Čínská Fahui | Od strachu ze smrti k praktikování Falun Dafa

(Minghui.org) Zdravím Vás, Mistře!

Letos je mi 77 let a mám radost, že se mohu podělit o své kultivační zkušenosti na 23. čínské konferenci sdílení kultivačních zkušeností pořádané webem Minghui.org (Čínské Fahui).

Smrti jsem se bála už od dětství

Z nějakého důvodu jsem se smrti bála už odmala. Když jsem chodila na základní školu, učitel mě někdy pověřil, abych při školních sportovních závodech nesla vlajku v čele naší třídy. Pokaždé jsem se bála, že se závodů nedožiji. Maminka mi na ten den vždy uvařila vajíčka ke svačině, a tak jsem se těšila, ale zároveň jsem měla strach, že předtím zemřu.

Ve dvaceti letech jsem se vdala a otěhotněla, ale bála jsem se, že při porodu zemřu. Neustálé negativní myšlenky zhoršovaly mé zdraví a dítě se narodilo předčasně, přibližně v sedmém měsíci těhotenství. V šestinedělí jsem nemohla pořádně jíst ani spát. Velmi jsem trpěla a bála se hromů i deště. Můj strach byl tak silný, že jsem dokonce uvažovala o pálení kadidla a modlitbách k někomu, kdo by mě ochránil.

Když mi bylo 27 let, zdálo se mi o člověku v modrém rouchu, který mi řekl, že mi v podsvětí chtějí prodloužit život. Držel v ruce evidenční knihu a prodloužil mi život o několik desetiletí. Od té doby jsem se smrti přestala bát.

Když jsem začala praktikovat Falun Dafa, vzpomněla jsem si na tuto událost a uvědomila si, že nade mnou Mistr bděl, abych jednoho dne mohla praktikovat Falun Dafa a naplnit své poslání pomáhat zachraňovat lidi. Praktikující už nespadají pod pravomoc podsvětí, ale pod pravomoc Mistra, který naše jména ze seznamu podsvětí vymazal.

Měla jsem štěstí, že jsem mohla začít praktikovat Dafa a získat nový život

Na jaře roku 1999 jsem náhle začala stále více slábnout. Nedokázala jsem chodit ani vstát z postele. V nemocnici mi lékař diagnostikoval glomerulonefritidu. Hladina hemoglobinu činila 6 g/dl, zatímco běžné rozmezí u žen je 12–16 g/dl, což svědčilo o těžké anémii. V nemocnici jsem zůstala více než dvacet dní. Měla jsem nafouklé břicho a byla jsem slabá. Lékař mi řekl: „Tato nemoc se obtížně léčí. Doporučuji vám vyzkoušet qigong.“ Před nedalekým kinem jsem našla místo, kde qigong cvičilo mnoho lidí. Tehdy jsem ještě nevěděla, o jaký druh qigongu jde.

Druhý den ráno jsem se s pocitem těžkého těla dovlekla na cvičební místo. Naučila jsem se pohyby a začala cvičit. Vydržela jsem hodinu, ale měla jsem velmi nafouklé břicho a potřebovala močit, takže jsem cestou domů musela třikrát na toaletu. Tu noc jsem tvrdě spala. Když jsem se druhý den ráno probudila, cítila jsem se lehká a svěží a břicho už jsem neměla nafouklé. Byla jsem plná energie, měla jasnou mysl a projasněný zrak – cítila jsem se zdravá! Byla jsem ohromená: Co je to za praxi? Nemohla jsem si vzpomenout na její název! Jela jsem na kole ke kinu, abych se zeptala. Někdo mi řekl, že je to Falun Dafa.

Začala jsem praktikovat Falun Dafa. Všechny mé nemoci zmizely a vrátila jsem se k normálnímu životu. Jsem Mistru Li vděčná, že mě zachránil a dal mi nový život.

