Lidé čekají, až jim řeknu o Falun Dafa

(Minghui.org) Zdravím Mistra! Zdravím spolupraktikující!

Není pro mě snadné dnes zde stát a hovořit o své kultivaci. Cesta sem byla dlouhá – a nejen proto, že žiji v severním Německu, deset hodin cesty od Berlína. Také tento článek, o jehož napsání mě koordinátor požádal už před několika měsíci, pro mě představoval výzvu. Několik týdnů jsem se ho snažila dokončit, až se nakonec přiblížil opakovaně odkládaný termín, který už nebylo možné dále posunout. Prostřednictvím tohoto článku bych chtěla dosvědčit, že Mistrova uspořádání jsou ta nejlepší, a zdůraznit, jak důležité je uvědomovat si svou odpovědnost.

Jak jsem se dostala k Falun Dafa

Když se můj manžel v létě 2017 vrátil ze semináře v zahraničí, vůbec jsem netušila, že se náš život během jediného týdne úplně změní. V našem malém domku, který stojí uprostřed přírodní rezervace, zavládlo na tři dny naprosté ticho. Dříve jsme si celé hodiny povídali o všem možném. Teď jsme nechodili na procházky ani spolu nemluvili. Manžel byl zcela pohroužený do modré knihy. Třetí den ráno, když s ní znovu přišel do kuchyně, už mi došla trpělivost. Zeptala jsem se ho: „Co to proboha pořád čteš?“

„Vedoucí semináře mi tu knihu doporučil. Během semináře mi ji třikrát někdo vytrhl z rukou – a teď si ji konečně můžu přečíst. Je nesmírně fascinující,“ odpověděl.

„Neděláš nic jiného, než že čteš tu knihu. O čem vlastně je?“ zeptala jsem se.

„Nedokážu ti to vysvětlit. Musím si ji přečíst ještě jednou,“ řekl.

Zůstala jsem beze slov. Než manžel odešel se svou kávou, podíval se na mě a řekl: „Je o Falun Dafa.“

Uvnitř jsem vřela vzteky. Co je to Falun Dafa? Sedla jsem si k počítači a zadala do vyhledávače „Falun Dafa“. Najednou se jako mávnutím kouzelného proutku otevřelo video na YouTube, na němž nějaký Číňan ve žlutém oblečení prováděl cvičení. „Ale tohle přece znám,“ pomyslela jsem si. Přesně tato cvičení jsem prováděla už před pěti lety. Tehdy jsem byla těhotná a procházela obtížným obdobím. Z nějakého důvodu jsem se cvičením přestala – ale nyní se ke mně vrátilo jako bumerang. Okamžitě jsem vstala a začala provádět pohyby. Bylo to nádherné. Tělem mi proudila energie a vztek na manžela zmizel. Dokonce i moje zášť vůči té modré knize se vytratila.

Když mě manžel následující den uviděl cvičit, překvapeně se zeptal: „Co to děláš?“

„Cvičím Falun Dafa!“ odpověděla jsem.

„Jaké cvičení? Já znám jen tuhle modrou knihu,“ řekl manžel.

„A já jsem až do včerejška vůbec nevěděla, že o Falun Dafa existuje nějaká kniha,“ odpověděla jsem.

A tak jsme začali skládat jednotlivé dílky skládačky dohromady. Ukázala jsem manželovi videa se cvičeními a on mi na oplátku půjčil svou modrou knihu. Byla fascinující. Otázky, které jsem si kladla celý život, v ní byly jednoduchými slovy velmi hluboce zodpovězeny. Právě v tom týdnu jsme s manželem začali kultivovat ve Falun Dafa.

Jak jsem se dozvěděla o pronásledování

Abychom se cvičení naučili správně, rozhodli jsme se navštívit nejbližší cvičební místo. Byli jsme zklamaní, když jsme zjistili, že se nachází v Berlíně, více než 200 kilometrů daleko. Protože naše vesnice neměla o víkendech spojení veřejnou dopravou, znamenalo to vstát ve 4.30 ráno a jít s naším čtyřletým synem dvě a půl hodiny pěšky na nejbližší železniční stanici, odkud bychom pak ještě další dvě hodiny cestovali vlakem. Ačkoli se tento nápad zdál bláznivý, věděli jsme, že to za tu námahu stojí.

