Tian Guo Marching Band Fahui | Nová členka čelí opakovaným zkouškám

(Minghui.org) Zdravím, Mistře! Zdravím, spolupraktikující!

U příležitosti 20. výročí založení pochodové kapely Tian Guo je pro mě ctí, že se jako nová členka kapely mohu zúčastnit této konference Fa.

Pochodová kapela Tian Guo je projektem, který pomáhá Mistrovi v nápravě Fa a zachraňuje vnímající bytosti. Když jsem po příjezdu na Nový Zéland poprvé uviděla při průvodu upravený a vzpřímený soubor kapely Tian Guo a uslyšela dojemnou hudbu, cítila jsem se, jako by mnou prošla silná vlna energie a vše bylo očištěno. Měla jsem pocit, jako bych se stala součástí souboru. V té chvíli se v mém srdci zrodilo silné přání stát se v budoucnu členem pochodové kapely Tian Guo.

Moje cesta k hudbě

Připojila jsem se k platformě RTC, abych prostřednictvím telefonátů do Číny zvyšovala povědomí o pronásledování. Setkala jsem se s praktikujícími z mnoha zemí a mnozí z nich byli členy pochodové kapely Tian Guo. Často o kapele hovořili i v mé přítomnosti a sdíleli své zkušenosti z kultivace v jejím rámci. Jejich nádherné zkušenosti mě povzbudily, abych se také naučila hrát na hudební nástroj a mohla tímto způsobem pomáhat Mistrovi v nápravě Fa.

Přestože jsem toto přání měla, učení se na nástroj mě trochu děsilo. Opravdu se do toho pustit znamenalo mít odhodlání a snášet těžkosti. Navíc je kapela poměrně profesionální, takže to není snadná věc ani něco, co lze zvládnout za den či dva. Kolik odhodlání by to vyžadovalo? Po nějaké době mi jeden praktikující řekl: „Raději se do toho nepouštěj. Než to zvládneš, náprava Fa už skončí. Soustřeď se raději na telefonování a dělej ho dobře.“

Přestože jsem to slyšela a měla určité obavy z učení se na nástroj, mé pevné přání přiblížit se pochodové kapele Tian Guo to neoslabilo. Později jsem potkala praktikující učitelku hudby, která mě začala učit hrát na nástroj. Výuka probíhala online. Tak jsem vykročila na svou cestu hudebního učení.

Dokážu to, protože jsem praktikující Falun Dafa

Rozhodla jsem se učit na klarinet. Stejně jako dítě, které se teprve učí chodit, jsem začínala úplně od nuly. Netušila jsem, jaké obtíže mě čekají, ale byla jsem rozhodnuta naučit se hrát dobře. Během dlouhých a náročných období cvičení jsem byla mnohokrát úzkostná, plakala jsem a pochybovala, zda uspěji, když jsem nedokázala správně zahrát stupnici nebo dosáhnout standardů, které učitelka požadovala. Byla doba, kdy jsem to chtěla vzdát. Pak jsem si však vzpomněla, že jsem praktikující Falun Dafa a že mám své poslání, tak jak bych nemohla překonat tuto malou obtíž?

Chtěla jsem se řídit tím, co řekl Mistr:

Mistr řekl:

„... ak sa rozhodnete robiť to, potom to rozhodne musíte robiť dobre a doviesť to až do konca.“ (Učení Fa na Konferenci Fa v New Yorku 2010)

Posílila jsem své spravedlivé myšlenky. Jako praktikující Falun Dafa jsem věděla, že to určitě dokážu.

Nástroj je také živá bytost

Jednou jsem opakovaně cvičila vysoké tóny, ale zněly velmi podivně. Čím víc jsem hrála, tím více se vzdalovaly správnému ladění. Začala jsem být netrpělivá, místo abych se dívala do sebe a hledala důvod, proč mi hra nejde. Myslela jsem si jen, že je s klarinetem něco v nepořádku. V návalu frustrace jsem nástroj hodila na postel a přestala cvičit.