Začíná pronásledování

V červenci téhož roku, tedy v roce 1999, zahájil bývalý vůdce Komunistické strany Číny (KS Číny) Jiang Zemin kruté pronásledování Falun Dafa, protože žárlil na jeho oblibu. Příslušníci místní policejní stanice věděli, že praktikuji Falun Dafa, zabavili mi občanský průkaz a násilně zrušili naše cvičební místo. Přišla jsem tak o prostředí pro skupinové cvičení.

Říkala jsem si: Falun Dafa učí lidi být dobrými a my neporušujeme zákon. Proč je tedy tato praxe zakázaná? Poté, co jsem začala praktikovat Dafa, se mi zlepšilo nejen zdraví, ale i povaha. Dříve jsem se hádala, nadávala a vždy si myslela, že mám pravdu. Po zahájení praktikování tyto zlozvyky zmizely a začala jsem se ke všem chovat laskavě. Falun Dafa změnil mou povahu a zbavil mě zdravotních potíží, přesto mi KS Číny zakazuje praktikovat. Propaganda proti Dafa je lživá. Nevěřila jsem jí a nemohla otřást mým odhodláním. Začala jsem tedy praktikovat sama doma.

Několik sousedů také praktikovalo Falun Dafa a chodilo ke mně domů studovat Fa. Když nás přišla obtěžovat policie, sousedé se báli, ale já vytrvala. Když mě policisté kontaktovali, vysvětlovala jsem jim pravdu o Dafa a dávala jim informační materiály.

Jednomu policistovi jsem řekla: „Chtěl jste, abych vám přinesla nějaké materiály o Falun Dafa. Tady jsou.“

Zeptal se: „Odkud je máte?“

„Našla jsem je u dveří. Nevím, kdo je tam nechal. Podívejte se na ně! Když seženu další, přinesu vám je.“ Informační materiály jsem na policejní stanici nosila dál.

Doručovala jsem je také na úřady a zasouvala je pod dveře. Pokud byly dveře kanceláře otevřené, vešla jsem dovnitř, vytáhla z kapsy časopis Minghui s informacemi objasňujícími pravdu a položila ho na knihovnu, aby si ho zaměstnanci mohli přečíst. Mnohokrát jsem zašla na úřad pro občanské záležitosti. Když se mě někdo zeptal, proč jsem přišla, odpověděla jsem, že tam potřebuji něco vyřídit. Pokud v kanceláři nikdo nebyl, nechala jsem tam brožuru.

Tímto způsobem objasňuji pravdu i nadále. V neděli chodím do školních budov a doručuji materiály objasňující pravdu do kabinetů učitelů. Připravuji balíčky informačních materiálů pro různá oddělení. Některé materiály tisknou spolupraktikující, jiné píšu ručně. Jednou v neděli jsem šla doručit materiály do budovy pro učitele. Když jsem otevřela dveře v prvním patře, někdo tam stál. Nepozdravila jsem ho a šla rovnou nahoru. Vystoupala jsem o dvě patra výš a on šel za mnou. Neměla jsem možnost materiály nechat na místě, a tak jsem musela sejít zpátky dolů.

Když jsem dorazila do prvního patra, ten člověk se mě zeptal, co tam dělám. Řekla jsem: „Hledám jednu učitelku.“

Odpověděl: „Dnes je neděle a ona tu není, ale později sem přijde její manžel.“

Řekla jsem: „Nemohu čekat. Mohl byste jí prosím předat tento balíček?“

Odpověděl: „Prostě ho tam položte.“ Položila jsem materiály a odešla z budovy.

S Mistrovým požehnáním se mi podařilo ve školní budově zanechat velkou tašku materiálů objasňujících pravdu. Později jsem slyšela, že si je přečetlo mnoho učitelů. Škola byla velmi blízko mého domova a později jsem učitelům i řediteli pomohla vystoupit z KS Číny a jejích přidružených organizací.

