Čínská Fahui | Laskavost se stala mou přirozeností

(Minghui.org) Narodila jsem se v roce 1948 v odlehlé horské vesnici v severovýchodní Číně. Měla jsem dva starší bratry. Jeden zemřel v osmi letech a druhý ve třech. Maminka po nich zřejmě truchlila, a proto bývala během těhotenství se mnou často sklíčená. Narodila jsem se slabá a náchylná k nemocem. Aby toho nebylo málo, maminka otěhotněla s mou sestrou ještě předtím, než mě odstavila, a tak jsem místo mateřského mléka jedla každý den brambory. Po každém jídle mi doma vložili do ohniště dvě brambory, které pak byly mým dalším jídlem.

Po tak dlouhé době na bramborách to mé trávení už nevydrželo. Dostala jsem průjem a byla jsem tak slabá, že jsem ani neudržela hlavičku. Když mě maminka zvedla, byla jsem kvůli dehydrataci úplně bezvládná. Tělo mi začalo zapáchat a vypadalo to, že brzy zemřu. Maminka se vyděsila a plakala. Naše sousedka Lu si s ní byla velmi blízká. Od svého otce, který byl lékařem, získala malý balíček léku a po jeho užití jsem se uzdravila.

Později jsem si uvědomila, že už tehdy nade mnou Mistr bděl. V dětství se mi často zdálo o létání a vídala jsem věci, které ostatní neviděli. Když jsem dospělým říkala, že vidím, jak se vzory na mém kangu, vyhřívaném zděném lůžku, zvětšují, nevěřili mi.

Do školy jsem začala chodit v devíti letech. Přestože jsem byla hubená, drobná a neduživá, byla jsem bystrá a ve škole se mi dařilo. Učitelé mě měli rádi a pověřili mě funkcí studijní referentky a předsedkyně třídy. Během tří let na druhém stupni základní školy jsem se vůbec neúčastnila tělesné ani pracovní výchovy, a když jsem školu dokončila, vážila jsem sotva 35 kilogramů.

Přijali mě na vyšší odbornou školu technického zaměření v jiném městě. Když jsem tam jela vlakem, starší žena, která seděla vedle mě, se zeptala: „Slečno, jedete k lékaři?“ To vám asi napoví, v jakém tělesném stavu jsem tehdy byla.

Manžel byl můj spolužák z této školy. Když jsme spolu chodili, řekla jsem mu: „Musíš se na to psychicky připravit. Možná budu žít už jen dalších dvacet let.“ Myslela jsem si, že déle mé tělo nevydrží.

Po svatbě jsme se museli starat o tři starší příbuzné – tchána, tchyni a manželovu babičku – a vychovávat dvě malé děti. Jistě si dokážete představit, jak těžký život to byl. V zaměstnání jsem měla spoustu práce a byla jsem velmi soutěživá. Ve všem, co jsem dělala, jsem chtěla vyniknout. Spoléhala jsem výhradně na vlastní úsilí a prošla mnoha těžkostmi a utrpením, než jsem se vypracovala na pozici ve středním vedení. Tehdy ještě nebylo běžné dávat úplatky. Už předtím jsem byla tělesně slabá a takové přetěžování nakonec vedlo k nejrůznějším zdravotním problémům: hypoglykémii, poklesu žaludku, zánětu žlučníku, chronickým bolestem hlavy a těžkému revmatismu. Nohy i chodidla jsem měla po celý rok studené jako led. Jednou nebo dvakrát do roka jsem musela být hospitalizována.

V práci jsem vypadala v pořádku, ale po návratu domů jsem byla úplně vyčerpaná. Manžel si mě dobíral, že jsem křehká jako Lin Daiyu, postava z čínského románu Sen v červeném domě z 18. století. Tchyně žertovala, že kdyby do mě kopla moucha, budu tři dny ležet v posteli. V hloubi duše jsem věděla, že mě nikdo nebude brát vážně, pokud budu pořád nemocná.

Nový život

Koncem sedmdesátých let zachvátila Čínu vlna nadšení pro qigong. Vyzkoušela jsem mnoho jeho druhů v naději, že se zbavím nemocí, ale protože nepomáhaly, nechala jsem toho. V létě roku 1996 mi jedna kadeřnice doporučila vyzkoušet Falun Dafa. Myslela jsem si, že je stejný jako ostatní qigongové praxe, a odmítla jsem. Řekla: „Tato praxe je jiná. Má úžasné účinky při odstraňování nemocí a zlepšování zdraví. Mám Příběhy kultivace. Můžeš si je přečíst a potom se rozhodnout.“ Protože jsem si přála zlepšit si zdraví, dala jsem na její radu.

