Díky Falun Dafa už není můj život ponurý

(Minghui.org) Než jsem začala praktikovat Falun Dafa, trpěla jsem vleklým gynekologickým onemocněním, které způsobovalo dlouhotrvající menstruační krvácení. Nepomáhala tradiční čínská ani západní medicína.

Kvůli užívání velkého množství bylinných léků se mi na obličeji objevily pupínky a tmavé skvrny. Skvrny se slévaly do velkých ploch a vypadala jsem, jako bych měla tmavou masku. Přirozená barva mé pleti nebyla vůbec vidět a obličej jsem měla znetvořený. Nesnesla jsem ani pohled na sebe do zrcadla. Život mi připadal ponurý a neviděla jsem žádnou naději.

Konečně jsem našla Mistra

Když jsem v roce 1998 začala praktikovat Falun Dafa, první báseň, kterou jsem si přečetla, byla:

„Předurčený návrat ke svatému ovoci“

„Ach, kolik let Mistra hledání,
Konečně nastal ten den setkání.
Kultivuj se a navrať se, Fa jsi teď získal,
Svého Mistra následuj, ’bys zpět se vrátil, dovršen.“
(Hong Yin)

Nemohla jsem zadržet slzy a četla jsem ji znovu a znovu. Při svém celoživotním hledání jsem prošla tolika těžkostmi a konečně se mi podařilo najít Mistra.

Od dětství jsem měla chatrné zdraví a sužovaly mě chronické nemoci. I v nejparnějších letních dnech jsem si k sukni musela přes kolena navlékat vlněné návleky. Když jsem vstávala ze sedu, musela jsem zůstat předkloněná v pravém úhlu a chvíli se rozhýbávat, než jsem se dokázala narovnat.

Když jsem našla Falun Dafa, bylo mi pětatřicet let. Dříve mě po přečtení čtyř nebo pěti řádků v knize začaly bolet oči. První přečtení knihy Zhuan Falun mi trvalo měsíc, ale při dalším čtení už mě oči nebolely.

Nemohla jsem pracovat, protože jsem se neustále cítila unavená. Po dvou měsících cvičení Falun Dafa mé nemoci zmizely a cítila jsem se lehká a uvolněná. Před čínským novým rokem jsem dokázala uklidit celý dům. Přestože jsem pracovala od rána do večera, cítila jsem se uvolněná a plná energie.

Asi šest měsíců poté, co jsem začala kultivovat, mi Mistr očistil tělo. Když přišla menstruace, břicho mě bolelo tak silně, že jsem se nemohla narovnat ani posadit. Poléval mě studený pot a z těla mi odcházelo velké množství krvavé hmoty. Večer se potíže zmírnily. Druhý den krvavý výtok zeslábl a pátý den zcela ustal. Všechno se vrátilo do normálu.

Když jsem se podívala do zrcadla, překvapilo mě, že skvrny na obličeji výrazně vybledly a pleť byla mnohem čistší. Později zmizely i pupínky. Mladší sestra poznamenala: „Už jsi zase opravdová kráska.“

Dnes je mi přes šedesát let, ale mám jemnou a hladkou pleť bez vrásek a skvrn. Vypadám, jako by mi ještě nebylo padesát.

Usmíření s tchyní

S tchyní jsem měla špatný vztah. Celé roky jsem s ní nemluvila, protože mě manželovi rodiče hluboce zranili a cítila jsem se ukřivděná. Rok a půl poté, co jsem začala praktikovat Dafa, se můj postoj změnil. Zášť, kterou jsem v sobě chovala po léta, se rozplynula. Začala jsem pociťovat soucit a změnila se i tchyně.

Tchyni bylo přes osmdesát let a žila u mého švagra. Každý měsíc jsem ji brala k nám domů, abych ji vykoupala. Trpěla zvýšenou činností štítné žlázy a v noci špatně spala. Jednou jsem jí po koupeli před spaním pustila zvukovou nahrávku Mistrovy přednášky. Při poslechu usnula a tu noc spala velmi dobře. Druhý den ráno se probudila a řekla: „Také se chci naučit Falun Dafa.“ Koupila jsem jí MP3 přehrávač, aby mohla poslouchat nahrávky Mistrových přednášek.

Jednoho letního dne v roce 2005 přišel manžel domů a řekl: „Dej mi tři sta jüanů, chci vzít maminku k lékaři.“ Tchyně měla důchod i úspory, zatímco manžel byl bez práce a rodinu jsem tehdy živila sama. Naše dítě právě začalo chodit do první třídy a bydleli jsme v pronájmu. Na okamžik mě to podráždilo, ale hned jsem si uvědomila, že je to příležitost kultivovat svůj charakter. Peníze jsem manželovi dala. Když jsem se o této záležitosti zmínila o několik let později, sklopil zahanbeně hlavu.

Několik dní před tchyninou smrtí jsem zavřela svůj obchod dříve, abych jí ostříhala vlasy. Dokonce jsem jí ušila i oděv do rakve. Vždy dbala na svůj vzhled a oděv, který jsem pro ni ušila, byl hezčí než cokoli z obchodu. Měla z něj velkou radost. Když už nemohla jíst pevnou stravu, zavírala jsem obchod dříve a připravovala jí masové kuličky s jáhlami a výživná jídla. Přestože měla šest dětí, nečekala jsem na pomoc ostatních ani jsem na ně nespoléhala. Dělala jsem to, co jsem považovala za správné.