Tento nespravedlivý čin způsobil, že se můj klarinet při cvičení následující den porouchal. Nešel z něj vydat žádný tón. Znepokojilo mě to a zavolala jsem dceři, aby mi pomohla odnést nástroj do opravny. Majitel obchodu jí řekl, že oprava potrvá dva týdny. Pomyslela jsem si: „Budu ho muset nechat opravit, i když to potrvá půl měsíce.“ Stále jsem se však nedívala do sebe.

O celé situaci jsem mluvila s jedním praktikujícím. Řekl mi, že i nástroj je živá bytost. Je to můj nástroj Fa pro záchranu životů. Když jsem si na něm vybíjela zlost a frustraci, samozřejmě nemohl být spokojený. Měla jsem se podívat do sebe, rychle vyslat spravedlivé myšlenky a omluvit se mu.

Teprve tehdy jsem si uvědomila, že jsem kultivující a musím se řídit zásadami Pravdivost-Soucit-Snášenlivost. Měla bych být soucitná ke všem. V srdci jsem svému nástroji řekla: „Omlouvám se. Jsi můj nástroj Fa a neměla jsem se k tobě tak chovat. Prosím, odpusť mi. Musíš se mnou dobře spolupracovat, abych si osvojila techniku a abychom v budoucnu mohli společně zachraňovat vnímající bytosti.“ O dva dny později mi dcera zavolala, že majitel obchodu řekl, že je nástroj v pořádku, a že mi ho následující den přinese.

Měla jsem velkou radost, protože to neoddálilo mé cvičení. Uvědomila jsem si, že se věci obrátily k lepšímu, protože jsem se podívala do sebe. Mistr viděl, že mám přání dosáhnout standardu, a vše pro mě vyřešil, takže se vše vrátilo do normálu. Po navrácení nástroje jsem cítila, že klarinet při cvičení zní velmi pěkně a už jsem nevycházela z tóniny. Změnila jsem sebe a nástroj se „uzdravil“.

Znovu jsem se podívala do sebe. Myšlenka postrádající soucit může ublížit živým bytostem kolem mě. Jsem kultivující, proto od sebe musím vyžadovat, abych naplňovala standardy kultivujícího. Ke všem bytostem kolem sebe bych měla přistupovat se soucitem. Od této události jsem se ke svému nástroji už takto nechovala. Pokaždé, když jej beru do ruky nebo odkládám, činím tak jemně a žádám jej, aby se mnou dobře spolupracoval, abychom v budoucnu mohli společně potvrzovat Fa a zachraňovat lidi. Od té doby jsem s nástrojem neměla žádné problémy.

Kultivace mého charakteru během zkoušek kapely

Po více než dvou letech cvičení nastal čas ověřit výsledky. To, že jsem se dokázala v tak krátké době naučit hrát na nástroj, bylo zcela díky tomu, že praktikuji Falun Dafa. Mistr mi otevřel moudrost a vše mi bylo darováno Mistrem. Jsem za to Mistrovi vděčná.

Abych složila zkoušku pro vstup do kapely, musela jsem dobře zahrát osm skladeb Dafa. Teprve po úspěšném zvládnutí všech osmi jsem se mohla účastnit průvodů. Zpočátku zkouška probíhala velmi hladce a podařilo se mi projít šesti skladbami. Jeden praktikující z kapely mě pochválil, že je skvělé, že jsem zvládla tolik skladeb. Odpověděla jsem, že je to vše díky Mistrovu posílení. V srdci jsem byla také velmi šťastná, protože mi zbývaly už jen dvě skladby a mohla bych se účastnit průvodů. Byla to velmi posvátná věc.

