Odstraňování zasahování způsobeného myšlenkovou karmou a představami

(Minghui.org) Vyrůstala jsem v drsném rodinném prostředí. Moje matka byla velmi chladná. Nedovolovala nám dětem projevovat jakékoli emoce a velmi si zakládala na tom, jak vše působí navenek. Když jsme udělali chybu, ponižovala nás. Vzpomínám si, jak nám říkala, že jsme hloupí, když jsme nesplnili její očekávání. Můj otec žil pro svou pověst a my jsme se brzy naučili, že pochvalu dostaneme pouze tehdy, když budeme „dokonalí“. Trpěla jsem úzkostmi a záchvaty paniky a společenským kontaktům jsem se vyhýbala, jak jen to šlo. V dospělosti jsem se naučila být velmi samostatná a soběstačná. Nikdy jsem neměla mnoho přátel; dávala jsem přednost samotě, abych se vyhnula bolesti z toho, že mi druzí ublíží nebo mě budou ponižovat.

Asi před deseti lety jsem si na počítači přečetla Zhuan Falun a hned poté jsem v čele ucítila vrtavý pocit (o kterém se Mistr v Zhuan Falun zmiňuje). Cítila jsem, že mé tělo bylo očištěno. Stala jsem se lepším člověkem. Zbavila jsem se všech ostatních duchovních knih, které jsem dříve četla. Vrátila jsem také věci, které jsem si v minulosti od druhých vypůjčila a dosud jim je nevrátila.

Ve studiu Fa jsem však nepokračovala. Několik dní poté, co jsem si přečetla Zhuan Falun, se mi začaly objevovat velmi vtíravé a špatné myšlenky o Mistrovi. Cítila jsem silný stud. Mé hlavní vědomí bylo velmi slabé a myšlenková karma spolu s úzkostí mě přemohly. V té době jsem ještě nevěděla o vysílání spravedlivých myšlenek a pocit paniky mi znemožňoval studovat Fa.

Myšlenková karma mě přesvědčovala, že se nikdy nedokážu kultivovat, že toho nejsem hodna, že nejsem dostatečně silná a že bych to měla prostě vzdát. V oblasti solar plexu jsem cítila bodavou bolest. Někdy jsem ve spánku vídala démony. Některé jsem zničila holou rukou a oni se proměnili v černý prach, který odvál vítr. Jindy jsem se ve snu tak vyděsila, že jsem před nimi utekla a probudila se plná strachu. Tento stav trval přibližně rok a bylo to nejtěžší období mého života.

Následující léto jsem byla vyčerpaná a přesvědčená, že nejsem hodna být praktikující Dafa a že to se mnou Mistr vzdal. Jednoho dne mě náhle napadlo naučit se nazpaměť Lunyu. Začala jsem se ho učit, kdykoli jsem měla příležitost. Když jsem ho uměla celé zpaměti, zdál se mi sen, ve kterém jsem recitovala Lunyu, zatímco kolem mě umírali démoni, svíjeli se na podlaze a bolestí si zakrývali uši. Poté jsem pokračovala v memorování Zhuan Falun. Nakonec jsem se připojila k místním skupinám studia Fa a začala se účastnit akcí zaměřených na objasňování pravdy o pronásledování. Zbavila jsem se některých připoutání a získala o něco větší sebedůvěru. Přestože jsem se z tohoto těžkého období dostala, stále jsem měla problémy s myšlenkovou karmou.

Pracuji jako učitelka přírodních věd na střední škole ve městě, kde jsem vyrůstala. Tato práce mi přináší mnoho výzev a je skvělým prostředím pro kultivaci. Pochopila jsem, že moji studenti jsou zrcadlem mých vlastních připoutání. Když jsem začínala učit, ztrácela jsem často trpělivost a studenti mou výuku příliš v lásce neměli. V průběhu let se to však zlepšilo a studenti si mé hodiny opravdu oblíbili. I nyní občas ztratím trpělivost, ale stává se to mnohem méně často a za své chyby vždy přijímám odpovědnost.

