Jazyk nebes: Původ komunikace v čínské kultuře (2. část)

(Minghui.org) (Pokračování z 1. části)

Část VI: Cangjie a vytvoření čínských znaků

Jestliže Fuxiho osm trigramů tvoří jazyk, kterým bohové promlouvají k lidem, pak Cangjieho vynález psané čínštiny vytváří jazyk, jímž lidé promlouvají k jiným lidem. Oba jazyky vycházejí z povahy vesmíru a každý z nich slouží svému zvláštnímu účelu.

Pomocí trigramů mohli lidé číst průběh vývoje přírody, pronikat k nebeským tajemstvím a předpovídat štěstí či neštěstí. Ve znacích naopak dokázali spatřit podstatu všech věcí ve vesmíru a rozluštit jejich vnitřní významy – protože když Cangjie vytvářel každý znak, při volbě jeho podoby zohledňoval klíčové vlastnosti toho, co měl znak vyjadřovat.

O Cangjieovi se říká, že byl dvorním historikem Žlutého císaře a pocházel ze Xinzhengu v provincii Henan. Panovník, jemuž sloužil – Žlutý císař – je prvním z Pěti císařů, kteří založili pět tisíciletí čínské civilizace. Jeho vláda trvala sto let, přibližně od roku 2697 př. n. l. do roku 2597 př. n. l.

Žlutý císař

Podle legendy se Cangjie narodil s božským vzhledem a měl čtyři oči. Všemi čtyřmi pozoroval nejrůznější zvířata a předměty a dostal za úkol z pozorování vytvořit jazyk, který by nahradil vládní systém vedení záznamů pomocí uzlíků.

Cangjie

Jenže – jak praví příběh – chvíli mu trvalo, než přišel na to, jak císařův úkol splnit. Zpočátku to byl velký boj a on nevěděl, kde začít.

Jednoho dne se procházel po terase a intenzivně přemýšlel, jak svůj nový jazyk vymyslet. Vtom mu nad hlavou přeletěl fénix. V zobáku nesl jakýsi předmět a upustil ho Cangjiemu k nohám. Cangjie ho zvedl a uviděl na něm otisk kopyta. Otisk nepoznal, a tak se zeptal místního lovce. Ten mu řekl, že jde o stopu pixiu – mytického zvířete podobného gryfovi.

Tento zážitek Cangjieho velmi inspiroval a on začal vytvářet znaky tak, že si zaznamenával zvláštní charakteristiky všech věcí, které dokázal vnímat. Pozoroval věci soustředěně a promyšleně, s cílem vystihnout jejich nejvnitřnější povahu. Netrvalo dlouho a sestavil dlouhý seznam znaků určených k psaní. Budoucí generace později na terase, kde Cangjie spatřil fénixe, postavily památník, aby připomínal jeho přínos čínskému jazyku.

Památník postavený na památku místa, kde Cangjie vytvořil čínské znaky

Wang Anshi (1012–1086 n. l.), známý básník, filozof, dvorní úředník a reformátor z doby dynastie Song, se k tomuto typu hlubokého, metafyzického pozorování, jaké praktikoval Cangjie, vyjádřil v díle Výlet na horu Baochan:

„Starověcí lidé často získávali vhled tím, že rozjímali o vesmíru – o horách a řekách, o vegetaci, rybách a druzích hmyzu, stejně jako o ptácích a zvěři. Dokázali to proto, že ve svých meditacích usilovali o šíři i hloubku.“

Právě tento druh pozorování umožnil Cangjiemu zachytit podstatný „tvar“ věcí. Nejprve určoval jejich rozlišující rysy tím, že si v běžném životě skládal dohromady vlastní dojmy z pozorovaného objektu. Poté je začal kreslit a vytvořil první skupinu čínských znaků: piktogramy. Například znak zhua (爪) pro „dráp“ se velmi podobá ptačí noze nebo zvířecí tlapě; znaky niao (鳥) pro „pták“ a chi (齒) pro „zub“ se rovněž inspirují vzhledem toho, co označují.

