Dávat lidem vědět, že Falun Dafa je dobrý, skrze opravdovou kultivaci sebe sama

(Minghui.org) Je mi 79 let. Než jsem před více než 30 lety začala praktikovat Falun Dafa, měla jsem přetrvávající mírné horečky, které nezmizely bez ohledu na to, kolik léčebných postupů nebo léků jsem vyzkoušela. Někdo mi navrhl, abych zkusila Falun Dafa. Poté, co jsem čtyřikrát zhlédla videa s přednáškami Mistra Li, všechny mé nemoci zmizely.

Opravdová kultivace

Žiji se svým synem a snachou a chtěla jsem, aby také praktikovali. Když jsem se je však snažila přesvědčit, projevilo se mé lidské připoutání k citům a zasáhly negativní faktory. Syn řekl několik neuctivých věcí o Mistrovi. Uvědomila jsem si však, že je pod cizím vlivem. Okamžitě jsem tedy vysílala spravedlivé myšlenky, abych odstranila vše, co s ním manipulovalo. Přišel k rozumu a zvolal: „Falun Dafa je dobrý! Pravdivost–Soucit–Snášenlivost jsou dobré!“ Před lety vystoupil z Mladých pionýrů a v autě mu visí talisman Dafa.

Pochopila jsem, že citovost je sobecká. Musím ji brát lehce – je to překážka, která nám brání ve skutečné kultivaci.

„Věřím pouze v Dafa“

Vzala jsem svou vnučku do veřejných lázní. Cestou domů jsme potkaly osmdesátiletou paní. Povídaly jsme si a ona mi začala vyprávět o svých problémech. Říkala, že nemá dceru a je pro ni velmi těžké se vykoupat. Starší lidé nesmí do lázní sami bez doprovodu rodinného příslušníka – personál se bojí, že by dotyčný mohl omdlít nebo upadnout. Žena žila se svým adoptivním synem a vnukem.

Ačkoli mi v té době bylo už přes šedesát a musela jsem se starat o svou asi desetiletou vnučku – což bylo vyčerpávající – jsem praktikující Dafa. Mistr nás učí být dobrými lidmi a ve všem brát ohled na ostatní. Když jsem viděla, jak je její situace těžká, řekla jsem: „Od nynějška vás vezmu s sebou, kdykoliv půjdu do lázní.“ Byla velmi šťastná.

Pokaždé, když jsem šla do lázní, brala jsem ji s sebou. Umyla a vydrhla jsem záda jak vnučce, tak i této starší paní a pomohla jim se obléknout. Tak to šlo několik let. I když to bylo náročné, vidět její radost mě činilo šťastnou.

Jednou jsem k ní domů přinesla taštičky wonton. Řekla mi: „Byla u mě neteř, která praktikuje křesťanství, a snažila se mě přimět k její víře. Řekla jsem jí, že v to nevěřím – věřím pouze ve Falun Dafa. Dafa je nejlepší.“

Potvrzování Fa na policejní stanici

S dalším praktikujícím jsme rozdávali informační materiály Dafa. Předali jsme jeden leták, když nás zahlédl a začal sledovat policista v civilu, kterému bylo asi 25 let. Odvedl nás na policejní stanici a neustále opakoval: „Až s tímhle skončím, zabiju se.“ Zopakoval to několikrát. V místnosti bylo pět nebo šest dalších policistů, ale zdálo se, jako by ten mladík zešílel. Snažila jsem se mu objasnit pravdu o pronásledování, ale odmítal poslouchat. Sundal mi klobouk i roušku a chtěl mě vyfotografovat, což jsem rázně odmítla.

Vytáhl železné kladivo – dokonce i rukojeť byla ze železa – a s hlasitou ránou jím práskl o stůl. Myslela jsem, že mě jím udeří. Zavřela jsem oči a na nic nemyslela. Po chvíli se beze slova posadil. Začala jsem mu vysvětlovat, co je Falun Dafa.

Zeptala jsem se ho: „Proč to děláte? Jste tak mladý. Nejlepší dny života máte ještě před sebou. Čiňte dobré skutky a dostane se vám požehnání.“

Odpověděl: „Chci jen umřít. Už nechci dál žít.“ Povzbuzovala jsem ho, aby myslel na svou manželku a děti, ale řekl, že není ženatý.

Navrhla jsem mu, aby myslel na své rodiče. Řekl, že rodiče nemá. Řekla jsem: „Chápu. Nevypadáte jako špatný člověk. Od nynějška čiňte dobré skutky a přestaňte zatýkat praktikující Falun Dafa. Dočkáte se požehnání. Proč praktikuji Dafa? Můj Mistr nás učí být dobrými lidmi, myslet na druhé, dělat vše pro ostatní a být dobrými lidmi podle Pravdivosti, Soucitu a Snášenlivosti – neodpovídat ‚úderem na úder, ani nadávkou na nadávku‘ (Přednáška v Sydney).

Když jste zvedl to kladivo, abyste mě udeřil, ani jsem se nepohnula. Proč jsem to dokázala? Protože poslouchám Mistra. To, co Mistr Li učí, je Fa a my, učedníci Dafa, se všichni takto chováme. Podívejte se na Zhou Yongkanga a Bo Xilaie – nebyli to snad vysocí úředníci? Nebyli snad všichni zatčeni?! Je to proto, že pronásledovali Falun Dafa a napáchali příliš mnoho zlého. Hodláte je snad stále následovat?! Ten velký strom už padl – jak dlouho se na něm ještě udržíte? Zvedněte hlaveň své zbraně o něco výš a nechte si otevřená zadní vrátka.“ Přestal mluvit a jeho postoj změkl. Vypadal jako jiný člověk.

