(Minghui.org) Poté, co jsem v květnu 1995 začal praktikovat Falun Dafa, jsem hluboce pochopil, že musím naprosto důvěřovat Mistrovi a Dafa a spoléhat se na ně.

Mistr mě naučil být dobrým člověkem

Když jsem vyrůstal, myslel jsem jen na to, jak vystudovat vysokou školu, najít si dobrou práci, vydělat peníze, pořídit si velký dům, mít dobrou rodinu a žít šťastně. Celý život jsem se za těmito věcmi hnal, zažíval úspěchy i neúspěchy, ale většinou jsem nebyl spokojený. Teprve když jsem si přečetl Zhuan Falun, dozvěděl jsem se, že skutečným smyslem života je návrat k původnímu pravému já.

Poté, co jsem začal praktikovat Falun Dafa, jsem se v práci, každodenním životě i kultivaci řídil měřítky Fa. Jednou mi například v nedalekém supermarketu vrátili příliš mnoho peněz. Prodavačce jsem podal deset jüanů za zboží, které stálo jen několik jüanů. Myslela si, že jsem jí dal stojüanovou bankovku, a vrátila mi přes devadesát jüanů. Když jsem ji upozornil na chybu, odpověděla: „Ne! Sám si to přepočítejte.“ Vysvětlil jsem jí, že jsem jí dal deset jüanů, ne sto. Podívala se na peníze v zásuvce a nevěřícně, ale vděčně řekla: „Děkuji vám! Děkuji!“

Řekl jsem jí, že mi nemusí děkovat, a vysvětlil: „Jsem praktikující Falun Dafa. Mistr Li od nás vyžaduje, abychom byli dobrými lidmi ve všem, co děláme.“ Objasnil jsem jí pravdu a ona ochotně vystoupila z Komunistické strany Číny (KS Číny) a jejích přidružených organizací.

Mistr mi zachránil život

Jel jsem na elektrokole po pruhu pro pěší. Dodávka zaparkovaná u kraje silnice mi zakrývala výhled na auto vyjíždějící z brány obytného areálu. Nestačil jsem zabrzdit a narazil do něj. Náraz mě srazil na zem a hlava se mi opírala o auto. Okamžitě jsem vykřikl: „Jsem v pořádku!“ Pomyslel jsem si: „Musím vstát,“ a pomalu jsem se zvedl.

Mladý řidič v panice vyskočil z auta a řekl: „Dědo, já vás neviděl. Odvezu vás do nemocnice.“

Přišli dva strážní od vjezdu do obytného areálu. Všem jsem řekl: „Do nemocnice nemusím. Praktikuji Falun Dafa a Mistr Li mě ochrání. Budu v pořádku. Mladíku, přineste mi prosím boty, obuji se.“ Přinesl je, a když jsem zvedl nohu, abych se obul, věděl jsem, že jsem v pořádku.

Přední kolo elektrokola bylo uražené a řídítka ohnutá. Elektrokolo bylo tak poškozené, že se na něm nedalo jet. Tehdy mi bylo sedmdesát let. Jak by mohl člověk v takovém věku po tak silné srážce s autem zůstat bez zranění, kdyby ho Mistr nechránil?

Řidič nabídl, že mi nechá elektrokolo opravit, a já souhlasil. V okolí však nebyla žádná opravna. Řidič řekl, že se po nějaké poohlédne. Jeden ze strážných si zapsal jeho poznávací značku, protože se bál, že se nevrátí. Za chvíli se však řidič vrátil s opravářem jízdních kol.

Když jsem s mladým řidičem jel do opravny, dozvěděl jsem se, že je vysokoškolák. Bál se, že bych se z něj mohl pokusit podvodně vymámit peníze, a proto s sebou přivedl tři spolužáky jako svědky. Člověk v mém věku by po tak silném nárazu obvykle nenechal záležitost jen tak být, a tak jsem mu rozuměl. Snažil se mi dát dvě stě jüanů. Odmítl jsem a řekl: „Raději z nich zaplaťte opraváři.“ Potom jsem jim objasnil pravdu. Tři mladíci vystoupili ze Svazu mládeže a Mladých pionýrů a čtvrtý z KS Číny, Svazu mládeže a Mladých pionýrů.

Za chvíli bylo kolo opravené, ale v opravně neměli náhradní řídítka, a tak jsem ho vyzkoušel s těmi původními. Řekl jsem: „Pokud funguje, je to v pořádku.“ Objel jsem na něm kolečko a všechno bylo dobré. Řidič mi chtěl dát své telefonní číslo, ale řekl jsem: „To je v pořádku,“ a mladíci odešli.

Opraváři jsem řekl: „Přestože jsem s kolem tak silně narazil a hodně ho poškodil, nezranil jsem se. A nežádal jsem od nich žádné peníze. Je to proto, že praktikuji Falun Dafa. Falun Dafa není takový, jak ho líčí v televizi.“ Řekl jsem mu pravdu o Dafa a pronásledování. Vystoupil z KS Číny, Svazu mládeže i Mladých pionýrů.