Následující den jsem syna vzbudila ještě před východem slunce. Abychom postupovali rychleji, střídali jsme se v jeho nošení na ramenou. Jakou úlevu jsme pocítili, když jsme po dvou a půl hodinách konečně dorazili na nádraží, úplně udýchaní, a pokračovali další dvě hodiny vlakem. V deset hodin dopoledne jsme dorazili na cvičební místo v berlínském Tiergarten. Starší čínský praktikující nám ukázal cvičení. Cítila jsem, jak ze mě veškerá únava opadává a jak mě naplňuje energie. Každá buňka mého těla byla prostoupena radostí. Když se nás jedna vietnamská praktikující zeptala, zda bychom se k ní nechtěli připojit u informačního stánku u nedaleké Braniborské brány, nadšeně jsme souhlasili. „Skvělé, dozvím se ještě více o této úžasné meditační praxi,“ pomyslela jsem si. To, co jsem se však následně dozvěděla, mě připravilo o řeč.

Když jsme dorazili k Braniborské bráně, okamžitě mě zaujal obrovský transparent. Informoval o odběrech orgánů a inscenovaná scéna znázorňovala brutální pronásledování praktikujících v Číně. Zůstala jsem stát jako přikovaná a hleděla na transparent, když mi jedna čínská praktikující vtiskla do ruky několik letáků a gestem naznačila, abych je rozdávala kolemjdoucím. Krátce jsem si je prohlédla. Také se zabývaly odběry orgánů a pronásledováním – ale já s tím nechtěla mít nic společného. Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala. Potom jsem jí letáky vrátila a řekla: „Možná příště. Teď už musíme jít.“

Cestou domů se mi hlavou honily nejrůznější myšlenky. Jak je možné, že je tato nádherná kultivační metoda tak brutálně pronásledována? Po návratu domů jsem si sedla k počítači a otevřela stránky Minghui.org, které mi doporučil jeden praktikující. Příběhy z tradiční čínské kultury, zprávy z celého světa, božská moc Falun Dafa – nic z toho mě nezajímalo. Okamžitě jsem otevřela sekci Pronásledování a narazila na „Otevřený dopis obyvatelům Šanghaje“ ze dne 28. září 2017.

Pojednával o Bai Gendi, šestašedesátileté Číňance, která o několik měsíců dříve zemřela po nespravedlivém uvěznění. Ve věznici byla krutě mučena. Během čtyř let, které strávila v samovazbě, neměla přístup k toaletě a musela vykonávat potřebu do nádoby. Dozorci vyvíjeli nátlak nejen na ni, ale také na její spoluvězeňkyně, aby ji přinutily vzdát se Falun Dafa. Krutě ji týraly, a dokonce jí močily do jídla. Jednoho dne praktikující řekla jedné vězeňkyni: „Když to jídlo sním, nebudeš potrestána.“ Vězeňkyně to dojalo k slzám – a mě také.

Tato praktikující byla nevinná, a přesto byla uvězněna mezi odsouzenými ženami, které ji šikanovaly. Přesto chtěla zabránit tomu, aby se tyto vězeňkyně dostaly do problémů, a jejich potřeby stavěla nad své vlastní. Odkud brala sílu? Jak mohla být tato žena v takové situaci tak soucitná a snášenlivá? Dokonce se ani nezlobila na vězeňkyně, které se podílely na nátlaku proti ní. Jak pozoruhodný postoj! „Falun Dafa musí být opravdu výjimečný,“ pomyslela jsem si.

Během dalšího hledání jsem narazila na stovky podobných zpráv. Tu noc jsem ani na okamžik nezamhouřila oči. Hlavou se mi honily myšlenky. Ještě před několika hodinami jsem byla nejšťastnějším člověkem na světě. Žila jsem poklidným životem se svou rodinou, obklopená přírodou. S manželem jsme se společně vydali na cestu kultivace a dokonce jsme podnikli dlouhou cestu do Berlína, abychom se naučili cvičení. Poznala jsem krásu Falun Dafa. Teď jsem však seděla schoulená v koutě u svého pracovního stolu a pevně svírala šálek čerstvě připraveného mátového čaje, jako by mi mohl poskytnout útěchu tváří v tvář těmto děsivým příběhům. Nespočet praktikujících, kteří v sobě nesli stejnou krásu Falun Dafa, bylo v Číně drženo ve věznicích a mučeno. Jak je to možné? Proč o tom nikdo nemluví? Nejsou snad všechny tyto informace veřejně dostupné na stránkách Minghui.org?