Cesta do Pekingu na obranu Dafa

Když v červenci 1999 začalo pronásledování Falun Dafa, ostatní praktikující odjížděli do Pekingu potvrzovat Dafa. Nevěděla jsem, jak se tam dostat, ale protože Mistrovi křivdili a Dafa byl pronásledován, byla jsem odhodlaná do Pekingu jet, potvrdit Fa a zastat se Dafa.

Dne 18. července 2000 jsem odešla z domova. V batohu jsem měla 200 jüanů, několik vajec, kukuřici, dva melouny a čtyři samolepky s nápisy o Falun Dafa. Cestou jsem několikrát přestupovala mezi autobusy, až jsem konečně dorazila na náměstí Tiananmen v Pekingu. Koupila jsem si vstupenku a vešla dovnitř. Po průchodu několika branami bylo potřeba koupit další vstupenky, abych mohla pokračovat. Vstupenky byly drahé a tolik peněz jsem neměla. Peníze, které mi zbyly v tašce, jsem potřebovala na cestu domů. Bez vstupenky mě dál nepustili. Zoufale jsem se podívala k bráně a uviděla člověka, který se na mě usmíval. Když jsem se podívala pozorněji, vypadalo to, že mě poznává, a pokynul mi, abych vstoupila. Já jsem ho však nepoznávala. Přesto jsem vešla.

Když jsem vystoupala na vrchol městské brány a podívala se dolů, všude jsem viděla policisty. Kvůli strachu jsem však neměla dostatek spravedlivých myšlenek a nedokázala jsem řádně potvrdit Fa zvoláním: „Falun Dafa je dobrý!“ Při psaní těchto řádků pláču.

Od brány Tiananmen jsem odcházela s těžkým srdcem. Neudělala jsem to, kvůli čemu jsem přijela. Všechny čtyři samolepky stále ležely nepoužité v batohu. Stála jsem před bránou, dívala se na ni, sklonila hlavu a plakala. Jeden policista si mě všiml, poplácal mě a řekl: „Babičko, nebuďte smutná. Ještě se sem vrátíte.“

Chtěla jsem si najít místo k sezení. Vešla jsem na malý dvůr obehnaný zdí a posadila se na židli. Pak tam přišli hlídkovat dva policisté. Odešla jsem tedy a odjela autobusem na vlakové nádraží v Tianjinu, kde jsem chtěla vylepit samolepky. Tu noc hlídková vozidla prohledávala les před nádražím. V lese byli prodejci, ale nemohla jsem najít místo, kam bych samolepky nalepila. Blížil se příjezd mého vlaku, ale rozhodla jsem se, že neodjedu, dokud je nevylepím. Pod rouškou tmy jsem dvě nalepila na velkou ceduli na nádraží v Tianjinu. Když jsem nastoupila do vlaku, nalepila jsem po jedné na obě strany okna. Po cestě dlouhé přes 3 000 li, přibližně 1 000 kilometrů, jsem druhý den ráno vystoupila z vlaku. Obě samolepky byly v okně stále velmi dobře vidět.

Po třech dnech jsem se bezpečně vrátila domů. Děti se na nic neptaly a chovaly se, jako by se nic nestalo. Tu noc se mi zdálo, že Mistr drží v ruce knihu Dafa. Pochopila jsem, že mě tím vede k tomu, abych více studovala Fa. Byla jsem mu velmi vděčná.

Malování slov „Falun Dafa je dobrý“ na veřejných místech

Po návratu z Pekingu jsem pokračovala v potvrzování Fa. Pomocí šablony jsem úhledně malovala slova „Falun Dafa je dobrý“ na sloupy elektrického vedení. Šablonu mi vyrobil praktikující z jiného regionu. Koupila jsem štětec a kbelík červené barvy a pečlivě nanášela nápisy na betonové sloupy. Namalovala jsem je dokonce i na dveře a okna policejní stanice. Noční hlídač ze staveniště se přišel podívat, co dělám, ale nezastavil mě. Když jsem spotřebovala celý kbelík barvy, šla jsem domů.