Tyto piktogramy se pak kombinovaly do ideografických znaků, které jsou abstraktnějšími znázorněními pojmů, jež už nejsou tak přímočaré. Například znak fei (飛) ve významu „let“ či „letět“ se skládá z piktogramu letícího ptáka nahoře a ze znaku sheng (升) dole, který znamená „stoupat“.

Znak xiu (休), znamenající „odpočívat“, je vytvořen ze dvou částí: z radikálu ren, odvozeného od znaku ren (人) ve významu „člověk“, a ze znaku mu (木) ve významu „dřevo“ či „strom“. V tomto případě ideografický znak vykresluje obraz člověka opřeného o strom, který si dává pauzu; zároveň se však znak mu používá jako radikál v mnoha dalších znacích ve významu dřeva. Mnohé znaky pro nábytek obsahují radikál mu.

Jako další příklad slovesa můžeme uvést znak cai (采) ve významu „sbírat“ či „trhat“. Skládá se z radikálu zhua (爪) nahoře, který naznačuje dráp, a ze znaku mu (木) dole, jenž znázorňuje ruku natahující se ke stromu a trhající ovoce.

Ideografické znaky lze používat i pro vyjádření přídavných jmen a příslovcí. Znak jian (尖) je složen ze znaku xiao (小) pro „malý“ nahoře a ze znaku da (大) pro „velký“ dole. Položením znaku bu (不) ve významu „ne“ na znak zheng (正) ve významu „správný“ vznikne znak wai (歪), který znamená „křivý“. Když se les, lin (林), „zapálí“ ohněm, huo (火), získáme znak fen (焚) ve významu „hoření“ či „pálit“.

Některé ideografické znaky označují také podstatná jména, například znak xian (仙) pro „nesmrtelný“, který má vlevo radikál ren (人) pro „člověk“ a vpravo znak shan (山) pro „horu“. Vychází to z čínské představy, že nesmrtelní a božstva rádi žijí v horách. Mnohá fantastická místa z čínských legend, například hora Kunlun, se nacházejí na nejvyšších vrcholcích.

Třetí třída znaků navazuje na základ položený ideogramy a piktogramy – foneticko-sémantické složené znaky. Ty se skládají z jedné složky, která napovídá výslovnost celého znaku, a z radikálu, který naznačuje kontext použití. Například znak lao (姥) ve významu „babička“ klade vedle sebe radikál nü (女) ve významu „žena“ a znak lao (老) ve významu „starý“. „Starý“ lao (老) uvnitř „babičky“ lao (姥) čtenáři napoví, jak se má druhý znak vyslovovat.

Znaky od Cangjieho

Mnohé čínské historické texty uznávají Cangjieho jako tvůrce čínského písemného systému a mnohé dokonce popisují i jeho postup. Shuowen Jiezi, starověký čínský slovník, líčí vývoj čínského jazyka takto:

„Cangjie nejprve vytvořil znaky na základě piktogramů; ty se nazývaly wen (文). Později vymyslel piktograficko-fonetické znaky, v nichž se tvar a zvuk navzájem doplňovaly; ty se nazývaly zi (字). Piktogramy odrážejí původní vlastnosti věcí, zatímco piktograficko-fonetické znaky se dokázaly množit a brzy rychle přibývaly. Když se tyto znaky zapisovaly na bambusové destičky, nazývalo se to knihou.“

Xunzi, jeden ze tří klasických konfuciánů spolu s Konfuciem a Menciem, psal o Cangjiem také. V díle Jiebi (překládáno jako „Odstranění závěsů“) uvedl:

„Mnozí mají rádi psaní, avšak podoby, které vytvořil Cangjie, tvůrce znaků, nemají obdoby – protože Cangjie dosáhl jednoty mysli [při tvorbě znaků].“

Cangjie skutečně pojímal vytváření znaků jako proces podobný meditaci: po celou dobu si udržoval klidnou mysl a čistý záměr. Usiloval o zachycení pravé povahy všech objektů, míst i idejí kolem sebe – ať už studiem tvarů, shromažďováním rysů, prožíváním různých emocí nebo zkoušením pojmů. Tyto znaky, vytvořené jeho pečlivým pozorováním, byly následně doplněny přiřazenou výslovností a metonymií, aby se tato pravá povaha mohla „oživit“ v jazyce.

