Mistr mě ochraňuje v nebezpečích a těžkostech

(Minghui.org) Moje manželka začala v roce 1996 praktikovat Falun Dafa, aby si zlepšila zdraví. Praktikování jí přineslo velký prospěch. Zmizelo její astma, bolesti hlavy, závratě i zdravotní obtíže, které ji trápily po porodu. Zlepšila se také její povaha.

Než začala praktikovat Falun Dafa, často jsme se hádali. Poté, co začala praktikovat, se úplně změnila. Když jsem jí nadával, neměla mi to za zlé a vždy se chovala mile. Opakovaně mi říkala: „Tato praxe je opravdu dobrá. Kdyby sis přečetl Zhuan Falun, pochopil bys to.“

Začal jsem praktikovat v době pronásledování

Jednoho dne jsem vzal do ruky Zhuan Falun, prolistoval ho a náhodou narazil na část „Qigong školy buddhismu a buddhismus“. Když jsem ji dočetl, řekl jsem manželce: „Měla by ses praktikování věnovat celým srdcem. Toto je opravdový Fa. Právě jsem si přečetl tuto část. Jiní by o tom dokázali napsat knihu, ale nedokázali by to vysvětlit tak jasně.“ Odpověděla: „Jak to víš?“ Jen jsem se usmál a nic neřekl.

Vždy jsem se zajímal o qigong a různé kultivační metody. Na začátku devadesátých let jsem vyzkoušel jeden tehdy velmi populární qigong. Měl jsem však pocit, že to není to, co hledám, a proto jsem přestal.

Dne 20. července 1999 zahájil tehdejší vůdce Komunistické strany Číny (KS Číny) Jiang Zemin pronásledování Falun Dafa. Pomyslel jsem si: „Jak mohou tak dobrou praxi očerňovat?“ A tak jsem oficiálně začal praktikovat Falun Dafa.

Protože jsem začal praktikovat tak pozdě, využíval jsem čas k intenzivnímu studiu Fa. Čím více jsem četl, tím jasnější byla moje mysl. Uvědomil jsem si, že jde o pravé učení a příležitost, která se naskýtá jednou za tisíc let. Musím si jí vážit. V té době zaplavovaly televizi, rozhlas i noviny lži o Falun Dafa. Každého praktikujícího obtěžovali policisté na pracovišti nebo pracovníci místních výborů doma. Já jsem však nebyl na jejich seznamu a nikdo mě neobtěžoval.

Pomohl jsem manželce dostat se z tábora nucených prací

Ve druhé polovině roku 2000 byla moje manželka zadržena kvůli tomu, že se v Pekingu zastala Falun Dafa, a byla poslána na tři roky do tábora nucených prací. Zadržovali ji v jednom z nejhorších táborů, v Masanjia. Navštívil jsem ji a před odchodem jí řekl: „Příště si pro tebe přijdu a odvedu tě domů!“

Sám jsem nevěděl, proč jsem si byl tak jistý, že ji příště odvedu domů. Naše děti byly tehdy ještě malé. Synovi nebylo ani deset let a dceři bylo teprve dvanáct. Bylo pro mě obtížné starat se o ně sám. Přes den jsem pracoval a po práci jsem si vyhrazoval čas na studium Fa, cvičení a další činnosti související s Fa. Kromě toho jsem musel rozumně reagovat na stížnosti a obvinění přátel a příbuzných. Přestože jsem byl zaneprázdněný a unavený, nepociťoval jsem hořkost ani stres, protože jsem měl v srdci Mistra a stále jsem mohl svobodně praktikovat.

Moje manželka však v táboře nucených prací takové štěstí neměla. Požádal jsem Mistra, aby posílil její spravedlivé myšlenky, protože jsem doufal, že se z tohoto doupěte zla dostane. Kdykoli jsem měl čas, vysílal jsem proto silné spravedlivé myšlenky, abych posílil ji i ostatní zadržované praktikující, a doufal jsem, že budou brzy propuštěni.

Jednoho dne mi zavolali z tábora nucených prací Masanjia. Oznámili mi, že manželka onemocněla, a nařídili mi, abych přijel s penězi na její léčbu. Pomyslel jsem si, že až se uzdraví, budou ji dál pronásledovat. Odpověděl jsem: „Nepřijedu. Onemocněla kvůli vašemu pronásledování. To není můj problém.“

Po nějaké době zavolal další člověk, který se představil jako velitel oddělení, a řekl: „Raději přijeďte. Vezměte s sebou ještě někoho. Sám ji neunesete. Musíte ji odvézt na léčení.“ Když jsem to uslyšel, v duchu jsem se zaradoval. Věděl jsem, že praktikující ve skutečnosti žádné nemoci nemají. Nebyl to snad falešný projev, který Mistr vytvořil, aby se odtamtud mohla dostat? Souhlasil jsem, že přijedu. Okamžitě jsem nastoupil do autobusu směřujícího do Shenyangu.

