Čínská Fahui | Dívání se do sebe mi pomohlo překonat jednu těžkou zkoušku za druhou

(Minghui.org) Byla jsem rozrušená a začala jsem se k našim klientům chovat nezdvořile. Když mě někteří požádali o vkladové lístky, netrpělivě jsem jim odpověděla, že si je měli vyplnit ve svých firmách, než přišli. Atmosféra byla napjatá. Potom jsem si vzpomněla na Mistrova slova:

„Věříme, že dobrý nebo špatný výsledek pochází z jedné bezděčné myšlenky a jiná myšlenka v tom okamžiku vede k jinému výsledku.“ (Přednáška čtvrtá, Zhuan Falun)

Pomyslela jsem si: „Není snad utrpení dobrá věc? Někteří lidé jsou dokonce ochotni snášet více těžkostí, aby dříve dosáhli dovršení. Proč bych si tedy měla stěžovat?“ Jakmile mě to napadlo, okamžitě jsem se uklidnila a pokračovala v práci. Fronta lidí se postupně zkracovala.

* * *

Zdravím Vás, vážený Mistře! Zdravím vás, spolupraktikující!

Falun Dafa jsem začala praktikovat v roce 1994. Moji rodiče a starší bratr se osobně zúčastnili Mistrových přednášek. Na jejich doporučení jsem si přečetla Zhuan Falun a začala se kultivovat. Principy Fa obsažené v knize mě hluboce oslovily.

Vždy jsem měla pocit, jako bych hledala něco věčného. Po přečtení Zhuan Falun jsem pochopila, že tím, co hledám, je věčná pravda vesmíru – Pravdivost-Soucit-Snášenlivost. Právě to jsem hledala! Byla jsem nesmírně šťastná! Připadala jsem si, jako by mi ze srdce spadlo obrovské břemeno. Zvlášť pokojně jsem se cítila ve spánku. Spala jsem tak hluboce, že se mi ani nic nezdálo.

Ráda bych se podělila se spolupraktikujícími o některá pochopení, která jsem získala studiem Fa, porozuměním jeho principům a jejich uplatňováním při kultivaci a potvrzování Dafa.

Začínám se kultivovat

Mistr řekl:

„Věříme, že dobrý nebo špatný výsledek pochází z jedné bezděčné myšlenky a jiná myšlenka v tom okamžiku vede k jinému výsledku.“ (Přednáška čtvrtá, Zhuan Falun)

Pravdivost těchto slov jsem osobně zakusila už v prvním roce své kultivace. Připomněla jsem si to, když jsem si četla svůj tehdejší kultivační deník.

V té době jsem praktikovala Falun Dafa už více než rok. Díky cvičení a studiu Fa se mé tělo i mysl proměnily a povznesly. Pracovala jsem tehdy v bance u přepážky pro firemní klientelu a měla jsem na starosti příjem hotovostních vkladů od společností. Protože u naší banky mělo účty mnoho firem, objem přijímané hotovosti byl značný. Práce byla náročná, vyžadovala vysokou odbornou zdatnost a noví zaměstnanci ji nezvládali.

Jednoho dne měla moje kolegyně zkoušku, a tak vedoucí přidělil na její místo novou zaměstnankyni. Bylo páteční odpoledne, kdy firmy ukládaly do banky přebytečnou hotovost, a počet klientů byl neobvykle vysoký. Nová zaměstnankyně neuměla dobře počítat peníze ani používat počítadlo abaku, které se tehdy v bankách používalo při účetních výpočtech. Musela jsem přijímat vklady a zároveň jí pomáhat, takže jsem měla práce nad hlavu. Nemohla jsem se ubránit rozhořčení. Samotné přijímání vkladů už bylo dost náročné, a teď jsem ještě musela pomáhat nové zaměstnankyni. Bylo to vyčerpávající! Pomyslela jsem si: „Tohle už nikdy dělat nebudu.“

Byla jsem rozrušená a začala jsem se k našim klientům chovat nezdvořile. Když mě někteří požádali o vkladové lístky, netrpělivě jsem jim odpověděla, že si je měli vyplnit ve svých firmách, než přišli. Atmosféra byla napjatá. Potom jsem si vzpomněla na Mistrova slova:

„Věříme, že dobrý nebo špatný výsledek pochází z jedné bezděčné myšlenky a jiná myšlenka v tom okamžiku vede k jinému výsledku.“ (Přednáška čtvrtá, Zhuan Falun)

Pomyslela jsem si: „Není snad utrpení dobrá věc? Někteří lidé jsou dokonce ochotni snášet více těžkostí, aby dříve dosáhli dovršení. Proč bych si tedy měla stěžovat?“ S touto myšlenkou jsem se okamžitě uklidnila a pokračovala v práci. Fronta lidí se postupně zkracovala.

Tato událost mi ukázala, že Mistrovo učení je pravdivé a že jediná myšlenka může skutečně vést k rozdílným následkům. Moje víra v Mistra a Dafa se ještě více upevnila. Tato věta už pro mě nebyla pouhým výrokem v knize, ale stala se vodítkem pro můj život. Rozhodla jsem se, že budu ve Falun Dafa pokračovat.

Dívání se do sebe způsobuje, že problémy mizí

Dá se říci, že dívání se do sebe mě provází po celou dobu mé kultivace. Když byly dceři dva nebo tři roky, snažila jsem se ji jednou večer po vypití mléka uložit ke spánku. Ať jsem se však snažila sebevíc, nechtěla usnout. Začala mi docházet trpělivost a byla jsem čím dál nervóznější a rozzlobenější.

Manžel, který je také praktikujícím, se věnoval svým záležitostem a vůbec si nevšímal toho, co se děje. Už jsem se nedokázala ovládnout a vybuchla jsem vzteky. Křičela jsem na něj a vyčítala mu, že mi nepomáhá starat se o vlastní dceru. To ho rozčílilo a dvakrát ji plácl přes zadeček. Situace se tím jen zhoršila, protože se dcera rozplakala. Plakala tak prudce, až vyzvracela všechno mléko, které právě vypila, na přikrývky a prostěradla.

Když jsem to uviděla, rozzuřila jsem se ještě víc. Vynadala jsem manželovi a v návalu hněvu vyběhla z domu a zamířila k matce. Cestou mi do tváře foukal studený vítr, který mě postupně uklidnil. Začala jsem opět jasně uvažovat a dívat se do sebe, abych zjistila, kde jsem udělala chybu.

Neměla jsem se rozčilovat. Dcera možná nechtěla spát, protože si se mnou chtěla ještě chvíli hrát. Kdybych byla trpělivější a věnovala jí více času, možná by usnula. Neměla jsem být tak netrpělivá. Myslela jsem jen na sebe, na to, abych ji co nejrychleji uspala a mohla se věnovat svým záležitostem. Její potřeby jsem úplně přehlížela. Manžel celý den pracoval a byl vyčerpaný, takže si také chtěl odpočinout. Když jsem na něj křičela, jednala jsem nesprávně.

Také jsem si uvědomila, že není správné chodit si stěžovat matce. Otočila jsem se tedy a vrátila se domů. Otevřela jsem dveře a v domě bylo ticho. Manžel i dcera spali a jediným zvukem byl chod pračky. Při pohledu na tu pokojnou scénu jsem nemohla uvěřit, jaký zmatek tam ještě před chvílí panoval. Tato zkušenost mi ukázala, jak úžasné je dívat se do sebe. V jednu chvíli je to jako na bojišti a vzápětí zavládne klid. Poté, co jsem se podívala do sebe, jako by se nic nestalo a všechny problémy zmizely.

Považovat Fa za učitele: Od nepochopení k pevnému rozhodnutí kultivovat se

Jedním z hlubokých ponaučení, která se mi nesmazatelně zapsala do paměti během kultivace, bylo to, že jsem nedokázala považovat Fa za učitele. Cvičební místo, které jsem navštěvovala, založili moji rodiče. Od samého začátku mé kultivace na mě měli velký vliv a já jsem následovala jejich příklad. Byla jsem svědkem toho, jak se cvičební skupina rozrůstala z několika lidí na mnoho dalších. Vedoucí hlavního cvičebního místa předal rodičům vlajku cvičebního místa Falun Dafa, čímž bylo jeho založení oficiálně potvrzeno. Poté začalo přicházet mnoho lidí, kteří se chtěli učit cvičení. Počet praktikujících každým dnem rostl, až se z několika lidí stala skupina čítající téměř sto osob.