Tu noc jsem si uvědomila, že jsem se setkala s něčím skutečně významným. Přemýšlela jsem, zda jsem jediná, kdo tyto zprávy čte. Čím více jsem o tom uvažovala, tím silnější bylo mé odhodlání. Nevěděla jsem, jak bych mohla pomoci ani co bych mohla udělat. Věděla jsem jen jedno: „Celý svět se musí dozvědět o Falun Dafa.“

Od té doby uplynulo devět let. Kdyby mi někdo dříve řekl, že se jednou stanu novinářkou, budu vést rozhovory s lékaři a profesory a provozovat nakladatelství, určitě bych se tomu zasmála.

Přijetí vlastní odpovědnosti

Když jsme s manželem začali kultivovat, byla jsem naplněná radostí. Představovala jsem si, jaké to bude každý den s ním studovat Fa a provádět cvičení. Na jedné straně mi připadala úžasná představa, že i po patnácti letech budu v pět hodin ráno číst Zhuan Falun a potom cvičit. Na druhé straně mi tato představa dodávala pocit jistoty, že náš vztah bude trvalý. Pouto mezi mnou a manželem bylo tak silné, že jsem věřila, že nás ani smrt nedokáže rozdělit.

Byla jsem však otřesena, když jsem se prostřednictvím Falun Dafa dozvěděla, že po dovršení půjde každý praktikující svou vlastní cestou. Jsme zodpovědní za své vlastní světy, staneme se králi těchto světů a každý z nás se vrátí do svého světa.

Mistr Li v básni „Poslání“ (Hong Yin IV) napsal:

„…Každý z nás je zástupcem nebeského království a přišli jsme do světa kvůli němu Tyto ráje čekají s nadějí na své krále...“
(„Poslání“, Hong Yin IV)

Zůstala jsem ohromená. Náhle mě napadlo, že po úspěšném dokončení kultivace zůstanu sama. Manžel se vrátí do svého světa a já do svého. Rozplakala jsem se. Z hloubi mého nitra se vynořil smutek, jaký jsem nikdy předtím nepocítila.

Když jsem tento pocit smutku začala podrobněji zkoumat, uvědomila jsem si, že nepochází z představy, že jednou opustím manžela, ale z pocitu, že na tak obrovskou odpovědnost vůbec nestačím. Zároveň jsem náhle vycítila množství bytostí, které buď čekaly na můj návrat do mého světa, nebo si přály vystoupit do něj společně se mnou. Cítila jsem jejich důvěru, že své poslání zde na Zemi úspěšně naplním. A pocítila jsem obrovskou tíhu odpovědnosti za poslání, které jsem musela splnit.

Tento tlak ještě zesílil, když jsem narazila na báseň „Tvé vnímající bytosti na tebe čekají“ (Hong Yin IV):

„...Pravda o pronásledování je ti již známa
Teď už bys měl vědět, že to ty jsi jeho skutečnou obětí
Ti, kdo věří lžím rudé šelmy, se rozpadnou spolu s ní
Slíbil jsem Bohu, že tě probudím
Přišel jsi na tento svět, aby ses Velkou Cestu Dafa naučil
Tak se bytosti ve tvém ráji vyhnou nebezpečí
Kvůli tomu jsi sem přišel a stal se lidskou bytostí
Nenech si ubližovat rudou šelmou, která klame svět
Pravdu poznej, tvé vnímající bytosti na tebe čekají“
(„Tvé vnímající bytosti na tebe čekají“, Hong Yin IV)

Ale co bylo tímto posláním? S touto otázkou jsem se potýkala celé roky. Odpověď, že mám pomáhat Mistrovi zachraňovat vnímající bytosti, mi připadala velmi povrchní.