Po téměř osmi hodinách cesty jsem dorazil do Shenyangu. Ještě před svítáním jsem si vzal taxi, přijel k táboru Masanjia a čekal u strážního stanoviště. Když dozorci nastoupili do služby, jeden ze starších dozorců mě odvedl do návštěvní místnosti.

Do místnosti vstoupila velitelka s několika dozorci. Oznámila mi: „Leží vzadu.“ Zeptal jsem se: „Je její stav vážný?“ Neodpověděla, ale obrátila se na jednoho dozorce a zeptala se: „Je on také praktikující?“ Dozorce odpověděl: „Ne, nepraktikuje.“ Velitelka mi potom řekla: „Z našeho tábora nucených prací ještě nikdy nikomu nedovolili odjet domů kvůli léčení. Uděláme to takto: podepíšete za ni písemné prohlášení se zárukou.“

Rozhodně jsem odpověděl: „Nic nepodepíšu. Kdo dnes může za druhého člověka něco skutečně zaručit? Ostatně do tohoto stavu se dostala kvůli vašemu pronásledování. Nechci s tím mít nic společného.“ Když to jedna starší dozorkyně uslyšela, vstala a obvinila mě: „Nejste snad její manžel?“ Odpověděl jsem: „Ano, ale nemohu nést náklady vašeho pronásledování.“ Zmlkla.

Velitelka řekla: „Za její léčbu jsme utratili 400 jüanů. Měl byste nám je vrátit.“ Odpověděl jsem: „To není moje věc. Copak onemocněla bez příčiny? Když sem přišla, byla zdravá.“ Velitelka znervózněla a začala přecházet po místnosti. Později řekla: „Dobře. Nemusíte podepisovat prohlášení ani nám platit těch 400 jüanů. Jen zde podepište, že si ji odvezete domů. Musíte si však vzít její spis, nechat ho podepsat vedoucím místní policie a poslat nám ho zpět. Určitě ho odešlete poštou. Kdyby se spis ztratil, měli bychom velké problémy.“

Uvědomil jsem si, že už to nemohu déle protahovat, jinak by to manželka nemusela vydržet. Souhlasil jsem tedy s jejich požadavkem. Zdálo se, že se jim ulevilo, a zavolali mi taxi.

Manželka byla v bezvědomí, a tak jsme ji s taxikářem odnesli do auta. Taxík nás odvezl na autobusové nádraží a tam nás vysadil. Řekl jsem manželce: „Probuď se. Teď už jsme v bezpečí.“ Jako zázrakem otevřela oči a postavila se na nohy. Řekl jsem jí: „Běž se na toaletu převléknout,“ protože měla stále na sobě vězeňský oděv. Koupili jsme si několik vajec k jídlu a autobusem se vrátili domů.

Po příjezdu domů jsem otevřel její spis a uviděl, že v lékařské zprávě byla uvedena diagnóza „epileptická hypochondrie“. Jeden přítel, který byl lékařem, mi řekl, že takovou diagnózu by lékaři nestanovili lehkovážně. Všichni jsme věděli, že nám pomohl Mistr.

Zeptal jsem se manželky, na co tehdy myslela. Odpověděla: „Řekla jsem Mistrovi: ‚Toto není místo, kde bych měla být. Chci se odtud dostat, protože mnoho lidí nezná pravdu o Dafa a já jim chci pomáhat. Mistře, prosím, pomozte mi dostat se ven.‘ Následující den se objevily příznaky nemoci.“

Byli jsme ohromeni tím, jak Mistr projevil svou bezmeznou moc a zachránil manželku z tohoto doupěte zla, protože její nesobecká myšlenka byla v souladu s požadavky Fa. Žádnými slovy jsme nedokázali vyjádřit vděčnost našemu velkolepému Mistrovi!

Překonávání obtíží při šíření pravdy

V té době jsme v naší oblasti neměli místo pro výrobu materiálů objasňujících pravdu a poptávka po nich byla vysoká. Požádal jsem o pomoc přítele, který vlastnil kopírovací centrum. Souhlasil, ale za tisk požadoval vysokou cenu. Tisknout jakékoli informace související s Dafa bylo velmi riskantní. Policisté ho opakovaně varovali, aby takové materiály netiskl, a vyhrožovali, že kdykoli přijdou na kontrolu.

