(Minghui.org) Zdravím váženého Mistra! Zdravím spolupraktikující!
Jsem mladý praktikující a Fa jsem získal už při narození, protože oba rodiče praktikují. Přestože jsem vyrůstal v rodině praktikujících, teprve v prvním ročníku střední školy jsem začal přebírat odpovědnost za svou kultivaci. Kdykoli se ohlížím za svou kultivační cestou od té doby, uvědomuji si s pokorou, jak pečlivě se zdá být vše uspořádáno, a připomínám si Mistrova slova:
„Kultivace člověka je důkladný proces a každý aspekt je úzce svázán s dalším. Ani jediný okamžik či krok by neměl být narušen.“ („Další přísné varování“)
Například rok 2024 byl prvním rokem, kdy jsem začal objasňovat pravdu představitelům vlády. Do Canberry jsem se přestěhoval teprve o rok dříve, po absolvování univerzity v Západní Austrálii. Když se ohlédnu zpět, vidím, že všechny projekty Dafa, na kterých jsem se v minulosti podílel, položily základy a pomohly mi získat dovednosti potřebné k tomu, abych mohl vládním představitelům dobře objasňovat pravdu.
Během studia na střední škole jsem často objasňoval pravdu kolemjdoucím u našeho informačního stánku v obchodním centru Perthu. Protože se většina kolemjdoucích zastavila jen na velmi krátkou chvíli, naučil jsem se rychle sdělovat nejdůležitější informace. Tuto důležitou dovednost využívám také při rozhovorech s politiky, kteří mají málo času.
Během pandemie covidu jsem spolupracoval s mladými praktikujícími ve Spojených státech na uspořádání mezinárodní internetové konference mladých praktikujících pro sdílení zkušeností, která probíhala ve čtyřech jazycích. Díky tomu jsem získal cenné zkušenosti se spoluprací s ostatními praktikujícími a koordinací projektů Dafa.
Později jsme v rámci této skupiny mladých praktikujících spravovali účet na sociálních sítích, kde jsme zveřejňovali informační grafiku a animace určené vysokoškolským studentům. Abych mohl pomáhat, naučil jsem se grafickému designu. Tato dovednost se mi následně hodila při vytváření různých informačních materiálů a pozvánek na naše akce v parlamentu.
Nešlo však jen o získávání nových dovedností. Od dětství jsem byl ve srovnání se svou starší sestrou společensky neobratný a uzavřený. Doma jsem vždy patřil k těm tišším a je tomu tak dodnes. Zajímavé však je, že jsem se postupně přirozeně stal sebevědomějším a výřečnějším řečníkem, možná právě díky potřebě komunikovat s lidmi při objasňování pravdy.
Ve škole mi psaní vždy dělalo potíže. Matka říkávala, že psaní není mou silnou stránkou, a nakonec jsem na univerzitě vystudoval statistiku. Při naší práci s poslanci se však bez psaní neobejdeme a nyní připravuji většinu našich informačních podkladů.
Rodičům vděčím za to, že plynně ovládám čínštinu i angličtinu. Zdědil jsem po nich také klidný a věcný přístup, který mi nesmírně pomáhá být lepším koordinátorem a spolupracovníkem.
Když se nad tím zamyslím, připadá mi to jako šťastná souhra okolností. Objasňování pravdy vyžaduje mnoho dovedností, v nichž jsem se vždy považoval za slabého. Teprve když se ohlédnu za tím, jak daleko jsem se dostal, uvědomuji si, kolik toho pro mě Mistr udělal, abych mohl kráčet po této cestě.
Každá těžkost, kterou jsem překonal, mi připadala jako nezbytný odrazový můstek k té další. Rád bych se podělil o některé z nejvýznamnějších kultivačních zkoušek a pochopení, která jsem během těchto let získal.
Bezpodmínečná spolupráce při objasňování pravdy vládním představitelům
Práce s vládními představiteli pro mě byla a stále je procesem zocelování. Uvědomil jsem si však, že přestože je důležité, jak tuto práci vykonáváme, ještě větší důraz bychom měli klást na vzájemnou spolupráci a vlastní kultivaci.