Jak jsem se nečekaně stala nakladatelkou

Nikdy jsem neplánovala, že jednou budu provozovat nakladatelství. Prostě to tak vyplynulo z okolností. Když bylo potřeba přeložit do němčiny anglicky psanou zprávu Minghui Minghui Report: The 20-Year Persecution of Falun Gong in China (Zpráva Minghui: Dvacet let pronásledování Falun Gongu v Číně), přihlásila jsem se jako dobrovolnice. Díky své práci v deníku Epoch Times jsem tehdy už měla několik let zkušeností s redigováním textů. Mnohá svědectví o utrpení a bolesti praktikujících ve zprávě Minghui však nebyla jen texty. Byly to osudy spolupraktikujících, kteří byli v Číně ponižováni a mučeni. Jejich příběhy mě pronásledovaly v nočních můrách. Často jsem se probouzela zalitá studeným potem a měla pocit, že už nedokážu v překládání pokračovat. Věděla jsem však, jak důležitá tato práce je.

Krátce po dokončení prvního vydání následovalo přepracované vydání v pevné vazbě. Jeho distribuci mělo zajistit nakladatelství. Protože moje novinářská práce a angažovanost v oblasti lidských práv spolu souvisely, nabídla jsem svou pomoc. V únoru 2022 jsem zaregistrovala nakladatelství Minghui Publishing jako podnikatelskou činnost. Po zprávě Minghui následovaly další publikace, například několik vydání časopisu Minghui International a kniha The Path to Our Cosmic Roots, vydaná v listopadu 2025, která obsahuje příběhy západních praktikujících.

Zpráva Minghui v angličtině i němčině dodnes zůstává účinným prostředkem, jak s lidmi hovořit o pronásledování. Často jsem tuto knihu předávala zájemcům u informačních stánků s vědomím, že pak budou o pronásledování Komunistickou stranou Číny (KS Číny) vyprávět dalším lidem. Při takových příležitostech jsem často cítila, jak se v jiných dimenzích shromáždila velká skupina bytostí, které zalilo zlaté světlo a poté zmizely. Jsem vděčná za Mistrovu milosrdnou laskavost a velkolepá uspořádání, díky nimž můžeme prostřednictvím této knihy pomáhat zachraňovat lidi.

Zkušenosti u informačního stánku v Curychu

Také to, že zde dnes mohu stát a sdílet své zkušenosti, je mimořádným Mistrovým uspořádáním. Už samotná účast na loňské konferenci Fa byla zázrakem. Když mě švýcarský koordinátor oslovil s otázkou, zda bych nechtěla přijet společně s manželem, reagovala jsem značně rozhořčeně. V té době jsme neměli auto a já jsem se musela téměř nepřetržitě, ve dne v noci, starat o matku, která potřebovala neustálou péči. Myšlenku na cestu do Švýcarska jsem proto zpočátku zavrhla.

Po několika hodinách se však v mé mysli objevila velmi upřímná myšlenka: „Proč ne? Proč by nemělo být možné, abych se švýcarské Fahui zúčastnila společně s manželem a synem? Pokud se tato možnost už objevila, Mistr jistě něco uspořádal. Musím jen důvěřovat.“ A přesně to jsem udělala.

Během dvou dnů jsme našli dobré a cenově dostupné ojeté auto a zajistili matce péči na několik dní. Po poněkud komplikovaném hledání vhodného ubytování už naší cestě nic nestálo v cestě. Těšila jsem se na krátkou rodinnou dovolenou. Pak však události nabraly jiný směr.

Několik dní před konferencí jsem od koordinátora dostala nečekanou žádost: „Mohli byste v sobotu cestou na konferenci pomoci u informačního stánku v Curychu?“ Byli jsme překvapení, ale právě tak kultivace funguje. Došlo mi, že nepůjde o dovolenou, ale o úžasnou příležitost uvést se do souladu s Fa a zlepšit si charakter – přesně tak, jak to Mistr uspořádal. Proto jsme souhlasili. Měli jsme pocit, že odmítnout tuto žádost nepřichází v úvahu.

Vyrazili jsme v pátek pozdě večer. Manžel řídil celou noc a až na několik velmi krátkých přestávek jsme po přibližně jedenácti hodinách dorazili do Curychu, asi hodinu před setkáním s místními praktikujícími. Některé z nich jsem už znala z letního tábora Minghui. Můj syn se rychle spřátelil s dívkou, kterou už dříve na táboře potkal.