Protože Cangjieho znaky nesou v sobě pravou povahu všech věcí, jsou spojeny se základním zákonem vesmíru a zachovávají vazbu na vše božské.

Při tvorbě znaků zvolil Cangjie nejjednodušší a nejpřímější cestu od významu k jazyku. Čínština, kterou vytvořil, je možná nejlepším jazykem na světě, pokud jde o vyformování vnitřní podstaty jevů a předmětů, a snad také tím, který nejlépe dokáže vystihnout jemné odstíny lidské zkušenosti. Je to skutečně zářivá perla v bohatství božsky inspirované kultury Číny.

Tento hluboký způsob meditativního pozorování, který Cangjie vtiskl do zrodu znaků, hluboce inspiroval i další pilíře čínské civilizace – zejména legendární lékaře tradiční čínské medicíny. Velcí doktoři čínské historie, jako byli Li Shizhen, Hua Tuo a Bian Que, dokázali proměnit tuto absolutní všímavost vůči vnější formě v mocný diagnostický a léčitelský nástroj.

Li Shizhen strávil 27 let neúnavným pozorováním přírody, aby mohl sestavit své slavné Kompendium mediky (Bencao Gangmu), nejobsažnější encyklopedii lékařských látek v dějinách. Trpělivě studoval vlastnosti tisíců rostlin, minerálů a živočichů a u každého zachytil jeho vnitřní energetickou podstatu, přesně tak, jako Cangjie skládal rysy světa do obrazů znaků.

U lékařů Hua Tua a Bian Quea se tato schopnost rozvinula natolik, že v čínském lékařství upevnili posvátný diagnostický precedens: stanovit příčinu nemoci pouhým studiem pacientova vzhledu, posouzením chování, tělesného pachu a vyhodnocením pulsu ještě předtím, než nemocný vůbec promluví. Vycházeli z hluboké kosmologické pravdy, že forma a duch – vnější projev a vnitřní esence – spolu neoddělitelně souvisejí. Prostřednictvím této kultivace mysli a očišťování charakteru si tito muži rozvinuli nadpřirozené schopnosti a dokázali se dívat skrze vnitřní oko neboli „nebeské oko“, díky čemuž nahlíželi přímo do reality za hranicemi běžného lidského vnímání. Stejně jako oni dokázali diagnostikovat vnitřní orgány bez jediného dotyku, dokázal i Cangjie několika prostými tahy štětce zvěčnit samotnou kvintesenci vesmíru.

Část VII: Současné používání čínských znaků

Dnešní čínské znaky jsou výsledkem nepřetržitého vývoje a zrání v dlouhém časovém období. Za nejstarší známou ukázku čínských znaků se považuje Cangjie Shu – legendární dílo původního Cangjieho písma.

Po Cangjie Shu badatelé rozdělili vývoj psané čínštiny do pěti fází: písmo dynastie Shang, věštební písmo na želvích krunýřích a kostech, bronzové písmo, malé pečetní písmo z dynastie Qin a nakonec tradiční čínské znaky – stejné, jaké se na Taiwanu a v Hongkongu používají dodnes.

V průběhu tohoto vývoje se znaky měnily z oblých a protáhlých na hranaté a úhlové. Obecně se předpokládá, že znaky, které dnes vidíme a jež se dokonale vejdou do čtverce, se ustálily během dynastie Han.

V dnešním jazyce se běžně používá asi 5 000 čínských znaků. Kangxiho slovník, který je často považován za nejautoritativnější čínský slovník současnosti, obsahuje přes 47 000 znaků. Byl vydán roku 1716 za vlády císaře Kangxiho z dynastie Qing a je dokladem jak dynamiky, tak dlouhověkosti čínského jazyka. Za tři století od vydání slovníku se jazyk musel výrazně rozšířit, aby dokázal pojmenovat množství nových technologií a ideologií. Přesto lze v Kangxiho slovníku stále nalézt stejné znaky a významy, které používají i moderní mluvčí čínštiny. Navzdory nutnosti pokrýt nové pojmy se ovšem čínština ve skutečnosti „zmenšila“ co do počtu znaků, které se reálně používají.

