(Minghui.org) Cítím se nesmírně šťastná, že jsem se stala praktikující Falun Dafa. Díky kultivaci jsem se dokázala vymanit z bahna citových připoutání a nenávisti. Dafa mě vedl k nalezení skutečného smyslu života a já už nejsem zapletená do sítě slávy, lásky, nenávisti a zášti, ani nedovolím, abych do ní znovu upadla. Skutečně jsem dostala nový život.

Byla jsem jako květina ve skleníku, nezvyklá na životní bouře

Letos je mi 78 let. Narodila jsem se do rodiny vzdělaných lidí s revoluční minulostí. Když byl můj otec dospívající chlapec, změnil si jméno na „Xiren“ (希仁), což znamená „Raději zemřu, než abych selhal“.

Poté, co se zapojil do revoluce, mu jeho nadřízený dal jméno „Yimin“ (亦民), aby mu připomínalo, že nikdy nesmí zapomenout na obyčejné lidi.

Můj otec získal vyšší vzdělání a během studií v Beipingu (dnešním Pekingu) přijal vlasteneckou propagandu Komunistické strany Číny (KS Číny). Zúčastnil se také Hnutí 9. prosince a od té doby se rozhodl následovat KS Číny. Zapojil se do činnosti Sdružení národní záchrany severovýchodní Číny.

Později pracoval v kanceláři tohoto sdružení v Chongqingu a byl členem tamní ilegální komunistické strany.

V té době KS Číny používala nejrůznější propagandistické metody, aby přilákala mnoho vzdělaných lidí, kterým velmi záleželo na jejich zemi a jejích obyvatelích a kteří doufali, že vlastním úsilím přispějí k prosperitě národa a posílení jeho obyvatel. Můj otec byl jedním z nich.

Poté, co se KS Číny v roce 1949 zmocnila státní moci v Číně, začal můj otec pracovat v provinční vládě a naše rodina požívala výsadního zacházení. Každý den jsem mohla jíst masové knedlíčky. Matka mi později vyprávěla, že když jsem tehdy viděla ostatní jíst hrubozrnné obiloviny, tolik jsem jim záviděla, až jsem plakala.

Naše rodina proto každý měsíc dostávala několik kilogramů hrubozrnných obilovin, abych uspokojila moji chuť na ně.

Otec se později rozhodl vzdát svého pohodlného postavení a výsad a věnovat se vědeckému výzkumu. Také tím chtěl dostát vzdělání, kterého se mu dostalo, a velkým nadějím, které do něj jeho univerzita vkládala.

Otec říkával: „Člověk by neměl jen projít životem, aniž by po sobě zanechal něco smysluplného.“ Byl to člověk s velkou vytrvalostí a jeho přínos vědeckému výzkumu získal uznání i od ústřední vlády.

Provinční noviny věnovaly otcovým vědeckým úspěchům zvláštní článek, v němž vysoce ocenily jeho přínos. Instituce, v níž pracoval, získala také ocenění „Celostátní vzorová jednotka s rudou vlajkou“. (KS Číny si vždy přivlastňuje zásluhy za úspěchy lidí, aby se sama oslavovala.)

Dětství a dospívání jsem prožila šťastně a bezstarostně, zahrnovaná láskou a rozmazlovaná. Byla jsem hezká dívka a všude, kam jsem přišla, mě lidé chválili. Byla jsem na sebe také velmi pyšná.

Ráda jsem poslouchala romantické příběhy o princích a princeznách a často jsem si představovala, že až vyrostu, budu také prožívat romantický život.

V dospělosti jsem si však uvědomila, že takové krásné sny o čistotě a štěstí ve světě běžných lidí ve skutečnosti neexistují.

Protože jsem byla chráněna před těžkostmi, byla jsem od přírody bojácná. Když jsem narazila na nějaký problém, šla jsem domů a plakala rodičům. Otec jednou řekl: „Vychovali jsme z ní ovečku.“

Během kulturní revoluce byl můj otec kritizován jen proto, že vystudoval univerzitu v době nacionalistické vlády Kuomintangu (KMT). Byl také označen za člena Kuomintangu a dokonce falešně obviněn, že byl „kuomintangským katem“.