Zatímco ostatní ještě připravovali stánek, stála jsem na rohu ulice a rozdávala letáky. Nebylo to však tak snadné. Bránily mi pocity studu, ostych a strach z odmítnutí. Prostředí mi bylo neznámé, lidé mluvili jinak, a navíc mě přemáhala únava. Nejraději bych se schovala do nějaké kavárny a odpočinula si. Potom jsem se však podívala na manžela. Přestože celou noc řídil, vyzařovala z něj energie a sebejistota. S úsměvem přistupoval ke kolemjdoucím a zdánlivě bez nejmenších obtíží jim předával letáky. Proč jsem to nedokázala také?

Když jsem se podívala do sebe, rozpoznala jsem své nedostatky. Pociťovala jsem zášť – vadilo mi, že zde musím stát, místo abych čas ve Švýcarsku využila k odpočinku a načerpání nových sil. Neměla jsem snad už doma starostí dost? Více než rok jsem pečovala o matku, která v srpnu 2024 prodělala těžkou mozkovou mrtvici a byla upoutána na invalidní vozík. Čím déle jsem o tom přemýšlela, tím více jsem byla přesvědčená, že si zasloužím odpočinek. Potom můj pohled padl na informační stánek a praktikující. Podívala jsem se na syna a dívku, kteří také drželi letáky a s úsměvem je rozdávali kolemjdoucím. V tu chvíli jsem se vzchopila, odložila stranou zášť i představu odpočinkové rodinné dovolené a pomyslela si: „Mistře, díky Vašemu velkolepému uspořádání zde mohu stát ve Švýcarsku, téměř tisíc kilometrů od svého domova. Jsem připravená. Prosím, pošlete mi lidi, které je třeba zachránit.“

Potom jsem se zhluboka nadechla a veškerý hněv zmizel. Bylo to přesně tak, jak řekl Mistr: „…jedna spravedlivá mysl přemůže všechno zlo“. (Přednáška pátá, Zhuan Falun)

Krátce nato kolem projížděl na mopedu mladý pár. Když si všimli našeho stánku s velkým plakátem o pronásledování, zastavili. Přistoupila jsem k nim a podala jim leták. Dozvěděla jsem se, že mladý muž pochází z Ruska a jeho přítelkyně z České republiky. Oba mluvili trochu německy a anglicky, takže jsem jim mohla vysvětlit okolnosti pronásledování a povědět jim o Falun Dafa. Když uslyšeli, že také žiji přibližně tisíc kilometrů daleko, v severním Německu, byli velmi překvapení. „To je neuvěřitelné. Jaká je pravděpodobnost, že se my tři dnes setkáme právě tady ve Švýcarsku? To musí být znamení osudu!“ řekl mladý muž.

Málem jsem se rozplakala. Uvědomila jsem si, že mi Mistr ukazuje, jak jedinečná jsou jeho uspořádání. V jiných dimenzích již byly vytvořeny karmické vztahy s bytostmi, kterým máme vyprávět o Falun Dafa. Kdybych poslechla svou touhu po pohodlí a odešla si odpočinout do kavárny, s tímto párem bych se nesetkala. Poděkovala jsem Mistrovi za toto povzbuzení. Jen o minutu později mě však čekala další zkouška a srdce mi doslova spadlo až do kalhot.

Z protější strany ulice se ke mně náhle blížila velká skupina Asiatů. „Musí to být asi dvacet Číňanů,“ pomyslela jsem si. V mém rodném městě žádní Číňané nežijí. Ani tam nevídáme velké skupiny zahraničních turistů. Všimla jsem si, že se mi v mysli rozběhl vnitřní rozhovor. Moje karma myšlenek mi předkládala nespočet důvodů, proč nejsem vhodná k tomu, abych tuto skupinu oslovila. „Jak k nim chceš přistoupit? Co uděláš, když tě budou urážet? Vždyť ani nevíš, jak je přesvědčit, aby vystoupili z KS Číny a jejích dvou mládežnických organizací. Takže vůbec nemá smysl jim o Falun Dafa něco říkat! A viděla jsi, jak si o tobě ty dvě ženy pohrdavě šeptaly?“ Bezmocně jsem sledovala, jak tato myšlenková karma podkopává a ničí sebejistotu, kterou jsem si vybudovala teprve před několika minutami. Znovu jsem si přála, abych se mohla propadnout do země.