Jakmile jsem začala číst Příběhy kultivace, přepadla mě ospalost. Na chvíli jsem si zdřímla, a když jsem se probudila, knihu jsem dočetla. Praxe mi připadala úžasná a poněkud tajemná. Byla jsem zvědavá, a tak jsem se přihlásila na šestý seminář Falun Dafa pořádaný místními koordinátory.

Promítali videozáznam Mistrových přednášek ve městě Jinan. Zažila jsem to, o čem Mistr hovoří v Zhuan Falun:

„Pár jedinců možná usne a probudí se hned, když skončím přednášku. Proč je tomu tak? Je to proto, že mají v mozku nemoc, kterou je třeba vyléčit. Nebudou schopni vydržet, když se na jejich mozku bude pracovat. Proto musejí být uvedeni do stavu znecitlivění, a ani o tom nevědí.“ (Přednáška druhá, Zhuan Falun)

První den jsem celou přednášku prospala s hlavou položenou na stole. Druhý den jsem přišla dříve a posadila se do první řady. Myslela jsem si, že tentokrát ospalá nebudu, ale přesto jsem znovu usnula. Bolesti hlavy zmizely a od té doby jsem už nepotřebovala ani brýle na astigmatismus. Děkuji Vám, Mistře!

Praktikující mě vybízeli, abych skupinu koordinovala, protože jsem měla organizační schopnosti a byla ochotná dobrovolně pomáhat. Potřebovali jsme místo pro 20 až 30 lidí, a tak jsem jednala s odpovědným pracovníkem v továrně. Vyšli nám velmi vstříc a bezplatně nám zapůjčili prázdné prostory jeslí. Někteří bývalí kolegové se smáli a říkali: „I v důchodu sis našla další funkci.“ Jejich poznámkami jsem se však nenechala vyvést z míry.

Koupila jsem magnetofon, audiokazety a videokazety a přinesla z domova televizor a videopřehrávač, abychom mohli cvičit. Praktikující se chtěli na nákladech podílet, ale to jsem odmítla. Během zaměstnání jsem přijala peníze, které jsem přijmout neměla, čímž jsem musela ztratit ctnost a vytvořit si karmu. Když jsem teď vydávala vlastní peníze pro Dafa, cítila jsem vnitřní klid. Takové bylo tehdy mé pochopení.

Každé ráno v pět hodin jsem nosila magnetofon na cvičební místo, kde jsme prováděli první čtyři cvičení. V šest hodin večer jsme pak studovali Fa a dělali páté cvičení.

Ani jsem si nevšimla, kdy mé nemoci zmizely. Byla jsem jako uschlý strom, který znovu ožil, a cítila jsem nesmírnou radost. Být zdravá bylo takové požehnání!

S ostatními praktikujícími jsem chodila na venkov šířit Fa a ani po cestě tam a zpět, dlouhé celkem 24 kilometrů, jsem se necítila unavená. Dokázala jsem vynést pětadvacetikilový pytel mouky do pátého patra, aniž bych se zadýchala. Tchyně byla překvapená a řekla: „Dříve jsi byla pořád nemocná, ale od té doby, co praktikuješ Falun Dafa, je z tebe úplně jiný člověk!“ Často pak ostatním říkala: „Falun Dafa je úžasný.“

Rozvíjet soucit a jednat s druhými laskavě

Tchán byl pracovitý rolník a nebál se těžkostí, ale žil promiskuitně a vyhledával ženy. Později byl odsouzen k osmi letům vězení za znásilnění. Kvůli nemoci byl ale během necelého roku ze zdravotních důvodů propuštěn.

Nedívala jsem se na něj, ani jsem s ním nemluvila. Nedovolovala jsem mu sedět u jídelního stolu, protože se mi při pohledu na něj dělalo špatně. Manžel ani tchyně se neodvažovali nic namítat. Tchyně dokonce říkala: „Jídlo je stejné, ať ho jí kdekoli.“ Když přišla návštěva, držel se stranou, protože jsme se za něj styděli. Jakmile slyšel, že se vracím z práce, utíkal do svého pokoje. Když jsme se výjimečně potkali, stál čelem ke zdi, jako by byl ve vězení.