Spolupráce s ostatními učiteli také prověřovala můj charakter. Někdy jsem si ho dokázala dobře udržet, jindy se mi to nepodařilo. Prostřednictvím místní komunitní vysoké školy (community college) vyučuji vysokoškolský kurz chemie, za který studenti získávají zároveň středoškolské i vysokoškolské kredity. Měla jsem studenta se speciálními vzdělávacími potřebami, ale protože šlo o kurz na vysokoškolské úrovni, věděla jsem, že podpůrná opatření budou jiná než ve středoškolském kurzu. Pedagogové speciálního vzdělávání mi opakovaně říkali, že tento student by měl dostávat stejnou pomoc a stejná podpůrná opatření jako ve středoškolském kurzu, ale já věděla, že to není správné. Protože šlo o vysokoškolskou úroveň, nepřipadalo mi spravedlivé, aby tento student dostával středoškolská podpůrná opatření, která by na vysoké škole nikdy neměl. Místo abych si udržela charakter, obrátila jsem se kvůli této záležitosti na jednoho z vedoucích pracovníků školského obvodu, abych dokázala, že mám pravdu.

Vedoucí pracovník potvrdil, že vysoké školy neposkytují studentům stejná podpůrná opatření jako střední školy, protože mají vyšší nároky a odlišná pravidla. Poté pedagogům speciálního vzdělávání poskytl školení o podpůrných opatřeních na vysokoškolské úrovni. To vyvolalo napětí a pasivně agresivní chování ze strany oddělení speciálního vzdělávání, včetně hromadných e-mailů rozesílaných všem učitelům na toto téma.

Věděla jsem, že jsem tuto záležitost nezvládla dobře. Dívala jsem se do sebe a uvědomila si, že jsem velmi připoutaná k tomu, kdo má pravdu a kdo se mýlí, kdo má správný názor a kdo ne. Také jsem si uvědomila, že nemám ráda, když mi někdo říká, jak mám vést svou výuku. Byla ve mně rovněž žárlivost. Nechtěla jsem, aby tento student v mé třídě získal nespravedlivou výhodu, když ostatní studenti takovou možnost neměli. Byla jsem připoutaná k tomu, že musím mít věci pod kontrolou, a nechovala jsem se jako kultivující. Vzpomněla jsem si na Mistrova slova ze čtvrté přednášky v Zhuan Falun:

Mistr řekl:

„„Provádí mi špatnosti, tak mu to vrátím. Má lidi na své straně, ale já mám lidi na své straně také. Rozdáme si to.“ Když se takhle chováte mezi obyčejnými lidmi, řeknou, že jste silný. Ale pro praktikujícího by to bylo prostě příšerné. Jestliže soutěžíte a bojujete jako obyčejný člověk, jste obyčejný člověk. A kdybyste to dělal s ještě větší vervou než on, pak nejste ani tak dobrý jako ten obyčejný člověk.“ (Přednáška čtvrtá, Zhuan Falun)

Byla jsem přesně taková, jak popisoval Mistr – soutěžila jsem a bojovala jako běžný člověk. Nejenže jsem dokázala, že se oddělení speciálního vzdělávání mýlilo, ale vzpomínám si, že jsem na to byla v tu chvíli dokonce pyšná. Chovala jsem se hůře než běžný člověk. Poté, co jsem si uvědomila svou chybu, jsem už s oddělením speciálního vzdělávání nebojovala. Dohodli jsme se na kompromisu ohledně toho, jakou dodatečnou pomoc má student dostávat, a tím jsem věc uzavřela. V této oblasti budu mít další příležitosti postupovat správně. Letos na podzim budu mít ve svém vysokoškolském kurzu několik studentů, kteří jsou zároveň zařazeni do speciálního vzdělávání. Cítím, že je to Mistrovo uspořádání, které mi má pomoci zbavit se připoutání k tomu, co je správné a co nesprávné, a také připoutání k boji a potřebě mít věci pod kontrolou.

Jako vedoucí přírodovědného oddělení na naší škole jsem byla před několika lety ředitelem požádána, abych se stala členkou řídícího výboru, který pomáhá rozhodovat o pravidlech školy a dalších záležitostech. Za členství ve výboru se navíc vyplácel příplatek. Jiná učitelka přírodních věd je velmi průbojná a velmi si přála být členkou tohoto výboru, a tak jsem bez váhání odstoupila a přenechala jí své místo. Měla velkou radost. I já jsem byla ráda, že už nemusím chodit do práce dříve.