Tento pozoruhodný jev souvisí se způsobem, jakým se čínské znaky spojují do kombinací. Každý znak představuje jeden pojem nebo objekt, ale dva či více znaků lze spojit do slov, která vyjadřují jiné pojmy či objekty. Například znak dian (電) ve významu „elektřina“ a znak hua (話) ve významu „řeč“ lze spojit do slova dianhua (電話), které znamená „telefon“.

To znamená, že i s pouhými 5 000 znaky lze definovat 5 000 věcí. A těchto 5 000 znaků může vytvořit přes 24 milionů dvouznakových permutací. Ne každá permutace je sice platné čínské slovo, ale tento výpočet dává představu o téměř neomezené kapacitě čínštiny uchovávat významy – zvlášť když vezmeme v úvahu tříznaková, čtyřznaková slova a tak dále. Právě díky této pozoruhodné schopnosti ukládat význam považuje mnoho lingvistů čínštinu za jeden z nejpřesnějších jazyků na světě – ne-li vůbec za nejpřesnější.

Ačkoli mluvená čínština vždy zahrnovala různé dialekty, psaná čínština spadá do dvou širokých kategorií: psaná hovorová čínština a klasická čínština. Dnes lidé používají psanou hovorovou podobu v oficiálním i neoficiálním prostředí, zatímco klasická čínština se vnímá spíše jako umělecká forma.

V císařské Číně však byla klasická čínština standardem pro úřední texty. Je úspornější než psaná hovorová čínština a umožňuje mnohem širší škálu slovních hříček a rétorických prostředků. Díky úspornosti ve využívání znaků se do jazyka snadno promítá rým, antiteze, analogie a symbolika, které přidávají vrstvy konotací a dávají klasické čínštině výjimečně expresivní a hluboký charakter.

Toto „zhoustnutí“ významu vychází z logografické povahy čínštiny: kromě toho, že znak dává slovu výslovnost, sám o sobě představuje i ideu, objekt nebo situaci. Jelikož jazyk utváří myšlení, tento zvyk říkat mnoho velmi malým počtem slov vštípil čínské povaze tendenci komunikovat skrze podtext a citlivost k tomu, co zůstává nevyřčeno.

S představou, že každý znak má „obrázek k zapamatování“, se mnohým může zdát, že čínština je obtížný jazyk pro čtení a psaní. Ačkoli učení se znakům nazpaměť může být pro studenta, který přichází z abecedního jazyka, náročné, počet znaků skutečně potřebných pro každodenní komunikaci činí jen asi 3 000 až 4 000. Jakmile člověk překoná tuto počáteční výzvu, zbytek se dá postupně osvojovat tím, jak se učící stále více setkává s čínštinou v běžném životě.

Obrazová povaha čínských znaků dala vzniknout také umění čínské kaligrafie a typografie. Mnozí Číňané dokonce věří, že čínské písmo člověka odráží jeho vnitřní bytost – staré přísloví praví, že „písmo vždy zrcadlí pisatele“. Pochvala něčího čínského rukopisu je proto nepřímou pochvalou jeho charakteru, a tak mají mnozí Číňané ve zvyku hodnotit kaligrafii či rukopis podle jejich vnitřního výrazu.

Naopak se také věří, že samotné cvičení kaligrafie může pomoci zušlechtit charakter. Toto přesvědčení dalo vzniknout různým kaligrafickým stylům, z nichž každý má vlastní estetická kritéria, jež lidem pomáhají písmo zdokonalovat.

Například úřednické písmo, neboli lishu, klade velký důraz na techniku „hlava bource a ocas vlaštovky“ – tedy na to, že tahy mají začínat silným tlakem a končit lehkým tlakem. Technika naplno využívá pružnost kaligrafického štětce k modulaci tloušťky a tenkosti tahů. Znaky v tomto stylu bývají širší než vyšší, s tlustšími vodorovnými a tenčími svislými tahy.