Druhý den se policisté snažili zjistit, kdo nápisy vytvořil. Chodili do domů praktikujících, které měli na seznamu, přelézali zdi a skákali do dvorů. Navštívili také prodejny barev. Mluvili i s nočním hlídačem, který jim řekl, že to udělala mladá žena v červeném vršku a bílých botách. Ve skutečnosti mi tehdy bylo 51 let.

O tři noci později, když jsem zavřela svůj malý obchod s potravinami a chystala se uložit vnuka ke spánku, někdo zaklepal na dveře. Ozvali se lidé, kteří prý chtěli koupit chléb. Řekla jsem, že už je pozdě, a neotevřela. Pak někdo řekl: „Jsme z policejní stanice. Otevřete. Potřebujeme se vás na něco zeptat.“

Odpověděla jsem: „V noci dveře neotevírám. Před několika dny se mi do obchodu vloupali lupiči a rozbili okna. Vyběhla jsem ven, pronásledovali mě a málem mě ubili k smrti. Volala jsem na policejní stanici, ale žádné policisty jste neposlali. Utekla jsem do štěrkovny, abych si zachránila život.“

Jeden z nich odpověděl: „Víme, že jste po tom incidentu volala policii. Teď vám mezerou ve dveřích ukážu svou vizitku. Jsem velitel policejní stanice.“

Řekla jsem: „Nevěřím vám. Jsem stará žena, doma se starám o vnuka a nikdo jiný tu není. Dveře vám neotevřu.“

Odpověděl: „Aha, vy jste stará paní,“ a pak odešli.

Po jejich odchodu jsem dala šablonu a červenou košili do kamen a spálila je. Materiály objasňující pravdu jsem schovala pod koberec pod postelí. Kolem čtvrté hodiny ráno někdo násilím otevřel dveře obchodu a dovnitř vtrhlo několik policistů. Všude svítili baterkami a něco hledali. Držela jsem tehdy svého tříletého vnuka, který strachy hlasitě plakal. Dlouho prohledávali obchod, ale nic nenašli a odešli.

Poté před mým domem každý den parkovala policejní auta. Po několika dnech začali policisté chodit i do obchodu. Tři nebo čtyři seděli uvnitř a neodcházeli. Čekali a sledovali, zda nepřijdou nějací praktikující. Tehdy jsem žádné místní praktikující neznala, jen syna jednoho z nich, který mi nosil materiály objasňující pravdu.

Toho rána mladý praktikující opět přišel a přinesl mi Mistrovy nové články a výtisk Týdeníku Minghui. Protože policisté přicházeli každý den, napadlo mě, že pokud přijdou znovu, přiznám se, že jsem nápisy vytvořila já. Řekla jsem mladému praktikujícímu, o čem přemýšlím. Odpověděl: „Nesmíte se přiznat.“ Pochopila jsem, co tím myslí: neudělala jsem nic špatného, a proto bych se neměla k ničemu přiznávat.

Když mladý praktikující odešel, přečetla jsem si Mistrovy nové články a Týdeník Minghui. Poté přišel velitel policejní stanice se svými kolegy. Velitel seděl na pohovce, mlčel a tvářil se velmi vážně. Řekla jsem tedy: „Chodíte sem každý den. Myslíte si, že jsem ty nápisy ‚Falun Dafa je dobrý‘ na sloupy elektrického vedení venku namalovala já? Jestli ano, tak to jsem opravdu úžasná!“ Srdečně jsem se zasmála a oni se rozesmáli také. Potom jsem jim vyprávěla o tom, co jsem četla v Týdeníku Minghui.