Aby se více lidí mohlo dozvědět pravdu o Dafa, rád jsem zaplatil vyšší cenu. V jeho provozovně jsme vytiskli velké množství materiálů objasňujících pravdu a rozdali je spolupraktikujícím. Někdy na náklady tisku přispívali také ostatní praktikující.

Spojili jsme se s jedním praktikujícím z jiného města, který nám mohl materiály poskytovat. Žil však více než 500 kilometrů daleko. Manželka se sama nabídla, že pro ně bude jezdit. Vstávala brzy ráno, nastoupila do autobusu a cestovala téměř sedm hodin. Potom jí místní praktikující pomohli naložit připravené materiály do autobusu. Domů přijížděla ve dvě hodiny ráno a já jsem ji vyzvedával na autobusovém nádraží.

Kvůli vysoké poptávce po materiálech objasňujících pravdu a značnému riziku spojenému s přepravou jejich velkého množství jsme si později založili vlastní místo pro výrobu materiálů objasňujících pravdu.

Zpočátku jsme si nemohli dovolit auto. Vozil jsem proto spolupraktikující na motocyklu na venkov, kde jsme rozdávali brožury a vyvěšovali transparenty s informacemi o Falun Dafa. Jednou nás zastihlo husté sněžení. Přilbu mi pokryl sníh a sotva jsem viděl na cestu. Při jízdě do kopce se motocykl zastavil. Požádali jsme Mistra o pomoc a po několika pokusech se nám podařilo motor znovu nastartovat. Jeli jsme velmi pomalu a domů jsme se vrátili až po půlnoci. Přestože jsme byli vyčerpaní a hladoví, v srdci jsme pociťovali radost.

Náš okres leží v hornaté oblasti, má velkou rozlohu a husté osídlení. Starší praktikující z naší oblasti dokázali pokrýt pouze jedno blízké město. Na mém motocyklu mohli jet jen tři lidé. Spolupraktikující si proto mysleli, že bychom měli pořídit malou dodávku, aby mohlo šest nebo sedm praktikujících společně vyjíždět rozdávat materiály. Jeden praktikující přispěl částkou 10 000 jüanů. V té době to bylo mnoho peněz. Další praktikující a já jsme také přispěli a koupili jsme ojetou dodávku.

Při každém výjezdu jsme připravili přibližně 800 brožur. Já jsem řídil a spolupraktikující je rozdávali. Během několika let jsme tak navštívili všechna města a vesnice v našem okrese.

Mistr mě ochraňuje v nebezpečích a těžkostech

Rekonstruoval jsem náš dům a ve snaze ušetřit peníze jsem se snažil co nejvíce práce udělat sám. Když jsem motorovou pilou vyřezával otvor pro dveře, způsobil jsem si na levém zápěstí hlubokou, deset centimetrů dlouhou ránu. Šlachy byly přeříznuté a byla vidět kost. Pohled na to byl skutečně děsivý. Přesto z rány nevytekla ani kapka krve a necítil jsem žádnou bolest.

Byl jsem doma sám, ale věděl jsem, že soucitný Mistr je se mnou a vzal na sebe utrpení. Pokusil jsem se pohnout prsty a naštěstí jsem jimi stále dokázal hýbat. Jednou rukou jsem řídil a vyhledal manželku. Klidně jsem jí řekl, že jsem se pořezal na ruce. Když ránu uviděla, byla v šoku.

Přestože bývá obvykle velmi klidná, tentokrát se v panice zeptala: „Neměli bychom jet do nemocnice?“ Odpověděl jsem: „Není potřeba. Jen sežeň gázu a obvaž mi to.“ Udělala, o co jsem ji požádal. Zranění jsem nepřikládal velký význam a doma jsem pokračoval v obvyklých činnostech. Později toho večera jsem si při cvičení všiml, že z rány vytéká žlutá tekutina.

Následujícího rána se rozevřená rána uzavřela. Šel jsem jako obvykle do práce a nikdo si nevšiml ničeho neobvyklého. O několik dní později jsem sám přeházel dvě tuny uhlí do našeho skladu. Necítil jsem žádnou bolest. Přestože se rána zahojila, zůstala po ní dlouhá jizva.

Když se o této události dozvěděli moji přátelé a širší rodina, byli ohromeni. Různá vyšetření a zašití rány by obvykle stály 20 000 jüanů. Tváří v tvář těmto skutečnostem někteří příbuzní, kteří se dříve stavěli proti mému praktikování Falun Dafa, zmlkli.

Výše jsem popsal několik nezapomenutelných událostí ze své kultivační cesty. Řiďme se Mistrovým učením, opravdově se kultivujme a pokračujme ve svých kultivačních cestách.