Čelit pronásledování se spravedlivými myšlenkami

Dne 20. července 1999 zahájila Komunistická strana Číny (KS Číny) pronásledování Falun Dafa. Nevěděla jsem, co dělat. Vyrobila jsem šablonu s nápisem „Falun Dafa: Historická křivda“ a spolu s dalšími praktikujícími jsme tento nápis sprejovali na veřejných místech.

Koupila jsem papíry ve čtyřech barvách, psala na ně fakta o Falun Dafa a vylepovala je tam, kde je lidé mohli vidět. Kombinace čtyř barev byla velmi nápadná. Později mi jeden praktikující z jiné oblasti dal kopírku, která dokázala vytisknout čtyři stránky za minutu, což bylo mnohem rychlejší než ruční psaní. Potom jsme koupili černobílou laserovou tiskárnu a později přešli na barevnou inkoustovou. Díky tomu jsme mohli vyrábět mnoho pěkných pravdu objasňujících materiálů. Vyráběli jsme také kalendáře s informacemi o Falun Dafa a pomáhali ostatním praktikujícím zakládat vlastní místa na výrobu materiálů.

V roce 2005 bylo naše místo na výrobu materiálů zničeno a já byla protiprávně zatčena. Jeden policista začal v mé blízkosti nabíjet elektrický obušek, aby vyvolal atmosféru strachu. Jen jsem si opakovala Mistrova slova:

„Jsem zakořeněn ve vesmíru. Kdyby vám někdo mohl ublížit, znamenalo by to, že by byl schopen ublížit mně.“ (Přednáška první, Zhuan Falun)

V duchu jsem elektrickému obušku řekla: „Nespolupracuj se zlem na pronásledování praktikujících Dafa. Pronásledovat praktikující Dafa je hřích.“

Policejní náčelník mě osobně mučil ve snaze vynutit si přiznání. Připoutali mě k železné židli a vysokonapěťovým elektrickým obuškem mi dávali výboje do obličeje, rtů, za uši a do konečků prstů. Nepohnula jsem však ani svalem, dokonce jsem ani nesvraštila obočí. Zůstala jsem klidná a pokojná.

V duchu jsem vysílala spravedlivé myšlenky a řekla elektrickému obušku, aby obrátil směr proudu. Výboje, které jsem cítila, byly ještě slabší než proud používaný při elektroléčbě. Policejní náčelník zamumlal: „Z toho obušku uniká proud.“ V místnosti plné policistů zavládlo hrobové ticho.

Po převozu do vazební věznice jsem na protest proti pronásledování zahájila hladovku. O několik dní později mě začali násilně krmit, ale ze všech sil jsem se bránila. Vedoucí jedné skupiny mě prudkým kopancem srazil na zem. Dopadla jsem na kovový kruh v podlaze, který sloužil k připoutávání spoutaných vězňů, ale necítila jsem žádnou bolest.

Druhý den, jakmile se tento vedoucí objevil u malého okénka cely, jsem na něj ukázala a řekla: „Chci s vámi mluvit.“ Ukázal na sebe a zeptal se: „Se mnou?“ „Ano,“ odpověděla jsem. Rozpačitě řekl: „Mám práci. Musím něco vyřídit. Za chvíli se vrátím,“ a rychle odešel.

Čekala jsem, že se druhý den vrátí, ale po celých více než deset dní, které jsem ve vazební věznici strávila, jsem ho už neviděla. Teprve později jsem zjistila, že se zalekl dřív, než jsem mu vůbec stačila něco říci.

Vazební věznice za mě nechtěla nést odpovědnost. Místní policisté a policisté oddělení vnitřní bezpečnosti proto neměli jinou možnost než mě poslat do nemocnice. Policejní náčelník nadával a urážel Mistra i Falun Dafa. Zaměřila jsem na něj vysílání spravedlivých myšlenek. Uplynuly tři dny, ale nic se nestalo. Potom jsem se podívala do sebe: „Mé spravedlivé myšlenky neměly účinek. Udělala jsem něco špatně?“

Mistr řekl:

„Povedal som vám už dávno, že učeník Dafa, alebo kultivujúci, nemá nepriateľov. Jediná vec, v ktorej máte svoju rolu, je zachraňovanie ľudí ...“ (Vyučovanie Fa v Chicagu, Učení Fa na konferencích VII).

Přestože byl policejní náčelník tak zlý, musela jsem se k němu i tak chovat se soucitem. Vzpomněla jsem si na Mistrův Fa a můj postoj se změnil. Jednala jsem s ním jako s členem vlastní rodiny a vysílala spravedlivé myšlenky, abych odstranila zlé prvky, které ho ovládaly, a on tak mohl být zachráněn. Přestal chodit do nemocnice a zasahovat do mé situace. Lékařům, zdravotním sestrám a policistům jsem objasňovala pravdu o pronásledování.

Byla jsem odsouzena k pěti letům vězení. Věznice mě však nepřijala, a tak jsem byla propuštěna.