Otec vždy přicházel na cvičební místo jako první a přinášel magnetofon, ze kterého pouštěl hudbu ke cvičení. Tehdy jsme bydleli na hoře, takže jsme museli sejít více než sto schodišťových ramen. Od začátku své kultivace jsem cvičila každý den bez výjimky. Na severu v zimě často sněží. Ve čtyři nebo v pět hodin ráno, když ostatní ještě spali, jsme už s rodiči mířili na cvičební místo. Protože cesta klouzala, všichni tři jsme se při chůzi navzájem podpírali a zanechávali v bílém sněhu dlouhou řadu stop. Když jsem se ve sněhu ohlédla za našimi stopami, pomyslela jsem si, že si na cestě kultivace všichni tři navzájem pomáháme a připomínáme, co je třeba, a společně postupujeme k dovršení.

Toto šťastné a nádherné období kultivace však rychle pominulo. V roce 1998, kdy jsem o kultivaci ještě mnoho nevěděla, začaly staré síly podrobovat praktikující na našem cvičebním místě své ničivé zkoušce. Mnoho lidí přišlo kvůli zázračným účinkům Falun Dafa na uzdravování a zlepšování zdraví, ale ve skutečnosti se nekultivovali. Po náhlé smrti mého otce jich mnoho přestalo praktikovat. Nakonec pokračoval jen přibližně tucet lidí. Díky této události jsem si jasně uvědomila vážnost kultivace. Představovala jsem si, že cvičením a studiem Fa dosáhnu dovršení. Ale jak řekl Mistr:

„Také máme několik studentů s nesprávným pochopením. Myslí si, že jakmile praktikují Falun Dafa, mají zaručeno, že jejich fyzické tělo nikdy nezemře.“ („Výslovná připomínka“ Podstata dalšího pokroku)

Nikdy mě nenapadlo, že by někdo mohl náhle odejít, a proto to pro mě bylo vážným varováním.

Když člověk ztratí někoho blízkého, jak se rozhodne? Bude v kultivaci pokračovat? Tehdy jsem také pochopila hluboký význam Mistrových slov:

„Za starých časů se kultivující vyšplhali do jeskyně po provaze, potom ho odřízli a kultivovali v jeskyni. Pokud by ­nedokázali v kultivaci uspět, v jeskyni by zemřeli.“ (Přednáška osmá, Zhuan Falun)

Kultivace je velmi vážná záležitost, není to hra. Zeptala jsem se sama sebe: „Chceš se ještě kultivovat?“ Po důkladném zvážení jsem se rozhodla pokračovat: „Bez ohledu na to, co se stane ostatním, budu po této kultivační cestě neochvějně kráčet dál.“

Stalo se to následovně. Jednoho večera, když otec dokončil meditaci, se zhroutil, ztratil vědomí a začal zvracet. Měli jsme ho odvézt domů, nebo do nemocnice? Tehdy jsme věřili, že kultivace může vést k osvícení, a nikdy jsme neočekávali, že se někdo v polovině cesty zhroutí. Pohled na otce mnou nesmírně otřásl. Nedokázala jsem přijmout skutečnost, kterou jsem měla před očima, a neustále mě zaplavovaly pochybnosti.

V té době ve mně zuřivě bojovaly dva hlasy. Jeden vyjadřoval nedůvěru a pochybnosti, druhý víru a námitky proti těmto pochybnostem. Nedokázala jsem jasně uvažovat a byla jsem naprosto zmatená. Spolupraktikující se nás ptali na názor: Máme otce odvézt domů, nebo do nemocnice? Jeden praktikující, který byl lékařem, nedoporučoval s ním v jeho stavu hýbat a řekl, že bychom měli počkat na sanitku. Moje matka, která byla rovněž lékařkou, byla bezradná. Z lékařského hlediska souhlasila s radou druhého lékaře, ale ve skutečnosti ji omezovalo běžné lidské uvažování. Kvůli svému vnitřnímu zmatku jsem už ani já nedokázala jasně přemýšlet.