Před několika lety jsem začala objasňovat pravdu vládním představitelům. Nebylo to pro mě snadné. Trvalo mi roky, než jsem jako učitelka získala sebedůvěru, a představa, že budu hovořit s pracovníky vládních úřadů a veřejnými činiteli, mě velmi děsila. Kvůli svému dětství jsem během rozhovorů obvykle mlčela a uzavírala se do sebe, protože jsem se bála, že řeknu něco špatně. Nikdy mi také nešla nezávazná konverzace a společenskému kontaktu jsem se vyhýbala, kdykoli to bylo možné. Dokonce i rodinná setkání mi byla velmi nepříjemná a odcházela jsem z nich co nejdříve. Přesto jsem se navzdory strachu scházela s pracovníky úřadů a před schůzkami jsem se vždy snažila co nejlépe připravit.

Při jedné z mých prvních schůzek souhlasil kongresman za můj volební obvod, že se stane spolupředkladatelem návrhu zákona, což mi pomohlo získat určitou sebedůvěru. Mé schůzky byly krátké, stručné a věcné. Nadále jsem posílala e-maily, žádala o schůzky a snažila se objasňovat pravdu vládním představitelům.

Jednou z věcí, kterých však lituji, je, že jsem nepovažovala za prioritu objasňovat pravdu tváří v tvář v běžných každodenních situacích. Moje nejbližší rodina Dafa podporovala a některým kolegům jsem pravdu objasnila, ale bylo to hluboko pod měřítkem nápravy Fa. Má kultivace nebyla pevná. Někdy jsem byla pilná, ale většinou jsem se chovala jako běžný člověk. Chtěla jsem být pilná, ale měla jsem pocit, jako by mi v tom něco bránilo. Na mé straně musel existovat nějaký zásadní problém, který mi bránil zlepšovat charakter, skutečně potvrzovat Fa a objasňovat pravdu více lidem. Mé studium Fa spočívalo především v memorování Zhuan Falun. Vedle toho jsem také trochu četla, ale nedávala jsem studiu Fa takovou prioritu, jakou jsem měla. Při studiu jsem se navíc obtížně soustředila a často mě rušila myšlenková karma.

Nedávno mě studenti závěrečného ročníku požádali, abych na jejich slavnostním dni pronesla projev za jejich ročník. Překvapilo mě a potěšilo, že si mě studenti vybrali jako řečnici. Projev jsem přednesla, ale byla jsem velmi nervózní a přečetla jsem ho velice rychle. Přestože studenti i jejich rodiny hlasitě tleskali, okamžitě jsem začala propadat panice, že jsem udělala něco špatně.

Pomyslela jsem si: „Proč mám pořád tolik strachu?“ Myšlenková karma zaplavila mou mysl vším, co jsem podle ní udělala špatně, ale nakonec se mé hlavní vědomí probudilo a uvědomilo si, co se děje. Každý strach, kterým mě myšlenková karma chtěla vyděsit, jsem začala racionálně rozebírat. Jakmile jsem překonala jeden strach, myšlenková karma zkoušela jiný způsob, jak mě přesvědčit, že jsem něco udělala špatně a že můj projev nějakým způsobem selhal. Uvědomila jsem si, jak slabé bylo po všechny ty roky mé hlavní vědomí, a konečně jsem se postavila připoutání, které po mnoho let brzdilo mou kultivaci i objasňování pravdy – připoutání k pocitu hanby a strachu, že nejsem hodna.

Ohlédla jsem se za svým dětstvím a vzpomněla si na několik situací, kdy se něco pokazilo a matka obviňovala své děti, přestože to nebyla naše vina. Protože jsem vyrůstala v napjatém domácím prostředí, začala jsem věřit, že všechno, co se pokazí, je nějakým způsobem moje vina. To ve mně vytvořilo neustálý strach z budoucnosti, strach z toho, že se něco pokazí, nebo že udělám chybu. Pocit, že nejsem hodna, mě provázel po celý život. Litovala jsem, že jsem to neodhalila dříve a že jsem byla tak zmatená. Uvědomila jsem si, jak moc toho zlo využívalo, aby mě udržovalo ve strachu z chyb, protože hluboko uvnitř pro mě chyba znamenala, že nejsem dost dobrá a že nejsem hodna.