Když otec onemocněl a byl upoután na lůžko, musela matka chodit pro vodu ke studni, kde obvykle čekalo mnoho lidí. Jakmile ji spatřili, začali jí nadávat a hrubě ji urážet. Měla jsem takový strach, že jsem se schovávala v domě. Aby se matka těmto urážkám vyhnula, chodila pro vodu uprostřed noci, když všichni spali.

Lidé nám do kameninového džbánu s nakládanou zeleninou na dvoře házeli kusy uhlí a uhelný prach. Ničili také květiny, které kvetly na našem malém dvorku. Odřezávali květy, takže zůstávaly jen poničené listy.

Netroufali jsme si nic říct a svou bolest a smutek jsme skrývali v sobě. Z naší rodiny zmizelo štěstí i smích.

Otec dříve vydělával slušné peníze, ale během pronásledování se náš příjem snížil na osm jüanů měsíčně na osobu. Otec byl nemocný a musel každý den užívat léky, takže mé dvě mladší sestry tehdy chodily sbírat uhelné zbytky a vykopávat divokou zeleninu, aby rodině pomohly vyjít s penězi.

Protože byl otec příliš nemocný, než aby mohl cokoli dělat, musela matka přijímat příležitostné práce, aby rodinu uživila. Velmi tvrdě pracovala a sama nesla tíhu neustálých starostí. Navíc jsme byli celý den vystaveni hlasitému vysílání odsuzujících prohlášení z reproduktorů.

To, co jsem tehdy zažila, položilo dobrý základ pro mé pozdější úsilí při objasňování pravdy.

V parcích často vídám starší revoluční funkcionáře odpočívající na dlouhých lavičkách. Většina z nich byla během kulturní revoluce pronásledována.

Když s nimi mluvím o zločinech, kterých se KS Číny dopustila během svých četných politických kampaní, připomínám jim, že nakonec byli často odvrženi a učiněni obětními beránky právě ti přední stoupenci, kteří stranu horlivě následovali, jakmile splnili svůj účel.

Obvykle se mnou souhlasí a jsou překvapeni, jak jasně dokážu věci rozebrat. Stále se KS Číny bojí a často nás upozorňují, abychom mluvili tišeji. Když jim pomáháme vystoupit z KS Číny, používáme pro ně pseudonymy a oni nás vždy nabádají k opatrnosti.

Díky svému rodinnému zázemí dokážu poměrně dobře objasňovat pravdu bývalým vysoce postaveným funkcionářům KS Číny a vzdělaným lidem, kteří jsou již v důchodu. Všichni mě rádi poslouchají a často mě za to, co dělám, chválí. V srdci vím, že je to povzbuzení, abych si vedla ještě lépe!

Život, ve kterém už nejsem ztracená

Naše rodina během kulturní revoluce hodně trpěla, ale to byl teprve začátek. Mé manželství bylo hluboce nešťastné a během let jsem prolila nespočet hořkých slz!

Dříve jsem byla velmi dobrosrdečná, ale po svatbě se ve mně usadila hluboká zášť a nenávist. Nejvíce jsem nenáviděla svého manžela, ale nenáviděla jsem také členy jeho rodiny a ty, kteří nás přesvědčovali, abychom se vzali.

Mé nešťastné manželství

Největším neštěstím mého života bylo nešťastné manželství, které mi přineslo nejen mnoho bolesti, ale také způsobilo celé mé rodině nekonečné problémy a starosti.

Souviselo to s kulturní revolucí a ovlivnilo to také mé dvě mladší sestry. Často jsem si otci stěžovala a říkala mu, že to všechno je proto, že se zapojil do komunistické revoluce.

Pokaždé, když jsem si otci stěžovala, bylo mu mě velmi líto. Přestože nikdy nepatřil k lidem, kteří by snadno plakali, mnohokrát nedokázal zadržet slzy, protože věděl, že jsem byla do manželství donucena.

Vystudovala jsem účetnictví a měla jsem dobrou práci. Kromě toho jsem byla pohledná a lidé mě často považovali za krásnou i nadanou ženu.

Během kulturní revoluce jsem nějakou dobu působila v kulturním a uměleckém propagandistickém souboru a vystupovala na různých místech. Na pódiu jsem zářila a jedna rodina si mě vyhlédla jako budoucí nevěstu pro svého nejstaršího syna.