Vedle mě seděl další policista, který vypadal jako náčelník. Celou dobu poslouchal, aniž by cokoli řekl. Vedle mě ležel amulet – pěkný přívěsek s lotosovým květem. Náčelník ho zvedl a řekl: „Tenhle amulet je moc pěkný. Vezmu ho domů své matce, aby ho mohla nosit.“

Řekla jsem: „Jistě. Nosila vaše matka někdy rudý šátek Komunistické strany Číny (KS Číny)?“ Odpověděl, že jeho matka ani nechodila do školy. Řekla jsem náčelníkovi, že vypadá jako velmi vzorný syn a že se mu dostane požehnání. Zeptala jsem se ho, zda je členem strany, a on naznačil, že ano. Řekla jsem: „Tak proč ze strany nevystoupíte?“

Řekl: „Vystoupím! Už dlouho jsem chtěl odejít. Vím, že tahle strana není dobrá. Už dávno jsem chtěl pryč.“ Zeptala jsem se ho na jméno. Řekl, že se jmenuje Zhao.

Ten den jsem pomohla čtyřem lidem vystoupit z KS Číny a jejích přidružených organizací. Propustili nás a nechali nás jít domů. Jsem Mistrovi vděčná, že nás celou cestu chránil. Domů jsme dorazili až večer. Děti si navzájem volaly a snažily se mě najít. Řekla jsem jim, že je všechno v pořádku, a o tom, co se stalo, jsem jim nevyprávěla.

Potvrzování Falun Dafa ve vazební věznici

Při jedné příležitosti jsme s dalším praktikujícím říkali lidem pravdu o Dafa, když nás někdo nahlásil. Policie oznámila, že nás zadrží na patnáct dní. Většina lidí tam byla mladá. Já jsem byla jediná starší osoba. Druhý den ráno, když jsem šla vynést odpadky, viděla jsem, že odpadkový koš je z poloviny plný bílých napařovaných buchet. Cítila jsem, že je to takové plýtvání. Pomyslela jsem si, že bych jim to měla říct – jako praktikující Dafa jsem nemohla dopustit, aby si vytvářeli karmu.

Vysvětlila jsem jim: „Pokud je nehodláte jíst, neberte si je. Pokud si je vezmete, měli byste je sníst. Pokud je nemůžete dojíst, schovejte si je na další jídlo. Vyhazovat napařované buchty byste neměli – je to hřích! Zamyslete se nad tím: rolníci pracují od úsvitu do soumraku, jak těžké je pro ně sklidit obilí. Kuchyně jídlo připraví a doručí nám ho. Když ho nesníme, ale vyhodíme, jaká je to škoda!“ Poté, kdykoliv jsem šla vysypat koš, jsem už neviděla nikoho buchty vyhazovat.

Protože ve vazební věznici bylo tolik lidí, voda nebyla vždy k dispozici. Někdy nebyla voda na spláchnutí toalety a v pokojích to zapáchalo. Po mém příchodu jsem každý den naplnila vědra a umyvadla v místnosti vodou, vyčistila toaletu a vytřela pokoj, aby byl čistý a uklizený. Všichni byli velmi spokojení. V noci jsem musela držet hlídky. Mladí lidé rádi spali, a tak jsem brala směny za ně – díky tomu jsem mohla také dělat cvičení. Všichni ti mladí lidé byli v mé blízkosti rádi.

Jednoho dne přišla starší paní z vedlejšího pokoje, která tam byla kvůli soudnímu sporu. Poznamenala: „Tento pokoj je tak čistý! V tom druhém nikdo neuklízí a je tam taková špína.“

Mladí lidé řekli: „Tato teta ho uklidila. Uklízí každý den. Praktikuje Falun Dafa.“

Ta starší paní řekla: „Takže Falun Dafa je takhle dobrý!“

Řekla jsem: „Mistr Li Hongzhi nás učí, abychom to dělali. On nás žádá, abychom byli dobrými lidmi, ať jsme kdekoliv – abychom byli ještě lepšími lidmi a vždy mysleli na druhé. Kdybych nepraktikovala Falun Dafa, nedokázala bych to.“

Dvanáctou noc ve vazební věznici se mi zdál sen. U vchodu přistál vrtulník. Třináctý den ráno přišli tři policisté z Úřadu veřejné bezpečnosti a zavolali mě. Ptali se, zda budu v praktikování pokračovat. Řekla jsem: „Taková úžasná praxe – kdo by ji nepraktikoval?!“

Policisté řekli: „Pokud trváte na praktikování, jen podepište tento papír a jděte praktikovat domů.“ Pomyslela jsem si: když podepíšu tenhle papír, můžu jít domů. Takže jsem souhlasila, že podepíšu. Vzala jsem si papír s sebou do pokoje.

Mladí lidé se na něj podívali a řekli: „Teto, na tom papíře se píše, že vás odsuzují k jednomu roku nucených prací.“

Vzala jsem ten papír, vyšla na chodbu a křičela: „Policie lže! Policie lže! Řekli, že mě pustí domů praktikovat, ale na tomhle papíře stojí, že mě odsuzují k jednomu roku nucených prací.“ Ti tři policisté vypadali vyděšeně a z místnosti odešli.

Jeden dozorce mě pak zavolal, aby mi změřili krevní tlak, a zjistilo se, že je velmi vysoký. Náčelník vazební věznice řekl: „To, co řekli ostatní policisté, neplatí. Hned teď vás pustíme domů.“

Děkuji Vám, Mistře, že jste mě zachránil!