Maminka mi radila: „Měla bys ho nechat, ať si své problémy vyřeší sám. Je to starý člověk a neměla bys ho trápit.“

Můj starší bratr a manželův strýc mi doporučovali, abych na něj nebyla tak tvrdá, ale nechtěla jsem je poslouchat. Své jednání jsem ospravedlňovala slovy: „Musí vědět, kdo tady rozhoduje, a musí mít strach.“ Myslela jsem si, že mu tak dokážu nahánět strach a udržet ho na uzdě.

Když jsem začala praktikovat Falun Dafa, uvědomila jsem si, jak špatně jsem se k tchánovi chovala. Zlostně jsem se na něj dívala, hubovala mu a zakazovala mu jíst u stolu. Byla jsem nelaskavá a určitě jsem mu musela předat mnoho ctnosti. Řekla jsem Mistrovi: „Vím, že jsem jednala špatně, a změním se.“

Síla Fa je skutečně veliká. Pohled na tchána mě už nerozčiloval a při společném jídle se mi z něj nedělalo špatně. Měl z toho obrovskou radost. Když chodil na procházky, přinášel domů materiály o Dafa, které jiní lidé odhodili. Jednou našel transparent s nápisem „Falun Dafa je dobrý, Pravdivost-Soucit-Snášenlivost jsou dobré“ a pověsil si ho na čelo postele.

Po smrti tchyně žil tchán ještě dvanáct let. Posledního půl roku byl upoután na lůžko a většinou jsem se o něj starala já. Kvůli přípravkům na zvýšení sexuální výkonnosti, které dříve užíval, se u něj rozvinula osteoporóza. Když ho přepadla bolest, nedokázal ani určit, odkud vychází, a měl pocit, jako by do něj někdo ryl šídlem. Křičel bolestí a léky proti bolesti nezabíraly. Řekla jsem mu: „Prosím, upřímně opakuj: ‚Falun Dafa je dobrý, Pravdivost-Soucit-Snášenlivost jsou dobré.‘ Jen Mistr ti může pomoci.“

Opakoval tato příznivá slova a dodával: „Mistře Falun Dafa, prosím, zachraňte mě!“ Bolest skutečně ustoupila. O pět dní později pokojně zemřel.

Péče o dceřinu tchyni

Dceřina tchyně byla přibližně stejně stará jako já. Měla jen malé vzdělání, říkala vše bez obalu a snadno na druhé vyjela, takže ji mnoho lidí nemělo rádo. Když se naše rodiny sňatkem spojily, někteří známí se mě ptali: „Podle takových měřítek vybíráš dceři manžela?“ Naznačovali tím, že její rodina má špatnou pověst a pochází z chudých poměrů. Dceřin tchán byl nemocný a bál se, že se nedožije vnoučat, a tak mladí se svatbou spěchali.

Dceřin tchán zemřel tři roky po její svatbě. Její tchyně neměla žádný zdroj příjmů, a tak jsem nechala dceru s rodinou nastěhovat k nám. Dům, který uvolnili, se pak pronajímal, aby měla dceřina tchyně finanční podporu. Kdykoli jsem uvařila něco zvláštního, zvala jsem ji k nám a postupně se to stalo zvykem. Pokud jsem ji někdy zapomněla pozvat, zeť se hned ptal: „Proč tu není moje maminka?“ Nebo se vnuk zeptal: „Proč tu není babička?“ Byli jsme jako jedna velká rodina.

Jednou jsem prošla zkouškou charakteru. Zmizel zlatý náhrdelník, který jsem dceři dala jako svatební dar. Nechala jsem ho tehdy vyrobit na zakázku u známého ve zlatém dole. Měl jedinečný a krásný vzor, vážil asi 30 gramů a patřily k němu i náušnice ve stejném provedení. Dcera ho uchovávala v zásuvce prádelníku. Náhrdelník zmizel, zatímco ostatní šperky zůstaly nedotčeny. Její tchán tehdy ještě žil a dcera ho nechtěla rozrušit. O ztrátě mi řekla až jednoho letního dne, když jsem se jí na náhrdelník zeptala.

Lidé, kteří o tom věděli, říkali: „Zloděj by vzal všechny šperky. Není snad jasné, kdo ho vzal?“ Dlouho jsem o tom přemýšlela a hledala pochopení ve Fa.

Mistr řekl:

„Všechno má své karmické souvislosti.“ (Přednáška čtvrtá, Zhuan Falun)

Možná jsem dceřině tchyni něco dlužila z minulého života, a měla bych tedy svůj dluh splatit. Nadále jsem se k ní proto chovala dobře.