Jeho otec byl během kulturní revoluce „vůdcem povstalecké frakce“ a působil jako tajemník strany v jedné lesnické organizaci. Zařídil, aby k nám domů přišlo mnoho lidí a nabídli nám sňatek s jeho synem.

Jednoho večera k nám přišlo několik lidí, včetně syna tohoto „vůdce povstalecké frakce“. Matka si všimla, že na rozdíl od ostatních se dovnitř vplížil jako stín a ona sotva rozeznala, jak vypadá. Nabídku k sňatku jsme proto odmítli.

O několik dní později přišli znovu, tentokrát za dne, a říkali, že minule byla příliš velká tma. Po jejich odchodu nám během několika dní uhynulo všech osm slepic, které právě začaly snášet vejce. Matka to považovala za špatné znamení. Také já jsem se v přítomnosti toho muže cítila nesvá. Vždy chodil s hlavou vztyčenou a díval se k nebi, aniž by projevil sebemenší zdvořilost. S matkou jsme obě nabídku k sňatku odmítly.

Oni se však vrátili znovu, tentokrát s člověkem značného společenského postavení, který měl působit jako dohazovač. Ten vychvaloval mého otce jako nadaného a všestranně vzdělaného muže, vynikajícího absolventa prestižní univerzity, a zdůrazňoval jeho pozoruhodnou revoluční minulost coby člena ilegální komunistické strany a podobně.

Projevoval mému otci také velkou úctu a říkal, že by k nám rád často chodil, aby se od něj mohl učit.

Později přišel i otec onoho muže. Velmi dobře věděl, jak lidem lichotit, a svou přehnanou výřečností mé rodiče ohromil. Všichni slibovali, že se ke mně jeho syn bude chovat dobře a že pokud by tomu tak nebylo, velmi by je tím zklamal.

Rodiče jejich slibům uvěřili a opakované návštěvy považovali za projev upřímnosti. Protože stále probíhala kulturní revoluce, ujistili se, že jeho rodiče a příbuzní mají bezúhonný politický původ.

V té době se o mě ucházelo několik mimořádně schopných, nadaných a pohledných mužů. Otec je však všechny odmítl jen proto, že jejich rodinný původ nebo původ jejich příbuzných byl považován za politicky problematický.

O mnoho let později všichni tito muži dosáhli úspěšných kariér a získali významné společenské postavení.

Muž, kterého jsem si vzala, se mi začal mstít téměř okamžitě po svatbě. Všude o mně šířil zlomyslné pomluvy, aby zničil mou pověst.

Lidé, kteří mě znali, mě velmi litovali a říkali: „Krásná květina byla zasazena do hromady kravského hnoje.“ Můj nadřízený také poznamenal: „Jste velmi nadaná, ale měla jste prostě smůlu.“

Nedokázala jsem pochopit, proč se ke mně manžel takto chová, protože ostatní mě vždy měli rádi a vážili si mě.

Den po svatbě mě přišel navštívit otec. Už se připozdívalo a tchyně uvařila večeři, hrnec kaše z drcené kukuřice.

Když tchán viděl, že je u nás na návštěvě můj otec, půjčil si od sousedů trochu bílé mouky a připravil několik placek. U večeře mi tchán jednu placku položil do misky, ale manžel ji okamžitě vzal a vložil do misky svému otci.

Věno a dary, které mi poskytla má rodina, zaplnily dvě velké truhly. Zanedlouho však zůstaly jen dvě přikrývky a několik prostěradel. Tchán přiznal, že všechno ostatní vzal. Manžel se mě nikdy nezastal, ani jedinkrát.

Nesnesl, když se mi dařilo dobře

V zaměstnání jsem získala ocenění Vynikající pracovník. Když nastal čas převzít odměnu, vybrala jsem pro manžela zvláštní pár pánských ponožek a velmi potěšená jsem se vrátila domů.

Doma na mě čekala sousedka, aby mi ukázala, jak mám manželovi uplést svetr. Ukázala jsem mu ponožky, které jsem pro něj vybrala, a očekávala jsem příznivou reakci. K mému velkému překvapení na mě vykřikl: „Za všechno, čeho jsi v práci dosáhla, vděčíš mně!“ Rozčiloval se čím dál víc a zdálo se, že úplně ztratil rozum.