Na elektrokole jsem dojel na trh, něco nakoupil a vrátil se domů. Manželka tam nebyla. Všiml jsem si, že mám roztržené kalhoty i košili, a tak jsem se převlékl a potrhané oblečení vyhodil, aby ho manželka neviděla a nedělala si starosti. Druhý den ráno si však při mém oblékání všimla škrábance na břiše a zeptala se, co se stalo. Stručně jsem jí tedy situaci vysvětlil.

Překvapilo ji to a ptala se, proč jsem řidiče nechal odjet a ani si nevzal jeho telefonní číslo. Co když budu mít později potíže? Zavolala naše děti, aby přišly. Řekl jsem: „Podívejte, chrání mě Mistr. Jsem v pořádku. Takový malý škrábanec nic není. Nebolí ani nekrvácí. Pořád mohu chodit po schodech a jezdit na elektrokole. Byl bych na tom takhle, kdyby mě Mistr nechránil?“ Když viděli skutečnosti přímo před očima, nemohli nic namítnout. Stali se svědky mimořádné síly Dafa.

Naproti našemu obytnému areálu je přes ulici škola. Jednoho rána jsem vyjel na elektrokole objasňovat pravdu. Rozhlédl jsem se doprava i doleva a neviděl žádná jedoucí auta. Jen u školy stál taxík. Přes ulici jsem přejel po přechodu. Když jsem se dostal před školu, taxík se náhle prudce rozjel. Srazil mě a mě i kolo přimáčkl pod sebe.

Dva strážní od školní brány přiběhli na pomoc. Viděli, že mám nohu i elektrokolo zaklíněné pod autem. Chytili mě za ramena a paže a snažili se mě vytáhnout. Po dlouhém úsilí se jim to nakonec podařilo. Vstal jsem a pohnul nohou. Byla v pořádku a nebolela. Mistr mě znovu zachránil. Jen jsem měl ušpiněnou nohavici. Vyprostili také elektrokolo.

Otočil jsem se a podíval se na taxikáře. Stál tam jako ochromený a opakoval: „Byla to moje vina! Byla to moje vina!“ Řekl jsem mu, aby si nedělal starosti, že z něj nebudu vymáhat peníze, protože jsem praktikující Dafa. Vysvětlil jsem mu skutečnosti o Falun Dafa a pomohl mu vystoupit z KS Číny a jejích přidružených organizací. Pak jsem odjel objasňovat pravdu jinam.

Mistr mi pomohl znovu získat spravedlivé myšlenky a zabránil úřadům v mém pronásledování

Jeden praktikující ze sousedního města si nedokázal udržet charakter a prozradil, že jsem mu zaplatil počítač a tiskárnu. Zástupce ředitele tamního Úřadu 610 a vedoucí oddělení vnitřní bezpečnosti přijeli záležitost projednat s Úřadem 610 a policejní stanicí v mém městě. Poté mě odvezli do střediska pro vymývání mozků.

Odmítal jsem s nimi spolupracovat. Vedoucí oddělení vnitřní bezpečnosti se mě zeptal, zda toho praktikujícího znám. Přiznal jsem, že ano. Vzrušeně se zeptal, kde jsem se s ním seznámil. Řekl jsem mu, že v táboře nucených prací. Pokračoval: „Co kdybyste nám popsal své styky s ním?“ Odpověděl jsem, že jsme žádné styky neměli. Vedoucí nebyl spokojený a řekl: „Už toho na vás hodně máme.“

Odpověděl jsem: „Tak proč se mě ptáte?“ Věděl jsem, že na mě nic nemá, protože do mého jednání s tímto praktikujícím nebyl nikdo další zapojen. Začal jsem mu objasňovat pravdu a řekl: „Pronásledování Dafa, které zahájil bývalý vůdce KS Číny Jiang Zemin, je největší justiční křivdou v dějinách. Jednoho dne budou všechny křivdy vůči Dafa napraveny. Co s vámi bude, až ten den přijde?“

„To může trvat sedmdesát let. Toho se nedožijete.“

„Určitě se toho dožiji,“ odpověděl jsem.

Potom za mnou každý den posílali dva policisty z oddělení vnitřní bezpečnosti, aby mi vyhrožovali. Říkali: „Jestli nepromluvíte, odvezeme vás na stanici a postaráme se, abyste se už nedokázal rovně posadit.“ Také zástupce ředitele Úřadu 610 na mě chodil vyvíjet nátlak a vyhrožoval mi potrestáním podle takzvané „organizační kázně“ KS Číny.

Věděl jsem, že v KS Číny jsou špatní lidé schopní zlých skutků, ale nehodlal jsem s nimi spolupracovat ani zradit žádného praktikujícího. Požádal jsem o papír a pero, abych napsal dopis rodině. Ve skutečnosti jsem však chtěl napsat svou poslední vůli. Napsal jsem: „Pokud zemřu, musíte vědět, že jsem nespáchal sebevraždu. Zabila mě zlá KS Číny.“ Pak v propisce došla náplň. Když jsem vstal, abych si našel jiné pero, objevila se mi v mysli myšlenka: „Máme tak mocný Dafa a všemocného Mistra, čeho se bojím?“ Náhle se mi vyjasnila mysl a uvědomil jsem si: „To mi říká Mistr. Mistr je vedle mě. Čeho se bojím?“ Nedokončenou poslední vůli jsem roztrhal na kousky a vyhodil do koše. Okamžitě jsem se cítil lehce a zbavený všech připoutání.