Když jsem se ohlédla za svou kultivací, uvědomila jsem si, že tento pocit, že nejsem hodna, ovlivňoval všechno v mém životě i v kultivaci. Nutil mě snažit se všem kolem dokazovat svou hodnotu a způsobil, že jsem byla velmi připoutaná k tomu, jak mě vnímají druzí. Když se mnou někdo mluvil povýšeně, brala jsem si to osobně, protože to ve mně vyvolalo strach, že nejsem dost dobrá. Potom jsem bojovala, abych dokázala svou hodnotu, což mě činilo tvrdou a konfliktní. Uvědomila jsem si, že právě proto stále ztrácím trpělivost se svými studenty. Proto jsem se chlubila svými úspěchy a skrývala chyby. Také to bylo příčinou mého strachu z objasňování pravdy lidem při osobních rozhovorech. Kvůli tomu jsem byla velmi ostražitá, přehnaně jsem se chránila a bránila se jakékoli kritice. Také mě to vedlo k tomu, že jsem se do věcí vrhala příliš rychle a snažila se vynutit si určitý výsledek, místo abych jednoduše důvěřovala Mistrovu uspořádání. Myšlenková karma tento strach ještě zesilovala. Kdykoli jsem měla pocit, že jsem udělala chybu, myšlenková karma mi připomínala chyby nebo trapné situace z minulosti a říkala: „Vidíš, pořád selháváš a nejsi dost dobrá.“ Hluboko uvnitř stále existovala část mě, která tomu věřila.

Začala jsem vysílat spravedlivé myšlenky k odstranění pocitu, že nejsem hodna, a zahrnula jsem to do svého každodenního vysílání spravedlivých myšlenek. Vrátila se stejná myšlenková karma a panika, které jsem zažívala na počátku kultivace. V solar plexu jsem znovu cítila bodavou bolest. Myšlenková karma a zasahování se mě znovu snažily udržet v úzkosti a obavách. Tentokrát už ale neměly takovou moc jako dříve. Konečně jsem jasně viděla, čím ve skutečnosti jsou. Jednoho dne, kdy byly pocit hanby a zasahování velmi silné, jsem se podívala na Mistrův portrét a řekla zasahování: „Tohle nejsem já. Už mě nemůžeš ovlivnit jako dříve. Jsi odstraněno.“ Několikrát jsem to zopakovala. Náhle jsem pocítila klid a koutkem oka jsem nad Mistrovým portrétem spatřila zářící světelný kruh. Poděkovala jsem Mistrovi, že očistil další vrstvu této karmy myšlenek.

Vzpomněla jsem si na to, co Mistr řekl o karmě myšlenek v šesté přednášce Zhuan Falun.

Mistr napsal:

„Moje Těla Zákona mu pomohou odstranit většinu takovéto karmy myšlenek. Tato situace je dost běžná. Jakmile se to stane, člověk bude zkoušen, aby se vidělo, zda dokáže překonat špatné myšlenky sám od sebe. Nedáte-li se, můžeme karmu odstranit.“ (Přednáška šestá, Zhuan Falun)

Hned poté, co jsem toto připoutání opustila, se vynořilo další – lítost. Litovala jsem, že jsem během let promarnila tolik příležitostí objasnit pravdu vnímajícím bytostem, které mi byly postaveny do cesty. Podělila jsem se o to s jednou praktikující. Ta klidně odpověděla jedinou větou: „Ještě mnoho dalších čeká na záchranu.“ Okamžitě jsem se ze své lítosti probrala. Věřím, že to byla Mistrova připomínka, že už se nesmím nechat lítostí zatěžovat. Jedinou cestou vpřed je více studovat Fa a vrátit se na cestu, kterou pro mě Mistr uspořádal. Jedinou cestou vpřed je zbavit se připoutání k pocitu, že nejsem hodna, a dalších připoutání zaměřených na sebe a objasňovat pravdu každému, koho mi Mistr postaví do cesty.