Při objasňování pravdy jsem se cítila velmi dobře. Mluvila jsem se smíchem a oni poslouchali a také se smáli. Potom velmi zdvořile odešli. Kvůli namalovaným nápisům už mě nikdy neobtěžovali. Jen těsně jsem unikla nebezpečí. Byla jsem Mistrovi vděčná, že poslal spolupraktikujícího, aby mě upozornil. Jinak by následky byly nepředstavitelné.

Rozdávání knihy Devět komentářů ke komunistické straně

Po pronásledování v táboře nucených prací jsem se v roce 2004 vrátila domů a snažila se držet krok s postupem nápravy Fa. Věnovala jsem se objasňování pravdy a pomoci při zachraňování lidí. Mnoho lidí oklamaly lži KS Číny a my praktikující musíme pomáhat Mistrovi je zachránit. Když vyšla kniha Devět komentářů ke komunistické straně, ostatní praktikující ji ve velkém rozdávali dům od domu. V noci jsem jezdila na kole s velkou taškou plnou výtisků Devíti komentářů ke komunistické straně a dalších materiálů objasňujících pravdu a rozdávala je na venkově. Pokaždé jsem obvykle ujela deset až patnáct kilometrů, přibližně šest až deset mil. Domů jsem se vracela v šest hodin ráno, promočená rosou. Jednoho rána jsem šla rozdat Devět komentářů ke komunistické straně do sborovny základní školy. Výtisky jsem položila na velký podnos a přikryla je. Když jsem je odkryla, zazářilo z nich stříbrné světlo. Věděla jsem, že Devět komentářů ke komunistické straně má božskou moc a není to obyčejná kniha.

Když jsem bydlela u jednoho ze svých dětí, soustředila jsem se na to, abych pomohla co nejrychleji zachránit lidi, a rozdávala jsem DVD objasňující pravdu. Ve velké budově bydlelo mnoho stavebních dělníků. Vysvětlovala jsem jim pravdu o KS Číny a přesvědčovala je, aby vystoupili ze strany a jejích přidružených organizací. Skupiny dělníků přicházely a odcházely a já jim objasňovala pravdu a přesvědčovala je, aby vystoupili z KS Číny a jejích mládežnických organizací. Nikoho jsem nevynechala. V hale jsem pouštěla DVD s Devíti komentáři ke komunistické straně a po každém promítání mě několik lidí požádalo o pomoc s vystoupením. Jednou jsem mladému muži dala výtisk Devíti komentářů ke komunistické straně. Jeho spolubydlící se mě pak zeptal: „Jakou knihu jste mu dala? Četl ji celou noc. Mohl bych také jednu dostat?“ Dala jsem mu výtisk, který si také přečetl, a když později odcházel, vzal si knihu s sebou.

Když přijel vedoucí firmy navštívit dělníky, nechala jsem mu na čelním skle auta DVD. Při další návštěvě mě vyhledal a chtěl se se mnou setkat. Ten den jsem právě hnětla těsto a měla od něj celé ruce. Přesto trval na tom, že mi potřese rukou. Věděla jsem, že se na DVD podíval a pochopil pravdu. Později jsem litovala, že jsem mu nenavrhla vystoupení z KS Číny a jejích přidružených organizací.

Objasnila jsem pravdu o Falun Dafa skupině hasičů a jejich veliteli. Velitel vystoupil z KS Číny a jejích přidružených organizací. Dal mi také jména více než deseti dalších lidí, kteří s ním přišli a také chtěli vystoupit z organizací KS Číny. Když některá skupina dělníků odcházela, dala jsem každému materiály objasňující pravdu, aby si je odnesl domů. Někteří dlouhodobí obyvatelé mě občas zdravili slovy „Falun Dafa je dobrý“ a já jim odpovídala stejně.

Jednou mi jeden vedoucí řekl: „Babičko, amulet, který jste mi dala, je velmi účinný! Vzal si ho kolega z práce. Když měl autonehodu, další dva lidé zemřeli, ale on zůstal v pořádku.“ Měla jsem velkou radost, že byl tento člověk ochráněn. Mistr je tak soucitný.