S matkou jsme nevěděly, co dělat, a tak jsme o situaci informovaly hlavní koordinátory Falun Dafa v provincii. Doporučili nám, abychom otce odvezli do nemocnice a nechali ho tam zotavit. V roce 1998 ještě Mistrovo učení nebylo vysvětleno tak podrobně a mnohé záleželo na našem vlastním pochopení. Tehdy jsme chápali, že skutečný kultivující, který už nemá žádné nemoci, by neměl chodit do nemocnice. Otec v minulosti mnohokrát říkal, že bychom do nemocnice chodit neměli a že máme být opravdovými praktikujícími.

Řídili jsme se radou hlavních koordinátorů a rozhodli se otce odvézt do nemocnice. Potom nám Mistr podle mého pochopení poskytl ještě tři náznaky, ale my jsme jim neporozuměli. Nejprve se matka pokoušela dovolat na číslo 120, tedy na tísňovou linku záchranné služby, ale nemohla se spojit. Nakonec nás na tuto linku přepojili prostřednictvím jiné nemocnice. Za druhé, když přijela sanitka a lékaři otce vynášeli ven, v místnosti náhle zhasla světla. Přemýšleli jsme, zda to neznamená, že by do nemocnice jezdit neměl, ale jeden spolupraktikující řekl, že výpadek způsobil on, a tak jsme pokračovali. Za třetí, během vyšetření v nemocnici držel jeden praktikující otcovu hlavu oběma rukama a všiml si, že se mu mírně třese. Otec tehdy vypadal, že je v bezvědomí, nemohl hýbat končetinami ani mluvit. Možná měl jasné vědomí, ale nedokázal ovládat své tělo. Možná se ze všech sil snažil praktikujícímu sdělit, že do nemocnice nechce. Ani tento praktikující však jeho počínání nepochopil. Otec během vyšetření zemřel.

Později jsme o tom všem společně přemýšleli. Kdybychom otce neodvezli do nemocnice a šli rovnou domů, byl by výsledek jiný? Bylo to hluboké ponaučení. Proč jsme nepochopili tak zjevné Mistrovo vedení? Považovali jsme Fa za učitele? Ne! Poslouchali jsme slova jiných lidí a převládly lidské city. Hlavní koordinátoři jsou také kultivující, nejsou Mistrem. Podstatné bylo, že jsme neposlouchali Mistrova slova, nepovažovali Fa za svého učitele a nepoužívali Fa jako měřítko při posuzování věcí. Ani s Mistrovým vedením jsme to nedokázali pochopit.

V pozdějších přednáškách Mistr vysvětlil důvody otcova odchodu a jednání jeho rodiny. Bylo to nezapomenutelné ponaučení. Při své další kultivaci jsem bez ohledu na to, co říkali ostatní, všechno posuzovala podle principů Dafa. Pokud to bylo v souladu s Dafa, naslouchala jsem. Pokud ne, upozornila jsem na to. Nesnažila jsem se ostatním zavděčit. Po začátku pronásledování v roce 1999 se k nám dostala takzvaná „Desátá přednáška“. Dokázali jsme považovat Fa za učitele a upozornili jsme, že tento materiál podkopává Fa. Odmítli jsme ho a požadovali zničení jeho kopií. Ponaučení nám mohou pomoci růst a dospívat, ale ponaučení získané za cenu života spolupraktikujícího je nesmírně tíživé. O své zkušenosti se často dělím s ostatními v naději, že spolupraktikující nebudou opakovat stejné chyby.

Zbavení se ega: Prvních sedm let pronásledování

Po začátku pronásledování v roce 1999 jsme patřili mezi první praktikující, kteří si pořídili počítač, aby mohli navštěvovat Minghui.org. Tehdy se používaly stolní počítače, které byly velmi drahé. Stránky Minghui.org ještě nebyly blokovány, takže jsme k nim měli přímý přístup. Prohlížeč Internet Explorer však ukládal historii navštívených stránek.