Věděla jsem, jaký je, a nikdy jsem se s ním nehádala. Problém spočíval v tom, že čím úspěšnější jsem byla, tím více se zlobil a cítil vůči mně zášť.

Jednou přinesli z otcova pracoviště mým rodičům půl pytle hrušek a doporučili jim, aby z nich vybrali semínka a uschovali je. Protože rodina mých tchánů takové výsady nikdy neměla, matka požádala mého mladšího bratra, aby jim hrušky odnesl a připomněl jim, že mají semínka vyjmout a uschovat.

Tchyně dala několik hrušek také sousedům, aby je ochutnali, a požádala je, aby semínka vybrali a uschovali. Všem čerstvé hrušky chutnaly a přinesli zpět čistě omytá semínka.

Můj manžel však odmítal semínka vyndávat a hltal jednu hrušku za druhou, zatímco se na něj dívalo sousedovo dítě. Můj mladší bratr ho požádal, aby dítěti dal jednu nebo dvě hrušky, ale manžel odmítl.

Nikdy jsem nedokázala pochopit jeho zášť a nenávist

Jednoho dne, když jsem připravovala oběd, šel manžel pro vodu. Ohřála jsem zbylou kaši z předchozího večera. Tehdy jsme neměli ledničku, a proto jsem zbytky jídla vždy ohřívala, abych měla jistotu, že jsou ještě vhodné k jídlu.

K mému velkému překvapení se manžel po návratu při pohledu na ohřátou kaši rozzuřil a opakovaně ji proplachoval studenou vodou. Neodvážila jsem se nic říct. Když jsem ho pozorovala, jak hltá studenou kaši, bylo mi ho velmi líto a trochu jsem se obávala, aby z toho neonemocněl.

Místní vojenská posádka jednou pořádala schůzi a její příslušníci se společně stravovali v jídelně na mém pracovišti. Byla neděle, takže si nemohli vybrat hotovost z banky, a požádali mě o pomoc. Opatřila jsem jim peníze a požádala velícího důstojníka, aby mi vystavil písemné potvrzení o dluhu. Byli mi za pomoc velmi vděční a trvali na tom, abych se s nimi najedla.

Připíjeli na mou počest a pobízeli mě, abych ochutnala každé jídlo. Udělala jsem to a všechno mi velmi chutnalo. Vrátila jsem se domů ve výborné náladě a náhodou potkala manžela. Vyprávěla jsem mu o společném jídle i o tom, co se stalo.

Neřekl ani slovo. Teprve tehdy jsem si všimla jeho děsivě zachmuřeného výrazu. Byl tak rozzuřený, že těžce dýchal. Dlouhou dobu se mnou nemluvil a já jsem mu nikdy nerozuměla, protože mezi námi neexistovala pořádná komunikace.

Jednoho dne, když moje matka ležela nemocná v posteli, k ní manžel přišel nechat naše dítě. Když na stole uviděl sklenici konzervovaných hrušek, hodil dítě na zděnou vyhřívanou postel a rozzlobeně odešel. Matka nechápala, proč ho tak rozčílila pouhá sklenice konzervovaných hrušek, která tehdy stála jen 76 fenů.

V rodině mých rodičů porazili prase a otec šel koupit sójovou omáčku a ocet. V obchodě uviděl mého manžela, který na něj ani nepromluvil.

Když se otec vrátil, požádal mého mladšího bratra, aby manžela pozval k jídlu. Manžel přišel a otec mu laskavě řekl: „Když jsem tě viděl v obchodě, mohl jsi na mě promluvit. Pozval bych tě hned a nemusel bych později posílat syna, aby tě pozval.“

Manžel nic neřekl a neprojevil žádnou vděčnost za otcovu laskavost, protože pojem slušného chování mu byl naprosto cizí.

Jindy matka připravila chutné jídlo a pozvala ho na návštěvu. Když nepřišel, otec začal mít starost a šel se podívat, jestli je v pořádku. Byl tam manželův třetí mladší bratr, který otce zdvořile pozdravil. Když však manžel mého otce uviděl, chladně pronesl: „Tak ses sem připlazil.“

Můj otec byl známý svou laskavostí. Jeden zástupce dělnické třídy ho v minulosti aktivně kritizoval. Když však jeho syn spadl do ledové řeky, otec do vody skočil a zachránil mu život.