Zvýšila jsem množství studia Fa a začala se více snažit kontaktovat kanceláře federální vlády, ale bylo pro mě obtížné získávat schůzky. Tento problém začal poté, co byl zveřejněn hanlivý článek v The New York Times. Když jsem cestovala do Washingtonu, D.C., náhodou se mi na poslední chvíli podařilo sjednat schůzku s pracovnicí kanceláře jedné kongresmanky, se kterou jsem do té doby nehovořila. Překvapilo mě, že mi tak pozdě večer přišel e-mail. Následující den jsem se s pracovnicí setkala. Protože jsem s touto kanceláří ještě nemluvila, plánovala jsem začít od základů – vysvětlit, co je Falun Gong, popsat pronásledování a poté přejít k nadnárodním represím. Zeptala jsem se jí, zda o Falun Gongu něco ví, a ona sebejistě odpověděla, že ano, protože dříve pracovala v kanceláři v Texasu a tamní praktikující odváděli velmi dobrou práci při objasňování pravdy. Věděla o Falun Gongu, o důvodech pronásledování, o odebírání orgánů a dokonce sama uvedla název příslušného návrhu zákona. Mohla jsem tedy rovnou přejít k nadnárodním represím a vedly jsme velmi dobrý rozhovor o různých způsobech, jak její kancelář bojuje proti vlivu KS Číny ve Spojených státech.

Když jsem viděla, jak důkladně ostatní praktikující objasňují pravdu, inspirovalo mě to, abych se ještě více snažila objasňovat pravdu pracovníkům vládních úřadů. Pokud se při schůzkách setkám s úředníky, kteří nepůsobí vnímavě nebo jsou v obranném postoji, dívám se do sebe, hledám svá připoutání, upravuji své jednání a spravedlivé myšlenky a snažím se domluvit další schůzku, na níž bych mohla pravdu objasnit do hloubky.

Mnoho zkoušek charakteru jsem měla také v rodině. Matka se s otcem rozvedla a rozdělili si pozemek na polovinu. Vzala jsem si hypotéku na dům postavený na tomto rodinném pozemku a matka nyní bydlí se mnou. Pomohla mi uvidět mnoho mých připoutání, zejména připoutání k ovládání věcí a k osobnímu prostoru. Když jsme se nastěhovaly, přenesla všechny své věci do obývacího pokoje – dvě židle, starožitnou vitrínu, knihovny a malé stolky – a svými věcmi zabrala prakticky celý prostor. Cítila jsem k tomu odpor, ale nerozuměla jsem proč a nic jsem jí neřekla.

Máme také pokoj pro hosty, o který jsme se obě snažily dělit, ale znovu zabrala přibližně tři čtvrtiny prostoru svými věcmi a mně nezůstalo téměř žádné místo. Byla jsem rozzuřená, ale stále jsem nic neřekla. Když jsem se podívala do sebe, znovu jsem objevila připoutání k boji za potvrzení vlastní hodnoty. Naučila jsem se chápat, že způsob, jakým se ke mně druzí chovají, neurčuje mou hodnotu. Jakmile jsem si to uvědomila, odnesla jsem své věci z pokoje pro hosty a přenechala matce celý pokoj. Byla velmi ráda, že může mít tento prostor jen pro sebe.

Když se mě karma myšlenek a zasahování snaží svést z cesty, recituji Fa. Na začátku jsem se Fa učila nazpaměť celým srdcem, kdykoli jsem měla volnou chvíli. V průběhu let jsem dovolila svým připoutáním, aby mi v tom bránila. Nyní, když mám Fa ve svém srdci, je pro mě mnohem snazší vstávat brzy, vysílat spravedlivé myšlenky, učit se Fa nazpaměť, číst a provádět cvičení. Doufám, že svá připoutání dále odstraním, abych mohla mít čistou mysl s jediným cílem – následovat Mistrovo uspořádání a zachránit více vnímajících bytostí. Vím, že zbývá už jen málo času. Udělám vše pro to, abych vše dohnala.

Děkuji Vám, Mistře, děkuji vám, spolupraktikující.

(Předneseno na konferenci Fa střední části USA v roce 2026)