Můj starší bratr, který je také praktikujícím, zjistil, jak se v Internet Exploreru maže historie prohlížení, a potom nás to naučil. Kolem roku 2000 prováděla policie kontroly dům od domu. Náš počítač tehdy stál v obývacím pokoji nedaleko vchodu. Policisté si ho všimli, ale nic neřekli, položili několik otázek a odešli. Za několik dní přišli znovu. Tvrdili, že kolem procházejí při plnění služebního úkolu, a požádali nás, abychom zapnuli počítač a připojili se k internetu. Chtěli zkontrolovat historii prohlížení. Protože jsme ji však smazali, nic se nestalo.

Později byly stránky Minghui.org zablokovány. Bratr zkoumal různé způsoby, jak se k nim dostat, například prostřednictvím VPN a proxy serverů, a potom nás je naučil používat. Nakonec praktikující Falun Dafa vyvinuli vlastní software k obcházení internetové cenzury, například Freegate. Od začátku pronásledování až do současnosti jsme měli přístup k Minghui.org bez ohledu na to, jak se ho Komunistická strana Číny (KS Číny) snažila blokovat. Nikdy jsme neztratili spojení s Minghui.org, přesně jak řekl Mistr: „Nikdy nebyli schopni zablokovat webstránku Clearwisdom!“ (Vyučování Fa během Lampiónového festivalu na konferenci Fa v Západním USA)

Navštěvovali jsme Minghui.org a zjistili jsme, že tamní články jsou vynikající a dokážou odhalovat lži a objasňovat pravdu. Rozhodli jsme se proto koupit tiskárnu. Články jsme stahovali, zkoumali jejich grafickou úpravu a pak je sami upravovali, tiskli a rozdávali. Zpočátku jsme dokázali tisknout jen na formát A4. Potom jsme se naučili vytvářet brožury formátu A5 se sešitovou vazbou a později nám speciální software pro přípravu těchto brožur tisk výrazně usnadnil.

Minghui.org pak začal nabízet předem graficky upravené letáky a brožury, které bylo možné stáhnout a vytisknout, což nám práci značně usnadnilo. Zpočátku jsme je tiskli a rozdávali sami. Jak však materiály potřebovalo stále více praktikujících, začali jsme se plně věnovat jejich výrobě. Tak vzniklo naše domácí místo pro výrobu materiálů objasňujících pravdu.

Vzpomínám si, že naše první tiskárna byla značky Lexmark. Jedna inkoustová kazeta dokázala vytisknout více než dvě stě stran. Když inkoust došel, bylo nutné kazetu vyměnit. Cena nové kazety se téměř rovnala ceně celé tiskárny. Používali jsme úsporný režim, který tiskl nejsvětlejšími barvami, abychom mohli vytisknout více materiálů. Později jsme kvůli snížení nákladů začali zkoumat, jak kazety znovu plnit inkoustem, prodloužit jejich životnost a vytisknout více informačních materiálů. Potom jsme se naučili používat systémy nepřetržitého přívodu inkoustu, které odstranily obtíže s opakovaným plněním kazet a dále snížily náklady. Díky tomu jsme mohli tisknout brožury a letáky s kvalitním, zřetelným tiskem.

Zpočátku jsme všechno hradili z vlastních peněz, včetně inkoustových kazet, inkoustu a papíru. Manžel byl tehdy jediným živitelem rodiny. Po zaplacení běžných výdajů domácnosti jsme všechny zbývající peníze věnovali na výrobu materiálů. Později, když poptávka po materiálech vzrostla, někteří praktikující trvali na tom, že na provoz našeho výrobního místa přispějí, a my jsme jejich příspěvky přijali. S jejich penězi jsme nakládali velmi obezřetně a dbali na to, aby byly využity výhradně k určenému účelu.