Poté kapela neměla dostatek členů pro jeden z průvodů a vedoucí sekce mi dovolil se připojit ještě před složením celé zkoušky. Řekla jsem, že mi stále zbývají dvě skladby a přemýšlela jsem, zda je stihnu zvládnout před průvodem. Jeden praktikující odpověděl: „Zvládneš to. Vedoucí sekce říkal, že je to pro tebe povzbuzení, abys poslední dvě skladby rychle složila.“

Byla jsem velmi nadšená a nemohla jsem uvěřit, že je to pravda. Zároveň jsem se za sebe styděla, protože jsem se účastnila průvodu, aniž bych měla složeny všechny zkouškové skladby. Před průvodem se mě jeden praktikující zeptal, zda je to můj první průvod. Odpověděla jsem, že ano, a on řekl: „Tak ti alespoň udělám fotografii.“ Souhlasila jsem. Jedna místní praktikující mi také přišla pogratulovat a s obdivem mi blahopřála k tomu, že jsem se stala členkou pochodové kapely Tian Guo. Kvůli svému připoutání k zachování si tváře jsem se jí neodvážila říci, že mi ještě zbývají dvě skladby. Připoutání ke slávě a k tváři mi nedovolilo říci pravdu. A tak to zůstalo.

Poté jsem se připravovala na zkoušku z posledních dvou skladeb. Myslela jsem si, že je musím rychle složit a stát se skutečným členem pochodové kapely Tian Guo. Ve skutečnosti byla každá zkouška testem mého charakteru. Cítila jsem, že čím více zkoušek skládám, tím více jsem nervózní. Při jedné zkoušce mi praktikující řekla, že vidí, jak se mi třese ruka, a že neví, zda dokážu hrát dobře.

Po návratu domů jsem se sama sebe ptala, proč jsem tak nervózní. Vstupuji do pochodové kapely Tian Guo kvůli slávě a reputaci? Nebo proto, abych potvrzovala Fa a zachraňovala lidi? Do kapely jsem vstoupila proto, abych potvrzovala Fa a zachraňovala lidi. Jsem zde, abych naplnila své sliby. Proč jsem tedy tak nervózní? Musela jsem klást přílišný důraz na výsledek zkoušky. Pokud uspěji, mohu si oddechnout a předvádět se jako obdivovaný člen kapely. S takovým postojem přece nemohu zkoušky zvládnout dobře.

Když jsem si ujasnila, že tyto myšlenky nejsou mým pravým já, vyslala jsem spravedlivé myšlenky, abych se zbavila špatné hmoty. Před každou zkouškou jsem vysílala spravedlivé myšlenky, abych odstranila vše, co mě činilo nervózní a vystrašenou. Skutečně to pomohlo. Takto jsem složila další skladbu. Děkuji, Mistře, že jste mi dal moudrost učit se hrát na nástroj a umožnil mi kultivovat se a zvyšovat svůj charakter i svou úroveň.

Zbývala poslední skladba. V srdci jsem už nebyla tak úzkostná a i mé pohyby se zpomalily. Přesto jsem zkoušku po několika pokusech nesložila. Navzdory tomu jsem se zúčastnila pochodu 20. července. Po jeho skončení jsme odpočívali, když se mě dirigentka – praktikující – před několika dalšími praktikujícími zeptala: „Složila jsi poslední skladbu?“ Odpověděla jsem: „Ještě ne.“ Řekla: „Tak ti to říkám předem – pokud zkoušku nesložíš, nebudeš se moci zúčastnit dalšího průvodu.“ Odpověděla jsem: „Dobře.“

Navenek jsem řekla dobře, ale v srdci jsem cítila nevyváženost: „Nechali jste mě účastnit se průvodu, protože vám chyběli lidé. Já jsem se o to neprosíla.“ Začala jsem hledat důvody navenek.

Ztratila jsem tvář a začaly se ve mně zvedat stížnosti. Začala jsem se dívat do sebe a snažila jsem se na onu praktikující pohlížet se spravedlivými myšlenkami. Řekla to pro dobro celého tělesa a také proto, aby mi připomněla, že musím zkoušku brzy složit. Byla to dobrá věc. Měla bych jí poděkovat. Kdyby se mnou takto nemluvila, jak bych mohla poznat, kde jsou mé problémy? Mistr tuto událost použil, aby mi pomohl zlepšit můj charakter.