Vytrvale seznamuji lidi s fakty o pronásledování

S několika dalšími praktikujícími jsme se při objasňování pravdy dům od domu rozdělili do dvou skupin. V každé byli dva praktikující a postupně jsme procházeli všechny ulice v okolí. Každé skupině se obvykle podařilo přesvědčit třicet až čtyřicet lidí, aby vystoupili z KS Číny, takže dohromady jsme pomohli sedmdesáti až osmdesáti lidem. Jednou jsme při objasňování pravdy narazili na člověka, který věřil lžím KS Číny. Nechtěl nás poslouchat a hádal se s námi.

Ukázala jsem mu amulet s nápisem „Pravdivost-Soucit-Snášenlivost“ a řekla: „Také máme rodiny a práci a jsme velmi zaneprázdnění. Přišli jsme vám pomoci zachránit se! Je zima a mrzne. Jsme tu proto, abychom vám pomohli vyhnout se katastrofě. Děláme to pro vaše dobro.“

Muž náhle popadl amulet a řekl: „Vystupuji, vystupuji! Jsem člen strany a pocházím z jiného města.“ Zapsali jsme jeho jméno a on vystoupil z KS Číny. Když jsme odcházeli, opakovaně nám děkoval. Velmi nás to dojalo, protože jsme pochopili, že moc Pravdivosti–Soucitu–Snášenlivosti odstranila přízrak KS Číny, který ho ovládal.

V jedné vesnici jsem potkala lidi, kteří neznali pravdu o Dafa. Nechtěli poslouchat a jeden z nich řekl: „Jak se opovažujete sem přijít? Nahlásím vás na policejní stanici.“

Usmála jsem se a odpověděla: „Vypadáte jako velmi laskavý člověk. To byste neudělal.“

Když to uslyšel, odložil telefon a už nic neřekl. O několik let později jsme se spolupraktikujícím do té vesnice vrátili a potkali ho znovu. Tentokrát pravdu ochotně přijal.

Zima se mění v jaro a my rok co rok vytrvale objasňujeme pravdu, rozdáváme materiály a vyvěšujeme transparenty s nápisem „Falun Dafa je dobrý“. V jedné vesnici si před domem povídala skupina lidí. Přišli jsme k nim, promluvili s nimi a všichni vystoupili z KS Číny a jejích přidružených organizací. Někteří použili pseudonymy, jiní svá skutečná jména. Vytáhla jsem transparent a pokusila se ho pověsit na strom, pod kterým odpočívali. Ani po několika pokusech se mi ho však nepodařilo zavěsit. Jeden člověk ho vzal a pověsil na strom před svým domem.

Po mnoho let jsem téměř nikdy nevynechala vyvěšení transparentů 25. dubna, 13. května na Světový den Falun Dafa, 20. července, kdy bylo oficiálně zahájeno pronásledování, nebo během lunárního nového roku. Pokud žádné transparenty nejsou k dispozici, koupím látku, napíšu na ni nápis a pověsím ji venku.

Jednou v zimě byly u kanceláře starosty obce vyvěšeny slogany a obrázky očerňující Falun Dafa. Bylo chladno, ale vyjela jsem tam na elektrokole. Když jsem dorazila, byl v kanceláři pouze obecní účetní. Řekla jsem: „Potřebuji mluvit se stranickým tajemníkem.“

Účetní mi odpověděl, že tam není. Řekla jsem: „Dejte mi prosím jeho telefonní číslo, zavolám mu.“ Potom jsem vešla dovnitř, strhla ze zdi nástěnku očerňující Falun Dafa, schovala ji pod kabát a odešla.

Letos KS Číny vyvěsila v našem městě na třech různých místech tři transparenty pomlouvající Falun Dafa. Požádala jsem Mistra o pomoc a všechny tři strhla.