V roce 2002 jsem odešla ze zaměstnání a zůstala doma, abych se mohla výrobě materiálů věnovat naplno. Pracovali jsme společně s manželem. On měl na starosti nákup potřeb a rozvoz materiálů, zatímco já jsem je vyráběla. Každý týden nakupoval několik balíků papíru formátu A4 a v pátek odnášel balík vytištěných materiálů spolupraktikujícím. Tak to pokračovalo den za dnem, během mrazivých zim i horkých let, bez jakýchkoli svátků či dovolené. Kvůli bezpečnosti našeho výrobního místa jsme téměř nikdy nenavštěvovali jiné domácnosti. Kromě členů rodiny jsme se prakticky s nikým nestýkali. Když byla dcera malá, nikdy jsem ji nevzala do kina ani do parku.

Později Minghui.org v zájmu dalšího odporu proti pronásledování a ochrany praktikujících prosazoval, aby se místa pro výrobu materiálů rozšířila a „rozkvetla všude“. Pomáhali jsme proto spolupraktikujícím taková místa zakládat a učili je postupům, které jsme si osvojili. Například jsme navázali dobré vztahy s běžnými opravárenskými dílnami, takže když se spolupraktikujícím porouchala tiskárna, mohli ji tam přímo odnést k opravě. Po manželově zatčení v roce 2006 jsme praktikujícím, kteří provozovali výrobní místa, poskytovali především technickou podporu.

Když se ohlédnu zpět, uvědomuji si, že jsme toto obtížné období dokázali překonat a naše malé rodinné výrobní místo mohlo po tolik let bez větších problémů fungovat díky tomu, že nás Mistr neustále ochraňoval. Jednu obtíž za druhou jsme dokázali překonávat také proto, že nás Mistr při hledání technických řešení vedl. Vzpomínám si, jak jsem se učila tisknout brožury se sešitovou vazbou. Zkoušela jsem to stále dokola, ale vůbec se mi nedařilo. Byla jsem znechucená a pomyslela si: „Nechám toho. Vzdám to a budu dělat něco jiného.“ Když jsem však sebrala odvahu a znovu si sedla k počítači, klikla jsem sem a tam a najednou se brožura vytiskla! Jak jsem to dokázala? Byla jsem trochu zmatená, ale věděla jsem, že mě vedl Mistr. Musíme se jen zbavit svého ega. Ať už Dafa potřebuje, abychom dělali cokoli, dokážeme to dělat dobře.

Moje dcera

Moje dcera, která je rovněž praktikující Falun Dafa, byla hned po narození umístěna do inkubátoru, protože měla příliš dlouho omotanou pupeční šňůru kolem krku. Nesměli jsme ji vidět. Lékaři nám řekli, že by mohla mít problémy se srdcem a plícemi, nemůže přijímat potravu a následující den bude nutné její srdce a plíce vyšetřit. Lékař nám řekl, abychom se rozhodli jednoznačně, pokud se nás budou ptát, zda si dítě chceme ponechat. Když jsme to s manželem uslyšeli, rozplakali jsme se.

Následující den mě přišla navštívit matka a vyprávěla mi, že se jí v noci zdál sen, v němž jí někdo řekl, že dítě možná bude mít problémy se srdcem a plícemi, ale že už je všechno zažehnáno. Později nám lékař oznámil, že se stav dítěte zlepšil a může pít mléko. Pochopili jsme, že osobou v matčině snu byl Mistr a že naši dceru zachránil. Také její život jí tedy daroval Dafa.

Dcera začala kreslit už na základní škole a podařilo se jí dostat na nižší i vyšší střední školu se zaměřením na umění. Nakonec byla přijata na jednu z nejlepších uměleckých akademií v Číně. Nyní žije v zahraničí a potvrzuje Falun Dafa svým vlastním způsobem. Když se ohlíží za celou svou cestou, uvědomuje si, že všechno bylo uspořádáno systematicky.

Psal se rok 2022 a z mé malé holčičky už byla mladá dospělá žena. Po dokončení studia si našla zaměstnání. Kvůli pandemii covidu však firma zaměstnancům dlužila mzdy. Dcera zvažovala, že dá výpověď, ale nevěděla, co si počít s budoucností. Potom se prostřednictvím jednoho spolupraktikujícího dozvěděla o možnosti studovat v zahraničí. Tuto informaci získala od praktikujícího, který nedbal na kultivaci řeči. Intuice mi napovídala, že je tato možnost skutečná.