Například většinu našich cest do Canberry v předchozích letech jsme připravovali ve spěchu. Na první letošní cestu jsme se začali připravovat s dostatečným předstihem a žádosti o schůzky i pozvánky na naši akci jsme rozeslali mnohem dříve. Domnívali jsme se, že když adresátům poskytneme více času, obdržíme také více potvrzení účasti.
Po celé týdny však přicházela potvrzení účasti na naší parlamentní akci i na jednotlivých schůzkách jen velmi pomalu. Všichni členové hlavního týmu se zároveň věnovali dalším projektům. Zdálo se, že všechno postupuje pomalu a obtížně, a dosud jsme nepůsobili jako jedno tělo.
Pociťoval jsem úzkost a znepokojení z nedostatečného pokroku, a proto jsem o tom hovořil s dalším koordinátorem. Společně jsme uvažovali, jak bychom se měli dívat do sebe a zlepšit se, aby se situace obrátila k lepšímu.
Pochopil jsem, že všechno závisí na úhlu pohledu a že musím změnit ten svůj. Potřeboval jsem se na věci dívat se spravedlivými myšlenkami. Obtíže v kultivaci jsou dobrou věcí a my bychom je měli vnímat jako zkoušky, kterými máme projít, nikoli jako nepřekonatelné překážky. Uvědomil jsem si také, že jsem už nějakou dobu polevoval při vysílání spravedlivých myšlenek, a okamžitě jsem se rozhodl to napravit.
K mému překvapení se nám na následující koordinační schůzce podařilo sladit rozdílné názory a pohledy, dosáhnout shody a vytvořit jedno tělo. Od té chvíle se situace začala vyvíjet příznivě. Přestože několikrát nastalo něco nečekaného, co prověřilo naše reakce, pokaždé, když jsme se na věci dívali se spravedlivými myšlenkami, všechno do sebe s Mistrovou pomocí zapadlo.
Zkoušky však přicházely dál. V té době jsem měl mnohem více pracovních povinností. Několik velmi zkušených kolegů odešlo za jinými příležitostmi, takže náš tým neměl dostatek zaměstnanců. Pracoval jsem přesčas, abych si osvojil potřebné dovednosti a pomohl zaplnit vzniklé mezery. S blížícím se termínem naší cesty do Canberry však přípravy nabíraly na intenzitě. Někdo musel spolupracovat s ostatními koordinátory, komunikovat s právním vědcem, který se měl připojit k naší delegaci, připravovat podklady a programy schůzek, navrhnout snímky pro naši prezentaci během pracovní snídaně a postarat se o řadu dalších úkolů.
Už tak jsem měl pocit, že je toho na mě příliš, a zdráhal jsem se přijímat další povinnosti. Věděl jsem však, že i ostatní jsou plně vytížení a že s některými úkoly mohu nejlépe pomoci právě já. Vzpomínám si, jak jsem během plánovací schůzky v duchu pociťoval stres ze všeho, co už jsem měl na starosti. Když však přišlo na rozhodování, kdo se čeho ujme, v jediném okamžiku jsem odložil připoutání k pohodlí a dobrovolně se přihlásil k úkolům, pro které jsem měl nejlepší předpoklady. Všichni jsme sledovali společný cíl, a proto jsem musel odložit sobecké myšlenky a spolupracovat s ostatními. Jakmile jsem přestal myslet na vlastní starosti, zjistil jsem, že se mnoho těchto úkolů podařilo vyřešit mnohem snáze, než jsem očekával.
Při přípravě prezentace na naši pracovní snídani jsem měl s dalším praktikujícím rozdílný názor na její obsah. Já jsem upřednostňoval stručnější prezentaci, zatímco druhý praktikující považoval za důležité zahrnout určité podrobnosti. Bylo to velmi stresující období. Prezentaci jsme dokončovali během posledního týdne a já jsem vedle dalších přípravných prací vytvářel její jednotlivé snímky. Zpočátku jsem pociťoval rozmrzelost, ale uvědomil jsem si, že není správné trvat na svém názoru. Položil jsem si otázku: „Podpořil bych tuto prezentaci celým srdcem, i kdyby se mé návrhy neuskutečnily?“ Ano, podpořil. Byl jsem rozhodnut nedovolit, aby má připoutání bránila záchraně vnímajících bytostí.