Otec získal kvalitní vzdělání od známých učitelů na prestižní škole. Před svou smrtí mu jeho matka řekla: „Věř, že bohové skutečně existují, a vždy bezpodmínečně pomáhej druhým, aniž bys očekával nějakou odměnu.“

Otec se podle těchto slov řídil a lidé mu přezdívali „Tang Seng“ (tangský mnich).

Moji rodiče se o manžela starali více než o vlastního syna. Matka mu často vařila dobrá jídla a chovala se k němu laskavě. Manžel se však domníval, že jsou na něj rodiče hodní jen proto, že chtějí, abychom se o ně ve stáří starali.

Často zůstával celou noc mimo domov, většinou u svých rodičů. V noci také často chodil krást psy nebo vybírat ptačí hnízda. Jeho rodiče věděli, co dělá, ale nic neříkali.

Můj otec si promluvil s jeho otcem a nabídl mu, že zaplatí manželovo vysokoškolské vzdělání. Jeho otec však tuto nabídku odmítl s tím, že vzdělání nemá žádný smysl. Jeho nejmladší syn nakonec skončil kvůli krádežím ve vězení.

Moji rodiče zahrnovali manžela velkou láskou, ale on jim nikdy neprojevoval úctu. Často o nich za jejich zády mluvil špatně a zároveň poškozoval mou pověst.

Když se jeho bývalý učitel dozvěděl, jak se chová, vzal s sebou několik lidí a šel si s manželem promluvit. Všichni mu řekli, že jedná nesprávně.

V určitém období kulturní revoluce byli lidé vyzýváni, aby „kopali hluboké tunely a shromažďovali dostatek obilí“. Když nám otec řekl, abychom si udělali zásoby obilí, manžel prohlásil: „Budeme prostě jíst jarní cibulku a česnek.“

V jeho způsobu vyjadřování nebylo nic kultivovaného. Jeho slova byla vždy zlomyslná, tvrdá a urážlivá. Nejenže mluvil vulgárně, ale měl také temné srdce bez jakékoli vřelosti. Z toho, co říkal, lidem často běhal mráz po zádech.

Chlad před rozedněním popisoval jako „duchy cenící zuby“ a veselý zvuk bubnů tanečního souboru označoval za „hraní pohřební hudby“.

Starší bratr mé kolegyně z práce byl naším sousedem. Jednoho dne mi kolegyně řekla: „Když jsi nebyla doma, manžel brzy ráno na dvoře vykřikoval tvoje jméno: ‚Půjdeš se vychcat, nebo ne? Už se chystám vylít nočník!‘ Všichni sousedé to brali jako vtip.“

Nejvíce mě ranilo, když mi manžel řekl: „Moje rodina má hodně ctnosti, protože je v ní více synů. Vaše rodina má málo ctnosti, protože má jen jednoho syna.“

V jeho rodině bylo skutečně sedm synů, zatímco já mám jen jednoho mladšího bratra. Jeho slova mě však hluboce zasáhla. Rozzlobila jsem se natolik, že mi zchladly ruce a začaly se třást. Srdce se mi naplnilo nenávistí vůči němu, a dokonce i vůči jeho rodičům.

Měl obrovské štěstí, že potkal tak dobrosrdečné lidi, jako byli moji rodiče. Nedokázal však ocenit jejich laskavost ani dobro, které mu prokazoval můj mladší bratr.

Ve třiceti letech zemřel na nemoc. Starala jsem se o něj, a dokonce i když mě během nemoci bil, měla jsem starost, aby se příliš nenamáhal. Jeho krátký život byl velmi nešťastný!

Když zemřel, moji rodiče hořce plakali. Jeho třetí strýc jim však řekl: „Proč pláčete? Měli byste do něj raději párkrát kopnout!“

O několik let později měl jeho třetí mladší bratr službu během prvomájového svátku. Té noci se strhla prudká bouře s přívalovým deštěm, blesky a hromobitím. Následujícího rána ho našli mrtvého.

Nedlouho poté jsem slyšela, že jeho šestého mladšího bratra ubil k smrti muž s duševní poruchou.