Řekla jsem dceři: „Důvěřujeme Mistrovi a naše cesty jsou všechny uspořádány Mistrem.“ Pokud jí Mistr dovolí odjet, určitě uspěje. Pokud jí to nedovolí, určitě se jí to nepodaří. Zjistíme to, jedině když to zkusíme. Neměli bychom k tomu mít žádná připoutání, měli bychom odložit obavy a řídit se Mistrovým uspořádáním. Začali jsme tedy s přípravami. Do začátku semestru v zahraničí zbývalo pouhých šest měsíců. Obvykle je nutné začít s přípravou na zahraniční studium nejméně rok předem, zejména u uměleckých oborů, kde je třeba připravit také portfolio prací. Jako zázrakem se však zdálo, že všechno, co ke studiu v zahraničí potřebovala, už bylo připraveno.

Naštěstí měl manžel dobrý příjem ze zaměstnání v soukromé firmě. Protože jsme si nekoupili vlastní dům, úspory nashromážděné za mnoho let stačily na školné a životní náklady. Dcera navíc studovala na prestižní univerzitě a své školní práce mohla sestavit do portfolia. Zahraniční univerzita nevyžadovala doklad o úrovni angličtiny, takže tam mohla nejprve odjet a jazyk se učit až na místě. Já jsem měla z předchozího zaměstnání zkušenosti s vízy, takže jsem se trochu vyznala v procesu podávání žádostí. Také jsem často cestovala do jiných měst na školení, a proto jsem měla určité zkušenosti s rezervací letenek. Navíc jsem dříve pracovala v bance, takže jsem se vyznala v bankovních výpisech, směnných kurzech, mezinárodních převodech a kreditních kartách. Tyto znalosti stačily k tomu, abych zvládla zaplatit poplatky za přihlášky, získat bankovní výpisy, směnit dolary a provádět převody peněz při podávání přihlášek na zahraniční školy.

Díky řadě příznivých okolností jsme během čtyř měsíců podali přihlášky bez pomoci zprostředkovatelské agentury a získali nabídky přijetí od zahraničních škol. Dcera si potom požádala o vízum, rezervovala letenku, sbalila zavazadla a odcestovala na druhou stranu oceánu.

Ráda bych se podělila ještě o jednu drobnou příhodu z čekání na vízový pohovor. Ve frontě stálo mnoho lidí, protože získat vízum do dané země bylo velmi obtížné. Všichni byli nervózní, a tak panovala poněkud napjatá atmosféra. Dcera v duchu řekla Mistrovi: „Půjdu tam, kam Mistr zařídí, abych šla. Dafa mohu potvrzovat kdekoli.“ Potom si v duchu tiše recitovala Fa a vízum získala bez problémů.

Díky této řadě událostí jsem pochopila, co měl Mistr na mysli, když řekl:

„Jak jednou člověk vstoupí na cestu kultivace, od té chvíle nebude nic v jeho životě náhodné. Jelikož vaše kultivace byla systematicky uspořádána a času není tak mnoho, není možné, aby tam bylo cokoli náhodného. Všechno bylo těsně uspořádáno.“ („Učení Zákona na setkání v New Yorku“, Přednášky ve Spojených státech)

Přestože dcera nyní žije v zahraničí, fyzická vzdálenost nemůže rozdělit naše srdce. Často se s námi dělí o své postřehy. Když vidí, že někteří mladí praktikující Falun Dafa po dospění přestávají praktikovat, uvědomuje si, že jedním z hlavních důvodů, proč ona sama dokázala v dospělosti přijmout Falun Dafa, bylo to, že jsem ji v dětství při každé obtíži dokázala utěšit a vést podle principů Fa. Díky tomu si postupně začala uvědomovat velkou moudrost Fa, přestože sama knihy nečetla. Skutečně pochopila, že Dafa dokáže vyřešit jakoukoli obtíž. Řekla mi: „Kdybys mi pokaždé, když jsem se dostala do nějakých problémů, jen říkala, ať si přečtu knihy, možná bych se v dospělosti k Falun Dafa nedokázala přiklonit.“

