boje snižuje sebehodnotu jednotlivce i význam jeho zkušeností a poznatků. Člověk je místo toho veden k tomu, aby hledal svou hodnotu ve slepé víře v politiku, moderní trendy a vědu, v soupeření a v uznání okolí. Podle mého pochopení je za tím především strach postavit se proti tomu, co systém a skupina prohlašují za správné. V tomto systému se ve skutečnosti nepodporuje samostatné myšlení, mravní pevnost ani vnitřní síla vycházející z víry v pravdu a z vlastních zkušeností.

V tomto systému lze jednotlivce ovládat tím, že jsou vedeni k hledání vlastní hodnoty u druhých a v pocitech, které jim to přináší, ať už negativních, nebo pozitivních. Ze strachu, že si ho druzí nebudou vážit, člověk hledá vnější uznání, odevzdává druhým energii a snadno podléhá manipulaci a ovládání.

Když se ohlížím za dětstvím, myslím si, že mě do systému trestů a odměn vtáhlo především švédské školství. Pochopil jsem to díky studiu Fa a sledování dokumentární série Jak přízrak komunismu vládne našemu světu. Uvědomil jsem si, že šlo o složitý plán zosnovaný starými silami.

Ve škole jsem někdy zažíval šikanu, protože jsem mluvil jiným nářečím a pocházel ze severního Švédska. Abych si to vynahradil a měl ze sebe dobrý pocit, naučil jsem se soupeřit o lepší známky, uznání, ceny nebo pochvalu.

Když jsem druhé lidi dobře neznal, bál jsem se vyslovit svůj názor, abych někoho nerozzlobil. Jen proto, abych měl pocit sounáležitosti s ostatními, jsem místo toho začal dělat to, co jsem si myslel, že ode mě očekávají. Postupně jsem ztrácel vlastní zvídavost vůči životu, tvořivost, mravní pevnost i sebedůvěru. Místo toho jsem se jen naučil vykládat si věci podle toho, co jsem se dozvěděl ve škole, a podle „pravd“ moderní vědy. Podle mého názoru nám společnost převážně vštěpuje, že mít pravdu je důležitější než být laskavý.

Takové posuzování správného a nesprávného však vychází výhradně z lidských představ, což pro kultivujícího vůbec není podstatné. Při výchově dcery si tyto věci připomínám téměř každý den. Je velmi snadné sklouznout k tomu, že jí věnuji pozornost jen tehdy, když dělá něco, co chci, nebo ji k něčemu pobízím slovy: „Když uděláš tohle, dostaneš, co chceš.“ Uvědomil jsem si, že je to určitý druh trestání, který systém používá, a způsob, jak využívat jejích tužeb k dosažení výsledku, který si přeji já. Dnes se jí snažím vysvětlovat, co je špatné a co dobré, ale snažím se nevyužívat její přání k tomu, abych ji přiměl dělat, co chci. Místo toho naslouchám jejím potřebám a snažím se ji učit například tomu, že pokoj uklízí proto, aby byl uklizený a ona z toho sama měla dobrý pocit, nikoli proto, aby za to získala něco jiného.

Mnoho dětí bývá navíc ze školního prostředí psychicky přetížených. Když pak po návratu domů mají ještě dělat domácí práce, je to pro ně velmi náročné. Často jsem kvůli tomu míval konflikty, ale nyní chápu, co potřebují: klid. Jako rodiče jim k němu můžeme pomoci tím, že jim dáme pocítit svou bezpodmínečnou lásku. Když se tedy dcera vrátí domů, snažím se jí především naslouchat a být tu pro ni.

Podle mého pochopení Fa bezpodmínečná a soucitná láska neklade druhým podmínky ani požadavky. Upřímně přeje člověku štěstí a pomáhá mu zbavovat se strachu a povrchních pocitů a přibližovat se bezpodmínečné lásce samotného života. Je to soucit, který ztělesňují bohové, a láska, která by měla proudit rodinou prostřednictvím otce a matky při výchově dětí i při jednání s přáteli a společností.