Jeho sedmého mladšího bratra, který týral svou manželku, ubil k smrti opilý člověk.

Oba jeho rodiče zemřeli ve věku kolem šedesáti let. Jeho otec se během kulturní revoluce dostal k moci díky zapojení do povstaleckého hnutí. Jako první veřejně vystoupil a odsoudil bývalého vedoucího, který ho v dřívějších letech osobně vedl a povýšil.

Když jsem slyšela smutné zprávy o jeho rodině, necítila jsem vůči nim žádnou zášť ani nenávist. Bylo mi jen líto, kolik utrpení prožili a jak politováníhodné byly jejich životy.

Jaká tragédie pro rodinu, která ztratila tradiční morální hodnoty! Kéž jejich duše naleznou štěstí na onom světě.

Později jsem se také dozvěděla o lidech, kteří se jako dohazovači tolik snažili přesvědčit mé rodiče, aby souhlasili se sňatkem. Ani manželství jejich dětí nebyla šťastná a některá skončila rozvodem.

Od té doby uplynulo mnoho let a já už vůči nim necítím zášť. Přeji si jen, aby jejich děti byly šťastné!

Nebylo pro mě snadné vzdát se zášti a nenávisti. Velmi mi pomohli spolupraktikující, kteří se mnou sdíleli svá pochopení na základě principů Fa. Studovali se mnou Fa a povzbuzovali mě, abych byla v kultivaci pilnější. Když jsem se skutečně zbavila hluboce zakořeněné zášti a nenávisti ve svém srdci, pocítila jsem nádhernou svobodu a lehkost!

Po manželově smrti jsem čtyřicet let nebyla v kontaktu s členy jeho rodiny ani s jeho příbuznými.

Abych je zachránila, navštívila jsem jeho dva strýce a další příbuzné. Objasňovala jsem jim pravdu a povzbudila je, aby vystoupili z KS Číny a jejích přidružených organizací. Všichni na má slova reagovali velmi vstřícně a souhlasili s vystoupením ze stranických organizací.

Objasňování pravdy

Jsme potomky čínských předků Yana a Huanga a všichni lidé na tomto světě jsou součástí naší rodiny. Ateismus a Darwinova evoluční teorie zničily pět tisíc let čínské civilizace a otrávily celé generace Číňanů.

Morální úpadek je dnes v Číně patrný všude. Lidé se neodvažují pomoci ani staršímu člověku, který upadl, protože se obávají, že budou falešně obviněni a někdo z nich bude vymáhat peníze. Celou společnost sužují nejrůznější společenské neduhy.

Musíme obnovit tradiční kulturu a hodnoty. Jakým mimořádným požehnáním je, že Mistr předal lidstvu Velkou cestu vesmíru a přinesl celému světu naději a světlo!

Jako učedníci Dafa musíme lidem objasňovat pravdu a povzbuzovat je, aby vystoupili z organizací KS Číny. Viděla jsem ženy starší osmdesáti let, které každý den rozdávaly pravdu objasňující materiály ve snaze zachránit více lidí.

Nebylo pro nás snadné dostat se navzdory pronásledování až tam, kde jsme dnes. Někteří spolupraktikující přišli o život a jiným se rozpadly rodiny nebo přišli o domov.

Posledních 26 let jsme navzdory nebezpečí nezákonného zatčení či odsouzení k vězení neustále postupovali vpřed a snášeli nejrůznější obtíže a těžkosti. Obětí, které jsme přinesli při záchraně vnímajících bytostí, nelitujeme.

V počátcích jsme neměli tištěné materiály, a proto jsme psali dopisy, v nichž jsme lidi povzbuzovali, aby jednali spravedlivě. Praktikující, kteří uměli dobře psát, dopisy sestavovali a ti, kteří uměli psát rukou, je opisovali.

Během svátků jsme rozesílali velké množství dopisů vyzývajících lidi ke konání dobra, zejména těm, kteří pracovali v orgánech veřejné bezpečnosti, na prokuratuře a u soudů.

Jeden místní vedoucí oddělení vnitřní bezpečnosti byl při pronásledování učedníků Dafa obzvlášť krutý. Zadržení praktikující byli mučeni a zakoušeli velké duševní i fyzické utrpení.