Zástupce ředitele Úřadu 610 druhý den odjel se svými lidmi. Ředitel Úřadu 610 našeho obvodu mě však stále nechtěl propustit a požadoval, abych napsal prohlášení, že se vzdávám kultivace. Pomyslel jsem si: „Možná mám ještě nějaká připoutání, kterých jsem se nezbavil.“ Rozhodl jsem se zahájit hladovku na protest proti pronásledování, ale měl jsem hrůzu z násilného krmení. Přesto jsem ji zahájil, protože jsem neměl jiné východisko.

O pět dní později přivedl ředitel Úřadu 610 zdravotní sestru, která mě měla násilně krmit. Než vstoupili do mého pokoje, ředitel na dvoře vykřikl: „Všichni ostatní používají k násilnému krmení hadici na vodu. Proč vy používáte tak tenkou hadičku?“

Věděl jsem, že ho zlo v jeho pozadí nutí takto mluvit, aby ve mně vyvolalo strach z násilného krmení. Sestra se mi pokusila změřit krevní tlak, ale odmítl jsem to dovolit. Několik lidí mě přidrželo a sestra se mi pokusila zavést hadičku do nosu. Dvakrát to zkusila a dvakrát neuspěla. Bylo to pro mě těžko snesitelné a zavrtěl jsem hlavou. Sestra přestala.

Ředitel Úřadu 610 řekl: „Vypijte tuhle sklenici mléka a přestaneme se vás pokoušet násilně krmit.“ Řekl jsem mu, že nic nenapíšu. Odpověděl: „Nebudeme po vás chtít, abyste něco psal.“

„Chci domů!“ zvolal jsem.

„Půjdu na vaše pracoviště a řeknu vašemu nadřízenému, aby vás v pondělí odvezl domů,“ odpověděl. Bylo to v pátek.

Zavolal jsem dovnitř pracovníky a řidiče ze svého zaměstnání a požádal ředitele, aby před nimi zopakoval, co mi právě řekl. Uvěřil jsem mu a mléko vypil. Lidé z mého pracoviště odešli a už se nevrátili. Pochopil jsem, že mě oklamali. Problémem bylo mé připoutání ke strachu z násilného krmení. Znovu jsem tedy zahájil hladovku. Pomyslel jsem si: „Pokud mě budou násilně krmit, vykřiknu: ‚Mistře, zachraňte mě!‘“ Nakonec mě nikdo nepřišel přesvědčovat, abych jedl.

Pátého dne této hladovky přišli lidé z mého pracoviště a sousedství a odvezli mě domů.

Mistr mi dal nadpřirozené schopnosti

Svým vnitřním okem nic nevidím, ale Mistr mi dal jiné nadpřirozené schopnosti.

Když jsem byl zadržován ve středisku pro vymývání mozků, podávali oběd v poledne, právě když jsem začínal vysílat spravedlivé myšlenky, a tím mi v tom bránili. Jednoho dne, když se blížilo poledne, jsem si pomyslel: „Ať oběd odloží, abych mohl vysílat spravedlivé myšlenky.“ Když nastalo poledne, skutečně nás nikdo na oběd nevolal. Mnoho lidí křičelo: „Proč nepodávají oběd?“ Začali ho vydávat až ve 12:10, poté, co jsem dokončil vysílání spravedlivých myšlenek.

Jindy jsem šel ke spolupraktikující domů, abych jí pomohl nainstalovat počítačový systém. Po návratu domů jsem nemohl najít přenosný router. Třikrát jsem prohledal tašku i zásuvky, kde jsem ho uchovával, ale nenašel ho. Přemýšlel jsem, zda jsem ho nenechal u praktikující. Bydlela však daleko a cesta tam i zpět by zabrala hodně času. Rozhodl jsem se proto použít schopnost přenášení na dálku, kterou mi Mistr udělil, a přenést router zpátky. Jakmile jsem vyslal tuto myšlenku, otevřel jsem zásuvku a router v ní ležel.

Tyto zkušenosti sdílím, abych poukázal na jednu věc: Náš velký, všemocný Mistr dal svým učedníkům mnoho schopností a mocných nadpřirozených sil. Jen je neumíme používat nebo je nepoužíváme dobře. Možná se příliš bojíme je použít, nebo se ani neodvažujeme věřit, že je máme. To všechno jsou projevy nedostatečného studia Fa a toho, že náš charakter nedrží krok s nápravou Fa. Mistr nám neustále poskytuje náznaky k pochopení. Musíme více a dobře studovat Fa a používat schopnosti, které nám Mistr dává, abychom odstraňovali zlo, chránili sami sebe a zachránili více vnímajících bytostí.