Zázraky na mé cestě

Během vlny podávání trestních oznámení na bývalého vůdce KS Číny Jiang Zemina za pronásledování Falun Dafa se přidali i spolupraktikující z mého okolí. Doma jsem si také zřídila malé místo pro výrobu materiálů objasňujících pravdu. Praktikující z jiných oblastí přispěli penězi na potřebný materiál a já vyráběla další a další várky informačních materiálů.

Někdy jsem je v noci rozdávala v okolních vesnicích. Jednou jsem právě přijela do vesnice, zaparkovala elektrický skútr a chystala se rozdávat materiály, když si mě někdo všiml a začal mě sledovat. Postavila jsem se ke zdi a vyslala spravedlivé myšlenky, aby mě ten člověk nemohl vidět. Jakmile jsem tuto myšlenku vyslala, prošel po cestě kolem mě s rozsvícenou čelovkou a mumlal si: „Kam se poděla? Právě jsem ji viděl. Kam se poděla?“ Prošel těsně kolem a stále si něco mumlal. Dokončila jsem rozdávání materiálů, vrátila se ke skútru a odjela domů.

Musíme také pomáhat zachraňovat pracovníky veřejné bezpečnosti, prokuratury a soudů. Pomáhala jsem jim psaním dopisů a objasňovala pravdu příslušníkům policejních stanic a oddělení domácí bezpečnosti. Sama jsem byla zadržena více než desetkrát. Tito lidé jednají podle pokynů KS Číny, neznají pravdu a v nevědomosti pronásledují Falun Dafa. Nemají budoucnost. I oni jsou vnímající bytosti, a proto je musíme zachránit.

Pomáhala jsem zachraňovat spolupraktikující a napsala mnoho dopisů zaměstnancům věznic. Vedoucí vězeňského Úřadu 610 později poznal pravdu a byl přeložen na jinou pozici. Věděla jsem, že byl zachráněn.

Při jiné příležitosti byli během našeho objasňování pravdy zatčeni tři praktikující. Policisté mi řekli, abych zůstala stát na místě, ale pak na mě zapomněli a odešli. Když si na mě vzpomněli a začali mě hledat, byla jsem už pryč. Praktikující byli následně nezákonně odsouzeni ke třem letům vězení. Po celé tyto tři roky mě příslušníci oddělení domácí bezpečnosti stále hledali. Syn mi řekl, abych se šla schovat do města a vrátila se domů, až budou praktikující propuštěni. Pět dní jsem se skrývala u syna. Pak jsem v duchu řekla Mistrovi: „Mistře, nemohu zůstat bez domova. Musím se vrátit a dělat to, co mám dělat.“

Druhý den jsem se tedy vydala domů. Cestou jsem zašla k jedné praktikující a požádala ji, aby mi pomohla nahrát pořady rádia Minghui. Když jsem odcházela, začalo pršet a ona mi dala kabát. Pršelo velmi silně. Zastavilo několik aut a řidiči mi nabízeli odvoz domů, ale odmítla jsem. O chvíli později vedle mě zastavilo další auto a také tento řidič mi nabídl, že mě odveze. Znovu jsem odmítla. Déšť nepřestával a boty jsem měla promočené. Když jsem doma vyšla po schodech a sundala si kabát, zjistila jsem, že kabát, který mi praktikující dala na ochranu před deštěm, je úplně suchý. A suchá jsem byla i já. Byla jsem ohromená: Mistr mě ochránil! Hluboce mě to dojalo a po tvářích mi stékaly slzy vděčnosti.

Stále mám mnoho lidských připoutání, kterých jsem se nezbavila, včetně netrpělivosti. Někdy při studiu Fa usínám nebo se nesoustředím a někdy mi při vysílání spravedlivých myšlenek klesají dlaně. Budu se snažit kultivovat co nejlépe.

(Vybraný příspěvek pro 23. čínskou konferenci Fa na Minghui.org)