Abych mohla jít na zkoušku, musela jsem cestovat více než čtyři hodiny do jiného města k dceři a poté čekat, až mě dcera nebo její manžel odvezou na místo zkoušky. Někdy mě svezli i další praktikující. Každá zkouška tak byla pro mou rodinu velkou záležitostí. Před každou zkouškou i po ní jsem slýchala povzbuzení od rodiny i praktikujících: „Zahraj dobře. Nebuď nervózní. Hodně štěstí!“ „Složila jsi zkoušku? Nevadí, příště to zvládneš.“ Tomu jsem čelila pokaždé.

Nečekala jsem, že poslední skladbu nesložím ani po devíti pokusech. Zkoušky charakteru přicházely jedna za druhou. Styděla jsem se postavit čelem svému manželovi, dceři, jejímu manželovi, zkoušející i praktikujícím ze sekce klarinetů, protože pro mé zkoušky mnoho obětovali. Když jsem u zkoušky neuspěla, měla jsem pocit, že zklamávám Mistra, rodinu i praktikující. A také jsem ztratila tvář. Myslel jsem si, že jako praktikující musím být při jednání ohleduplná. Moje rodina kvůli mým zkouškám mnoho obětovala a snášela těžkosti.

Někteří praktikující mi pomohli analyzovat, proč u zkoušek opakovaně selhávám. Také jsem se nadále dívala do sebe. Po návratu domů jsem začala věnovat více času cvičení hry. Myslela jsem si, že usilovné cvičení přinese výsledky. Někdy jsem legatovou pasáž hrála více než stokrát. Někdy jsem cvičila čtyři až pět hodin denně. Tímto způsobem jsem se skutečně zlepšila natolik, že jsem dokázala celou skladbu zahrát dobře. Přesto jsem při zkoušce začala dělat chyby. Stalo se to při několika zkouškách a pomyslela jsem si, že je něco v nepořádku s mou kultivací.

Díky rozsáhlému studiu Fa jsem pochopila, že jsem šla cestou běžného člověka – snažila jsem se uspět prostřednictvím snášení těžkostí. Běžná bytost musí projít utrpením a vynaložit velké úsilí, aby dosáhla svého cíle. U praktikujícího to však tak není. Získáváme tehdy, když nemáme touhu. Výsledek přichází přirozeně, když náš charakter dosáhne požadované úrovně, a zároveň musíme být vážní ve své kultivační praxi. Když se mé představy změnily, obavy, které mě dlouho trápily, zmizely. Vyslala jsem spravedlivé myšlenky, abych očistila své dimenzionální pole. Poté, co můj charakter dosáhl požadovaného standardu, jsem konečně složila zkoušku z poslední skladby. Děkuji, Mistře! V den zkoušky se zkoušející, která se zřídka usmívá, po mém výkonu dokonce usmála. Pomyslela jsem si, že tentokrát uspěji – a skutečně jsem uspěla.

Závěrečné poznámky

Po složení zkoušky jsem se zúčastnila deseti vánočních průvodů. V kráčejícím tělese potvrzujícím Fa jsem šla vzpřímeně a důstojně a už jsem neměla připoutání ke slávě ani k předvádění se. V mysli jsem měla pouze to, abych hrála dobře, aby vnímající bytosti slyšely naše nádherné skladby, které mohou probudit tyto vzácné bytosti a umožnit jim být zachráněny.

Cítím velkou čest a vděčnost, že mohu zachraňovat lidi a pomáhat Mistrovi v nápravě Fa prostřednictvím různých projektů. Chci si vážit každé příležitosti, vytrvat v tom, abych každý projekt zaměřený na záchranu lidí dělala dobře, a snažit se ještě více, abych Mistra nezklamala. Mistr mi daroval jedinečnou příležitost připojit se k pochodové kapele Tian Guo. Děkuji, Mistře, za Vaši nesmírnou milost. Děkuji také všem praktikujícím, kteří mi během tohoto procesu pomáhali a povzbuzovali mě.

Prosím, laskavě mě opravte, pokud je zde prostor ke zlepšení.

(Vybraný příspěvek k 20. výroční konferenci sdílení zkušeností pochodové kapely Tian Guo na Minghui.org)