Přestože s poslanci hovoří jen několik praktikujících, podle mého názoru není žádný dosažený úspěch výsledkem úsilí jednotlivce, ale celé komunity praktikujících, kteří se kultivují a nezištně se vzájemně podporují. Během tohoto procesu jsem viděl praktikující, kteří dokázali odložit své dřívější silně zakořeněné představy. Viděl jsem praktikující, kteří bezpodmínečně spolupracovali, a také to, jak australští Dafa učedníci vytvořili jedno tělo.
Všechno, s čím se v kultivaci setkáme, je dobrá věc
Po krátkou dobu jsem působil ve středisku asistentů v Canbeře. Být asistentem znamenalo spolupracovat s praktikujícími a porozumět jejich problémům, abychom mohli vytvořit jedno tělo. Začali jsme proto praktikující navštěvovat a zjišťovat jejich názory.
Jeden z praktikujících, které jsme navštívili, se nedlouho předtím přestěhoval z pevninské Číny. Rozhovor jsme zahájili otázkou, co by se podle jeho názoru mělo v Canbeře změnit. K našemu překvapení se otočil, ukázal na mě a prohlásil, že bychom měli začít změnou mé osoby. Potom začal vyjmenovávat všechno, co mu na mně vadilo, přičemž mnoho jeho výtek nedávalo smysl. Například mi vyčinil za to, že mám ve zvyku překládat si ruce na hrudi, a poučil mě, že bych místo toho měl držet ruce složené jako Mistr, protože to je znak osvícené bytosti.
Vznesl i další obvinění, která zde nebudu vypisovat. V tu chvíli jsem však okamžitě cítil, jak mi krev stoupá do hlavy. Připadal jsem si ukřivděný a měl jsem silné nutkání se bránit. Poněkud komické bylo, že zatímco mě kritizoval, musel jsem jeho výtky současně překládat praktikujícímu, který neuměl čínsky a vůbec nechápal, proč se to děje.
Vzpomínám si, že jsem se tomuto praktikujícímu snažil vysvětlit, že některé jeho výtky vycházejí pouze z nepochopení okolností. Když má vysvětlení nepřijal, vybavila se mi Mistrova slova:
„Poté co dojde k takovémuhle sporu, měli bychom si především zachovat chladnou hlavu a neměli bychom se k tomu stavět jako ten druhý člověk. Samozřejmě, můžeme věc laskavě vysvětlit a není problém, když tu záležitost objasníme. Ale neměli byste k tomu být příliš připoutáni.“ (Přednáška čtvrtá, Zhuan Falun)
Pro tohoto praktikujícího bohužel příležitost kritizovat mě předčasně skončila, protože jsem musel odejít dříve. Když jsem však jel autem domů, cítil jsem, jak v mé mysli zuří boj.
Na jedné straně jsem měl pocit, že se ke mně zachoval velmi nespravedlivě. Neustále jsem přemýšlel o tom, jak nelogické všechny jeho výtky byly a jak mi ukřivdil. Na druhé straně jsem se snažil zachovat si věcný odstup, povznést se nad emocionální útoky a rozpoznat, v čem bych se přesto mohl zlepšit, bez ohledu na to, zda jeho kritika dávala logický smysl.
Vzpomínám si, jak jsem si položil řečnické otázky: „Jsem snad někdo, koho nelze kritizovat? Ne. Dokážu pokorně přijmout jakoukoli kritiku? Ano.“ Jádrem mého vnitřního konfliktu byla pýcha a připoutání k vlastní pověsti, o kterou jsem měl pocit, že jsem přišel, když jsem byl před ostatními zostuzen. Skutečně jsem měl pocit, jako bych zápasil sám se sebou, dokud spravedlivé myšlenky nepřevládly nad mými lidskými představami.