Jednou jsem odjela do svého rodiště a druhý den mi zavolala dcera. Řekla mi, že si její tchyně podvrtla a zlomila kotník. Ubytovala ji u nás, protože v jejím domě byla příliš velká zima. Dcera, její švagrová i švagr s manželkou museli chodit do práce, a tak jsem se vrátila domů, abych se o ni postarala. Zůstala u nás déle než měsíc a já jsem dbala na to, aby měla dostatek dobrého jídla. Domů se vrátila, až když dokázala sama sejít ze schodů. Všem pak říkala, že jsem laskavá a že jsem se o ni dobře starala.

Dceřina tchyně často sbírala druhotné suroviny a někdy našla letáčky nebo CD s informacemi o Falun Dafa. Očistila je a přinesla mi je. Dříve trpěla bolestmi v kříži a nohou, na které nepomáhaly léky ani rehabilitace. Později se však její stav zlepšil a já jí vysvětlila, že je to tím, že sbírá odhozené materiály o Dafa. Věřila mi.

Jednou se chystala do rodné vesnice a požádala mě o pravdu objasňující plakáty. Vylepovala je po celé vesnici. Vedoucí místní bezpečnosti jí řekl, aby s tím přestala, a tak těch několik zbývajících přinesla zpět.

Štědrost vůči švagrově rodině

Švagr odešel z domova sloužit do armády ještě předtím, než jsme se s manželem vzali. Po svatbě jsme našim starším rodičům pomohli změnit registraci domácnosti z venkovské na městskou. Když byl švagr propuštěn z armády, automaticky tak získal městskou registraci a bylo mu přiděleno zaměstnání. Také jsme mu pomohli zařídit sňatek.

Švagrová nebyla příliš výřečná. Na penězích jí velmi záleželo, přesto je bez rozpaků utrácela. Například si koupila oblečení, které se jí líbilo, a po několika dnech nošení ho prostě vyhodila. Každou zimu si pořizovala vatované bundy a kalhoty a na jaře je vyhazovala. K ostatním i k vlastní rodině se chovala velmi sobecky. Měla jen velmi málo vybavení do domácnosti, jako jsou hrnce, misky či nádobí, a neměla ani náhradní lůžkoviny pro návštěvy.

Když se stěhovali, na všechny jejich věci stačil jediný ruční vozík. Každý rok jsme je zvali na novoroční jídlo. Přišli s prázdnou, najedli se a odešli. Nikdy se nezmínili o tom, že by měli přispívat na péči o staré rodiče. Když tchán ještě žil, nepřipadalo mu to vůči nám spravedlivé a chtěl si s nimi promluvit. Zastavila jsem ho a řekla: „Dokud bydlíš s námi, hlady trpět nebudeš. Není to sice přepych, ale strádat také nebudeš. Proč se dohadovat kvůli tak malé částce? Jen by to způsobilo nepříjemnosti.“

Švagrová v roce 2020 zemřela na rakovinu tlustého střeva a švagr si nemohl dovolit žít sám. Měli jsme byt se třemi ložnicemi, a tak jsem manželovi řekla, že se k nám jeho bratr může nastěhovat. Manžel nečekal, že budu tak velkorysá, a měl radost. Švagr u nás bydlel téměř tři roky. Zpočátku neplatil žádný nájem, ale později usoudil, že to není správné. Řekl, že pobírá důchod a měl by alespoň přispívat na životní náklady. Občas tedy zaplatil 500 jüanů nebo i více.

Švagr říkal, že kdykoli někdo pomlouvá Falun Dafa, odpovídá mu: „Moje švagrová praktikuje Falun Dafa. Měla mnoho nemocí a neustále brala léky, ale když začala praktikovat Falun Dafa, její nemoci zmizely. Už více než dvacet let žádné léky neužívá. Stará se o staré lidi a je velmi štědrá. Je laskavá a pomáhá lidem v nouzi. Kdyby byli všichni jako ona, naše společnost by byla lepším místem.“ Švagr se znovu oženil a přestěhoval do jiného města. Každý rok k nám teď s manželkou přijíždí na návštěvu.

Jednat s druhými laskavě a být štědrá se pro mě stalo přirozeností. Mistr mě obdařil požehnáním a Dafa ze mě udělal laskavého člověka. Podobných příběhů mám ještě mnoho a svůj slib naplňuji v souladu s principy Pravdivosti-Soucitu-Snášenlivosti.

(Vybraný příspěvek pro 23. čínskou konferenci Fa na Minghui.org)