Díky tomu, že jsme jim vytrvale objasňovali pravdu s laskavostí a soucitem, se však stále více lidí začalo měnit k lepšímu.

Když se tento vedoucí oddělení vnitřní bezpečnosti jednou náhodou setkal s praktikujícím Dafa, kterého dříve pronásledoval, přátelsky mu řekl: „Viděl jsem ty dopisy. Jsou docela dobré. Přeji celé vaší rodině štěstí.“

Jeden praktikující byl několikrát zadržen. Pokaždé policistům objasňoval pravdu a radil jim, aby nepáchali zlo a nedovolili KS Číny, aby z nich udělala obětní beránky.

Opakované pronásledování přivedlo rodinu tohoto praktikujícího do velmi obtížné finanční situace. Když se blížil nový rok, vedoucí oddělení vnitřní bezpečnosti poslal jeho rodině tunu uhlí, aby jim pomohl překonat zimu.

Díky naší vytrvalosti při objasňování pravdy nás někteří policisté, kteří pochopili skutečnosti, tajně chrání. Stále více lidí pracujících v orgánech veřejné bezpečnosti, na prokuratuře a u soudů se dozvídá pravdu a vystupuje z organizací KS Číny.

Malé květiny rozkvétají ve městech i na venkově

Mistr mi otevřel moudrost a spolupraktikující mi pomohli stát se jednou z „technicky zdatných praktikujících“. V Číně vznikla místa na výrobu pravdu objasňujících materiálů všude, od měst až po venkovské oblasti. Tiše vyživují životy vnímajících bytostí po celé Číně.

Cestovala jsem z menších obcí na venkov a setkávala jsem se se spolupraktikujícími z nejrůznějších prostředí. Viděla jsem v nich upřímnost, laskavost a vytrvalost. Aby zachraňovali vnímající bytosti, překonávali nejrůznější obtíže a učili se používat počítače, tisknout pravdu objasňující materiály a vypalovat disky.

Když jsem je učila technickým dovednostem, objevila jsem také mnoho svých připoutání k lidským představám a negativním myšlenkám, jako je konzervativní smýšlení, touha se předvádět, přílišné nadšení a netrpělivost. Jednou jsem se k jednomu spolupraktikujícímu vyjádřila nelaskavě a mluvila jsem jako učitel, který kárá žáka.

On se však stále usmíval a oceňoval mé úsilí. Uvědomila jsem si, že jsem jednala nesprávně a že on se už tak snaží, jak nejlépe umí. Často jsem to nebyla já, kdo učil jeho, ale on pomáhal mně v kultivaci.

V kultivaci jsme se vzájemně doplňovali a podporovali. Spolupracovali jsme na naplnění našeho společného poslání pomáhat Mistrovi zachraňovat vnímající bytosti.

Když jsem byla pryč a pomáhala spolupraktikujícím na venkově, jiní spolupraktikující zůstávali u mě doma a starali se o mou starou matku. Vařili jí, stříhali nehty na rukou i nohou a umývali jí nohy. Matka byla tak šťastná, že jasným hlasem zvolala: „Falun Dafa je dobrý!“

Vydávali jsme se také hluboko do hor a zalesněných oblastí, abychom rozdávali pravdu objasňující materiály. V noci jsme se brodili sněhem a bahnitou vodou. Za svítání, když se na obzoru objevila ranní záře, jsme kráčeli po úzkých stezkách mezi poli a předávali pravdu objasňující materiály zemědělcům pracujícím na polích.

Ráno jsme chodili do vesnic a nechávali pravdu objasňující materiály na zděných vyhřívaných postelích zemědělců. Večer jsme se vraceli. Ve svých srdcích víme, že posláním učedníků Dafa je probouzet lidi a pomáhat jim prohlédnout zlou povahu KS Číny, aby mohlo být zachráněno více lidí.

Mistr nám dal to nejvyšší označení ve vesmíru. Jaká je to čest! Nyní chápu, že všechna neštěstí a těžkosti v mém životě mě měly zocelit a vytříbit. Děkuji Vám, ctěný Mistře! Děkuji vám, spolupraktikující!

(Vybraný příspěvek pro 23. čínskou konferenci Fa na Minghui.org)