Zkušenosti získané během několika posledních let studia v zahraničí pomohly dceři dozrát po citové stránce i v osobní kultivaci. Řekla mi: „Je tu ještě něco, díky čemu si uvědomuji, že dospívám. Dříve, když jsem se dostala do obtížné situace, mohla jsem si s tebou promluvit a ty jsi mi na základě svých zkušeností, postřehů a pochopení vždy dokázala ukázat, jak problém vyřešit. Myslela jsem si, jak jsi moudrá. Jenže teď se stále častěji dostávám do situací, které se liší od těch, s nimiž ses setkávala ty. Tvoje zkušenosti mi už nestačí k tomu, abych od tebe dostala dokonalé řešení. Zjistila jsem, že si mnoho cest musím vyšlapat sama. Mám pocit, že čím výš budu stoupat, tím víc budu odkázaná sama na sebe a v budoucnu se asi budu cítit trochu osaměle. To je však nevyhnutelnou součástí dospívání, protože se ze mě nemá stát tvoje druhá kopie, ale úplně nová bytost.“

Malá skupina

Všichni tři členové naší rodiny praktikujeme Falun Dafa, takže tvoříme jeden malý celek. Zpočátku jsem si to neuvědomovala a často jsem se na dceru zlobila, že si ráno neustele postel. Postupně jsem pochopila, že naše tříčlenná rodina tvoří jeden celek a každý v něm má své povinnosti. Manžel chodí do práce, vydělává peníze na obživu rodiny a zajišťuje naše finanční potřeby, takže se s dcerou nemusíme starat o to, jak vyjdeme s penězi. Já se starám o domácnost a vařím, aby se manžel i dcera mohli po návratu domů dobře najíst. Dcera plní své povinnosti studentky a pilně studuje. Zbývající čas pak můžeme věnovat třem věcem. Jako praktikující Dafa bych měla myslet na ostatní a udělat více práce, abych jim poskytla více času. Rozhodla jsem se proto, že budu dceři stlát postel. Když jsem se změnila já, změnila se i ona. Nyní mi ráno pomáhá stlát mou postel. Napjatá situace se proměnila v pokojnou.

Také při objasňování pravdy tvoříme malý celek. Když jsme navštěvovali přátele, abychom jim objasnili pravdu, žádali jsme dceru, aby šla s námi. Zpočátku se jí nechtělo. Později jsme spolu hovořili o principech Falun Dafa a podělila jsem se s ní o své pochopení: „Ty, tatínek i já jsme všichni praktikující a máme šťastnou rodinu. Rodičům se daří v zaměstnání, jsou rozumní a moudří, dcera dosahuje dobrých studijních výsledků, váží si rodičů a je rozumná. Už to samo o sobě ukazuje pravdu a potvrzuje Dafa. KS Číny šíří o praktikujících Dafa pomluvy, že zanedbávají rodiny, nemají citové vazby ke svým blízkým, páchají sebevraždy a podobně. Skutečnost však tyto pomluvy vyvrací.“

Když to dcera uslyšela, souhlasila, že půjde s námi. Když jsme navštěvovali rodiny s dětmi, všichni tři jsme si povídali odděleně. Otcové spolu, matky spolu a děti spolu. Dcera je introvertní a potřebuje více času, než se v přítomnosti neznámých lidí uvolní. Samostatně si povídat s cizími lidmi pro ni představovalo velkou výzvu. Viděla jsem, jak se při rozhovoru s jednou holčičkou červená. Dcera našich přátel měla velmi vyhraněné názory, ale rodiče ji příliš omezovali, což v ní vyvolávalo vzdor. Přišli jsme jí objasnit pravdu o Dafa a nechali jsme jí několik informačních letáků. Poté do jejího života rodiče přestali tolik zasahovat a její školní výsledky se zlepšily.

Tím mé sdílení končí. Děkuji, Mistře, a děkuji, spolupraktikující.

(Vybraný příspěvek pro 23. čínskou konferenci Fa na Minghui.org)