Pravidelné písmo, neboli kaishu, je další typ kaligrafického písma. Zatímco úřednické písmo bylo nejpopulárnější v dynastii Han (202 př. n. l. – 220 n. l.), pravidelné písmo získalo popularitu po zániku dynastie Han a od té doby se stalo standardem. Dnes je třetím nejpoužívanějším stylem čínské typografie po stylech Ming a gothic, které se používají výhradně pro počítačově generovaný text.

Ve srovnání s úřednickým písmem jsou znaky pravidelného písma čtvercovější a mají menší variabilitu v tloušťce tahů. Místo symetrie podle svislé osy, typické pro znaky úřednického písma, zdůrazňuje pravidelné písmo vzájemné proporce jednotlivých tahů, aby se dosáhlo vyváženosti.

Ukázka pravidelného písma

Část VIII: Jak zjednodušování okradlo čínštinu o její duši

Od chvíle, kdy se v roce 1949 dostala k moci Komunistická strana Číny (KS Číny), usilovala o zničení všeho v čínské společnosti, co by mohlo konkurovat její marxistické ideologii. To se samozřejmě týkalo i tradičních mravů čínského lidu a spirituality, která prostupovala téměř všemi oblastmi čínského života.

A čínský jazyk – v podobě, v jaké existoval roku 1949 – obsahoval příliš mnoho těchto tradičních kulturních hodnot. Přirozeně se tedy stal jedním z prvních cílů KS Číny.

Po vzoru Josifa Stalina v Sovětském svazu zřídil Mao Ce-tung roku 1952 „Výzkumný výbor pro reformu jazyka Číny“. V prosinci 1954 už výbor jazykovou reformu nejen „zkoumal“ – byl přejmenován na „Výbor pro reformu jazyka Číny“ jako příprava na vykonávání svých úkolů. O měsíc později, v lednu 1955, výbor zveřejnil návrh „Plánu zjednodušení čínských znaků“. V únoru téhož roku zřídila Státní rada „Výbor pro uplatňování plánu zjednodušení čínských znaků“ a začala v pevninské Číně popularizovat nově vytvořenou „zjednodušenou“ verzi čínštiny.

Tyto zjednodušené znaky přišly o své původní konotace – a dodnes je kritizuje mnoho Číňanů po celém světě. Někteří dokonce na sociálních sítích vytvářejí jazykolamy a rýmovačky, aby problém s těmito zjednodušenými znaky ilustrovali, například tuto:

„Tvorba bez zrození: nic se nevytvoří!
Láska bez srdce – to je nenávist, nic víc.
Koho si vážit, když ho ani nevidíš?
Do studny vpřed – a uvidíš, kam jsi zabloudil.“

První řádek odkazuje na znak chan (產) ve významu „produkovat“, který původně obsahuje znak sheng (生), znamenající „zrození“, pod složkou naznačující člověka – evokuje tedy obraz člověka rodícího. Zjednodušená verze chan (产) znak sheng odstraní, a zůstává tak obraz člověka, který nevytváří vůbec nic.

Druhý řádek se týká znaku ai (愛) ve významu „láska“. Uprostřed znaku se nachází znak xin (心), který znamená „srdce“. Zjednodušený znak ai (爱) však znak xin vynechává, čímž naznačuje prázdný vztah bez podstaty – vždyť jak má člověk milovat bez srdce?

Třetí řádek mluví o znaku qin (親) ve významu „blízcí“. Pravá strana tohoto znaku obsahuje znak jian (見), který znamená „vidět“, což naznačuje, že blízcí byli lidé, které člověk často vídal. Když byl znak qin zjednodušen (亲), celá pravá strana původního znaku byla odstraněna – a vzniká tak zajímavý „návrh“, že své blízké vlastně nemáte vůbec vídat.