Aby toho nebylo málo, někteří členové skupiny ukazovali na náš stánek a dělali zvláštní gesta. Potom mě však napadla upřímná myšlenka: „Není náhoda, že je vidím. Pokud tuto skupinu neoslovím já, nikdo jiný to neudělá.“ Popadla jsem několik letáků v čínštině a vydala se za skupinou, která se shromáždila asi sto metrů od našeho stánku. Někteří fotografovali, jiní postávali a povídali si, zatímco ostatní seděli na lavičce. Ke které skupince mám přistoupit? Rozhodla jsem se pro tu na lavičce. Odvážně, i když trochu nesměle, jsem vykročila ke starší ženě. Usmála se na mě. Spadl mi kámen ze srdce. První kontakt se podařil. Když jsem jí však chtěla podat leták, odmítavě zamávala rukama a naznačila, abych odešla. Byla jsem zmatená, ale nehodlala jsem se tak snadno vzdát. Vždyť na lavičce seděli i další lidé. Ti se však také odvrátili. Co mám dělat?

„Mistře, vím, že jste mi tyto bytosti poslal. Jen musím najít člověka, s nímž mám nejsilnější předurčený vztah.“ S touto myšlenkou jsem se rozhlédla kolem sebe. Náhle jsem si všimla další ženy ze stejné turistické skupiny, která seděla na jiné lavičce a dívala se na mě. Přistoupila jsem k ní. Ani ona však můj leták nechtěla.

Poněkud podrážděným tónem řekla: „My nejsme Číňané. Jsme z Koreje!“ Omluvila jsem se a okamžitě jsem od informačního stánku přinesla několik letáků v korejštině. Žena se na ně podívala a řekla: „Ach, Falun Dafa,“ a potom zvedla palec na znamení souhlasu. Ze zvědavosti k ní přišli další lidé ze skupiny, povídali si s ní a souhlasně přikyvovali. Jen o minutu později se objevil průvodce a odvedl je k autobusu. Kdybych si této ženy nevšimla, nebylo by možné těmto turistům leták předat. Znovu jsem Mistrovi poděkovala za pomoc.

Když jsem se s pocitem úlevy vracela ke stánku, jedna praktikující se mě zeptala, zda bych nechtěla provést první až čtvrté cvičení. Souhlasila jsem. Připadalo mi to jako odměna za lidi, kterým jsem pomohla ke spáse. Při cvičení si budu moci odpočinout a načerpat novou energii – alespoň jsem si to myslela. Zula jsem si tedy boty a postavila se na připravenou podložku. Něco však bylo zvláštní. Neměla jsem pevnou půdu pod nohama. Připadala jsem si, jako bych stála na lodi. Podívala jsem se na nohy, ale viděla jsem, že stojím na meditační podložce. Opravdu zvláštní. Znovu jsem zavřela oči a začala cvičit. Při každém pohybu jsem však měla pocit, že se pode mnou otřásá země. Neustále jsem musela upravovat rovnováhu, abych se nekymácela. Druhé cvičení bylo obzvlášť obtížné. Bylo to skutečně, jako bych se snažila cvičit na lodi v rozbouřeném moři. Při třetím cvičení se pocit kolébání ještě zesílil. Musela jsem neustále otevírat oči. Když jsem se při čtvrtém cvičení předklonila, málem jsem ztratila rovnováhu. Přesto jsem pokračovala. Koneckonců jsem souhlasila, že provedu první až čtvrté cvičení.

Když cvičení po hodině skončilo, byla jsem úplně vyčerpaná. Třásly se mi nohy a ze všeho nejvíc jsem si přála někam se posadit. Proto mi přišlo vhod, že už bylo téměř poledne, čas vysílat spravedlivé myšlenky. Posadila jsem se na podložku – a zjistila jsem, že pod meditační podložkou leží malý kousek pěnové hmoty, který při cvičení způsoboval mou nestabilitu.

Když jsem o tom později dále přemýšlela, uvědomila jsem si, že mi Mistr prostřednictvím této situace ukázal důležitost pevnosti v kultivaci. Bez upřímných myšlenek, jasného uvědomění a odhodlání zachraňovat vnímající bytosti vytváříme mezery, které může myšlenková karma nebo staré síly využít k zasahování. Čím jasněji jsme v souladu s Fa, tím lépe můžeme následovat Mistrova uspořádání a pomáhat Mu zachraňovat lidi.

Děkuji Vám, Mistře, za Váš soucit! Děkuji, spolupraktikující!

(Vybráno pro konferenci Fa v německy mluvící části Švýcarska v roce 2026)