Řešením bylo vzdát se pýchy a přijmout pokoru. Uvědomil jsem si také, že skutečně existují oblasti, v nichž bych se mohl zlepšit. Pokud jde o překřížené ruce na hrudi, přestože jsem tím nechtěl projevit žádnou neúctu, už dříve jsem přemýšlel, zda jsem se poté, co jsem se stal asistentem, podvědomě nezačal chovat arogantněji. Přijal jsem tedy tuto kritiku jako upozornění, že bych měl pracovat na své pokoře.
Vybavilo se mi čínské přísloví „Radovat se, když nás někdo upozorní na naše chyby“, a skutečně jsem pocítil radost, že jsem objevil další oblast, v níž se mohu zlepšit. Byla to také nezapomenutelná zkouška bezpodmínečného dívání se do sebe a snahy najít každou příležitost ke zlepšení.
Jak ale poznáme, že jsme zkouškou charakteru skutečně úplně prošli? Nad touto otázkou jsem se zamyslel při jedné návštěvě Perthu, když jsem sdílel zkušenosti s přítelem, který také praktikuje. Vyprávěl jsem mu o různých obtížích, se kterými jsem se setkal při koordinaci práce s vládními představiteli v Canbeře, a v duchu jsem měl za to, že zkouškami charakteru, které jsem mu popisoval, jsem už prošel. Kupodivu mi však během vyprávění stále dával rady a doporučení, jak bych těmito zkouškami mohl projít.
Pomyslel jsem si: „Vždyť už jsem tyto těžkosti překonal. Proč se mi stále snaží pomáhat, abych jimi prošel?“ Potom jsem si položil otázku: „Jak vlastně poznám, že jsem zkouškou opravdu prošel?“ Zatímco jsem o tom přemýšlel, přítel začal vyprávět o těžkostech, kterými v poslední době procházel. Zmínil jednu zkoušku, kterou přirovnal k výstupu na vysokou horu a kterou pro něj bylo psychicky obtížné nechat za sebou. Uvědomil jsem si, že je to pro mě určité upozornění.
Myslím, že někdy dokážeme těžkost vydržet, ale v mysli v ní stále zůstáváme uvězněni. Představte si, že se vám konečně podaří projít nebezpečným horským průsmykem, ale vzpomínky na jeho nástrahy vás stále pronásledují. Pochopil jsem, že skutečným ukazatelem toho, zda jsme těžkost úplně překonali, může být právě pocit vděčnosti za to, že jsme jí mohli projít. Podle mého pochopení tato vděčnost částečně pramení ze skutečného uvědomění si vzácnosti ponaučení, které nám zkouška přinesla a bez něhož bychom se nemohli zlepšit. Vždyť právě zlepšování je v kultivaci nejdůležitější.
Napadlo mě přirovnání: Přestože jsem většinu zkoušek charakteru překonal, kdybych každou z nich zvládl pouze z 90 procent, nakonec bych i svou kultivaci dokončil jen z 90 procent, a nedosáhl bych tak standardu potřebného k dovršení. Požadavky kultivace jsou přísné.
Myslím si, že vděčnost je důležitá také proto, že působí jako protijed proti jakékoli zášti, která může narušit spravedlivé myšlenky kultivujícího. Vydržet je snadné, odpustit je těžké, ale cítit vděčnost je ještě těžší.
Přemýšlel jsem o tom, co Mistr řekl v přednášce australským praktikujícím v roce 2007. Nejde o jeho přesná slova, ale uvedl, že princip považovat všechno, s čím se v kultivaci setkáme, za dobrou věc, je absolutní pravdou. Kolik lidí to však dokáže skutečně pochopit a upřímně podle toho jednat? Zvlášť když už samotné projití zkouškou může být dost obtížné.
Myslím si, že úhel pohledu, jinými slovy spravedlivé myšlenky, je důležitý, protože kultivace je náročná. Čas od času si musím připomínat, že každá těžkost je odrazovým můstkem a že čím větší je obtížnost, tím dále se člověk může dostat.
Výše uvedené je mé omezené pochopení. Prosím, upozorněte mě na cokoli nevhodného.
Děkuji, Mistře! Děkuji, spolupraktikující!
(Předneseno na Australské konferenci Fa 2026)
Copyright © 1999-2026 Minghui.org. Všechna práva vyhrazena.