Poslední řádek naráží na jeden z nejkřiklavějších příkladů, jak zjednodušování znaků pokřivilo významy. Znak jin (進) znamená „vstoupit“ nebo „jít vpřed“ a původně měl vedle radikálu pro dopravu složku založenou na znaku jia (佳) ve významu „dobrý“. Vyjadřoval tak, že jak postupujeme vpřed, míříme k lepšímu stavu.

Zjednodušená verze jin (进) však znak jia nahradila znakem jing (井), který znamená „studna“. Není třeba dodávat, že obraz pohybu vpřed jako postupování do zjevného slepého konce není mezi mnoha Číňany oblíbený. Jiní tento znak vykládají jako jistou ironii: ve snaze „posunout“ Čínu kupředu KS Číny ve skutečnosti postupuje vstříc vlastnímu zániku tím, že se vzdaluje tradicím a kultuře, které držely Čínu pohromadě.

Když se skutečně ohlédneme za celým procesem vzniku čínského jazyka, vidíme, že je úzce propleten s mýty, jež stojí za čínským pojetím komunikace – natolik, že se v některých částech hranice mezi historií a legendou téměř ztrácí. A v téměř všech aspektech čínského jazyka a komunikace se nachází jemný, a přitom silný spodní proud duchovní kultury Číny, zakořeněný ve víře, že sladění vlastního charakteru se zákonem vesmíru je cestou k božskému. Tato kultura pomáhala Číňanům udržovat harmonické vztahy a řešit společenské konflikty po tisíce let.

KS Číny však se svým státem vynucovaným ateismem kategoricky popírá existenci božského – natož pak jakéhokoli univerzálního zákona. Její víra v sociální darwinismus ji přivedla k tomu, že vede čínský lid v závodu ke dnu, pokud jde o morálku. Snaží se zlomit přirozené prostředí vůči své vůli a bezohledně obětuje čínské lesy a vody na oltář ekonomického rozvoje. Napadá a protiprávně vězní jednotlivce, které nemá ráda, a to i ve vlastních řadách; zemi pak vládne spíše jako mafie než jako legitimní politická strana.

Když se v Číně objevila duchovní praxe Falun Gong a znovu propojila Číňany s jejich božskými kořeny, KS Číny ji začala vnímat jako hrozbu, kterou je třeba zničit. Tím znesvětila hodnoty Pravdivosti, Soucitu a Snášenlivosti, jež praxe vyzdvihuje – hodnoty sladěné s univerzálním zákonem – a dotlačila čínský lid k tomu, aby tyto hodnoty popíral tím, že zneužívá praktikující Falun Gongu.

Praktikující jsou nejen uráženi a vytlačováni na okraj společnosti, ale také protiprávně zatýkáni a mučeni; mnozí se dokonce stali oběťmi násilných odběrů orgánů. Tyto státem posvěcené zločiny proti lidskosti otevřely cestu tomu, aby se v čínské společnosti ještě více rozšířila nepoctivost, nenávist a agresivita a aby Číňané sklouzli do morální propasti.

Stejně jako zničení tradičního znaku jin proměnilo světlou budoucnost v nevyhnutelnou zkázu, zničení tradičních hodnot Číny ze strany KS Číny proměnilo kdysi velkolepý národ v páchnoucí močál zločinu a utrpení. Dopady této nemorálnosti doléhají jak na obyčejné lidi, tak na elity: lidé trpí kvůli politikám režimu bez soucitu a elity kvůli neustálým mocenským bojům a zradám uvnitř organizace KS Číny.

V dnešní Číně je čínská legenda o stvoření už méně než pohádkou. Možná však právě v takové době mohou Číňané těžit z moudrosti předků – z toho nejlepšího, co se staří lidé snažili předat, z poznání, o němž doufali, že jejich potomky ochrání.

A pro nás ostatní je možná příběh Číny zároveň podnětem, abychom se ohlédli k jazyku, tradicím a hodnotám, které nám zanechali naši předkové. Možná se k nám vesmír vždy pokoušel promlouvat, jak věřili starověcí Číňané – a jde jen o to, zda se rozhodneme naslouchat.

Článek původně vyšel 16. srpna 2023.