Mé pochopení rodiny a spojení s božstvím

Rodiče představují pro děti první a hlavní spojení se světem. Jídlo, bezpečí, citová blízkost, péče i hra jsou různými projevy rodičovské lásky. Později se ve školce a ještě více ve škole děti učí, že to není tak důležité. Odměňuje se naopak srovnávání, soupeření, dobré výsledky v testech a dobré známky. Opravdovému soucitu se ve školách neučí a příliš se o něm ani nemluví. Díky kultivaci chápu, že pro dítě i rodiče je tato láska ve skutečnosti vždy na prvním místě. Pokud jim chybí, budou se stále objevovat problémy nebo se dětem nebude ve škole dařit.

Mistr nám řekl:

„Ve světě se objevuje bezpočet sociálních problémů různých druhů a všude číhají krize. Lidé však neumějí najít příčiny ve své vlastní povaze. Po poklesu morálky lidé nejsou schopni vidět, že jedovatým kořenem sociálních problémů je zlé lidské srdce, a tak se vždy bláznivě snaží najít řešení ve společenských opatřeních. V důsledku toho si lidé nikdy neuvědomí, že všechna ta takzvaná „řešení“, která pro sebe vytvářejí, je ve skutečnosti uzavírají, takže potom je řešení ještě méně, a nové problémy, které vznikají, jsou ještě horší. Potom s velkou námahou lidé najdou úzkou škvíru a udělají další opatření, čímž tento maličký prostor opět uzavřou. Jak se to po nějaký čas opakuje, nezůstane žádný prostor a už nemohou najít žádnou cestu ven ani nemohou zpod uzavřeného prostoru vidět pravdu.“ („Přetváření lidstva,“ Podstata dalšího pokroku)

Pochopil jsem, že pokud hledám pocit vlastní hodnoty u druhých nebo se bojím jejich hněvu, budu vždy jako vězeň. Je to kultura a způsob myšlení založený výhradně na strachu a posuzování správného a nesprávného, nikoli na Pravdivosti–Soucitu–Snášenlivosti. Díky Dafa jsem pochopil, že je v pořádku vyjadřovat vlastní názory a vyslechnout si zcela odlišné názory druhých, nebo dokonce jejich hněv, a nechat je myslet si, co chtějí. Je také v pořádku dělat chyby, protože právě tak se učíme – prostřednictvím opravdových životních zkušeností – a rozvíjíme svou odvahu. Kultivující se učí nevzdávat se a po pádu nezůstávat ležet na zemi.

Také jsem pochopil, že skutečnou důvěru v kultivaci mohu budovat tím, že vytrvám navzdory pocitům osamělosti, strachu a smutku. Nakonec mohu znovu pocítit spojení se soucitem vesmíru a se svým pravým já. To přichází také tehdy, když přijmu ustrašené a ztracené části sebe sama a odpustím jim. Pak dokážu lépe chápat druhé a odpouštět i jim. Toto poznání pomohlo mému soucitu růst. Mám také radost, že konečně chápu kořen svého hněvu a dokážu jej v sobě zpracovat.

Jazyk jako nástroj indoktrinace a přání pro děti

Díky Fa jsem také pochopil, že i výuka jazyka ve škole může být prostředkem indoktrinace, a to skrze složitá gramatická pravidla a nekonečné seznamy slovíček, které jen ztěžují osvojování a používání jazyka. V běžném životě se dítě nikdy neučilo jazyk prostřednictvím výuky gramatiky. Děti se vždy učily nasloucháním, opakováním, a dokonce i zpěvem, s důvěrou, že mysl dokáže jazykové struktury správně vytvářet, stejně jako to dělá po miliony let.

Díky Mistrovu soucitu a práci spolupraktikujících, kteří zakládají školy, pořádají letní tábory a vytvářejí Gan Jing World pro děti, konečně existuje cesta ven z těchto vzdělávacích systémů. Upřímně doufám, že jednoho dne bude moci mnohem více dětí navštěvovat školy založené praktikujícími. Školy se systémem, který zohledňuje individuální potřeby dětí, rozvíjí jejich nadání, zaměřuje se na rozvoj charakteru, váží si jejich zvídavosti vůči životu a vesmíru a učí je tuto zvídavost vyjadřovat prostřednictvím uměleckého rozvoje a života v souladu s principy Falun Dafa, Pravdivostí, Soucitem a Snášenlivostí.

Děkuji Vám, soucitný Mistře!

Děkuji vám, milí spolupraktikující!

(Předneseno na konferenci Fa v německy mluvící části Švýcarska v roce 2026)